(17.30 hodin)
(pokračuje Bičík)
Právě proto z hlediska vstřícnosti vůči sněmovně jsme tady uváděli, že jsme ochotni a schopni navrhnout doprovodné usnesení k přijetí ústavního zákona, které by vládu požádalo, aby tento návrh zpracovala, předložila sama tak, aby byl opět obecně přijatelný a přitom naplňoval podmínky ochrany českého jazyka.
Co se týče užívání slovenského jazyka, paní předsedkyně ústavně právního výboru citovala článek 25 Listiny základních práv a svobod. Ocitovala ovšem pouze odst. 2b. I když nerad cituji, dovolím si tedy přečíst celý článek 25 Listiny základních práv a svobod, aby byl slyšet, aby mohl být vámi porozuměn v plném komplexu.
Článek 25 Listiny základních práv a svobod totiž hovoří o tom, že občanům tvořícím národnostní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích. Současně se zde hovoří, že podrobnosti stanoví zákon. Tolik odst. 1. Odstavec 2 článku 25 Listiny základních práv a svobod pak hovoří o tom, že občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených zákonem zaručuje též právo na vzdělání v jejich jazyku, právo užívat jejich jazyk v úředním styku a právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin. A právě z tohoto důvodu, i když je to nadbytečné, jak už zde bylo zdůrazňováno, obsahuje náš návrh i ten třetí článek, odst. 3 článku 14a, který bychom rádi do ústavy vložili, aby bylo znovu potvrzeno to, co říká Listina základních práv a svobod, protože je stále podsouván předkladatelům jakýsi špatný úmysl v tomto směru.
Pokud se týká pana kolegy Bielesze, už při prvním čtení jsme při určitém komentáři a polemice se stanoviskem vlády k návrhu zákona hovořili o tom, že ano, jsme připraveni respektovat i sami iniciovat pozměňovací návrh k návrhu, který předkládáme, který by změnil slovo národní jazyk na slovo státní jazyk.
A co se týče toho, o čem hovořil pan Bielesz v souvislosti s národnostmi, určitě je mu známo, že součástí ústavního pořádku naší republiky je také ustanovení, které hovoří o tom, že bez rozdílu toho, jakým rodičům se narodí, se každý občan našeho státu může přihlásit k národnosti, která je mu - v uvozovkách - milá.
K poznámce paní Parkanové, která hovořila o článku 25 a zmiňovala se o otázkách, jak asi chápeme celý návrh zákona, chci znovu připomenout to, že úprava používání státního úředního, dokonce i národního jazyka - podívejte se na ústavu Irska, ten materiál máme - je otázkou, kterou většina evropských států, většina států Evropské unie pokládá za naprosto přirozenou a za jednoznačně vyřešenou v rámci svého státu. Jenom u nás, jak se zdá, určitý problém u některých poslanců, u některých kolegů a kolegyň s tím asi je. Já osobně jim nechci podsouvat žádný špatný úmysl, zřejmě se jedná o určité nedorozumění.
A proto bych vás, kolegyně a kolegové, ještě jednou požádal, protože bylo navrženo hlasování o zamítnutí tohoto zákona na konci obecné rozpravy druhého čtení, jak jsem pochopil, abyste vzali v potaz to, že jsme připraveni odstranit problém, který se týká slova národní jazyk, že máme připraven pozměňovací návrh, že jsme připraveni osvojit si podnět z ústavně právního výboru, který se týká slova identita. Chtěl bych vás znovu požádat, abyste všechny okolnosti, které byly uvedeny v prvním čtení a které bych nechtěl opakovat, velmi dobře zvážili v okamžiku, kdy budete hlasovat o návrhu na zamítnutí tohoto zákona.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Bičíkovi. Hovořit bude pan poslanec Pospíšil.
Poslanec Jiří Pospíšil: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já už jsem coby pouhý účastník obecné rozpravy nechtěl vystoupit, protože vše bylo řečeno paní doktorkou Parkanovou, ale některé postřehy ze strany pana navrhovatele mě vyprovokovaly ke stručné reakci.
Má reakce se bude týkat pouze postavení slovenštiny coby úředního jazyka. Chci zde vyloučit mýtus, který zde řekl pan navrhovatel, že článek 25 Listiny, který chrání národnostní menšiny a jiné menšiny, zaručí dostatečnou ochranu slovenštiny. Já zde chci říci, dámy a pánové, že současná legislativa nenahlíží na slovenštinu coby jazyk národnostní menšiny. Současná legislativa nahlíží na slovenštinu jako na úřední jazyk všech občanů České republiky. Je to náš úřední jazyk. To znamená, já coby člověk s českou národností, občan České republiky, mohu podle legislativy například z právního řádu hovořit před orgány státu slovensky. Přijmeme-li tuto úpravu, pak samozřejmě Slovák, který je příslušníkem národnostní menšiny, bude moci podle článku 25 Listiny dále hovořit slovensky, ale já bohužel nikoliv. Já jako Čech, pane předkladateli, bohužel nikoliv. Já bych si jedině musel změnit národnost a stát se příslušníkem národnostní menšiny, pak bych slovenštinu mohl dále užívat.
Závěr z toho je jediný. Právní režim užívání slovenštiny se v každém případě změní. A kupodivu paradoxně nezmění se pro naše národnostní menšiny, ale pro nás ostatní, co třeba máme slovenské předky, ale nemáme slovenskou národnost, co třeba lépe hovoříme slovensky, protože bydlíme v příhraničí se Slovenskou republikou a slovenský jazyk fakticky běžně užíváme, byť máme české občanství a českou národnost. A toto tento návrh bohužel, dámy a pánové, podle mého názoru vylučuje. Proto neobstojí argumentace, že článek 25 Listiny dostatečně ochraňuje současný právní režim slovenského jazyka na našem území. To je má první připomínka ke slovenštině.
Druhá připomínka byla vznesena místopředsedou sněmovny v jeho úvodním slově. Já s jeho některými myšlenkami souhlasím, ale chci říci tolik. Myšlenka, že bychom ochránili slovenský jazyk prováděcím právním předpisem v zákoně, který by navazoval na ústavní změnu, je podle mého názoru zajímavá, ale mě by osobně zajímalo, jakou konkrétní podobu by takováto ochrana měla. Protože předem mám pocit, že bychom se dostali do velmi svízelné situace. Pokud bychom totiž v zákoně napsali, že vedle úředního českého jazyka je ještě jakýsi jiný úřední jazyk slovenština, pak je zde jasná otázka, nakolik by taková úprava nebyla v rozporu s ústavou, která by deklarovala jako úřední jazyk právě pouze češtinu. To je první argument.
Podle mého názoru by mohl být takovýto zákon protiústavní. Pokud by nebyl protiústavní, pak by slovenština stála jaksi mimo onu ústavně právní ochranu. To znamená, že by zde vznikly dvě kategorie úředních jazyků. Jedna chráněná ústavou, český jazyk, a jiná kategorie jakéhosi kvaziúředního jazyka, slovenský jazyk, který by byl chráněn, respektive vymezen pouze zákonem, nikoliv ústavou. Dámy a pánové, vidíte, že i v situaci, kdy bychom chtěli ochránit slovenštinu prováděcím předpisem, dostali bychom se do svízelné situace, kterou by nakonec paradoxně možná musel vyřešit Ústavní soud, který by řekl, zda ochrana slovenštiny zákonem je, či není protiústavní v situaci, kdy přijmeme návrh kolegů Bičíka a spol.
Já opravdu, dámy a pánové, nechci zde vést akademické rozsáhlé diskuse, ale vězte, že tyto na první pohled teoretické úvahy mohou mít v praxi nemalý dopad a mohou mít nemalý dopad pro jednání orgánů státu, respektive orgánů jak ústřední státní správy, tak zvláště státní správy, která má regionální charakter.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Pospíšilovi. Ještě chce vystoupit pan poslanec Bičík, takže mu dávám slovo.
Poslanec Milan Bičík: Pouze krátkou poznámku. Jistě si všichni uvědomujete, že je určitý rozdíl mezi úředním jazykem deklarovaným například v ústavě, tak jak je tomu ve státech Evropské unie, v řadě států EU, a že je určitý rozdíl mezi výrazem "právo užívat jazyk v úředním styku". To je problém, který je potřeba si v hlavě trošičku srovnat.
Co se týká otázek, které teď pan předřečník znovu tlumočil.
***