(16.00 hodin)
(pokračuje Maštálka)
Jestli z ní východiska vidí, pak nejde o krizi a pak ať nešíří poplašné zprávy.
Pan ministr slibuje koncepci zdravotnictví. Nevím, jestli se při jeho pojetí zdravotnictví můžeme na koncepci těšit, ale určitě ji musíme žádat. Pan ministr řekl - cituji: Koncepci tato sněmovna opakovaně žádala a nedočkala se. Pan ministr nekývá hlavou, ale to nevadí. Pan ministr by neměl říkat takové věci. Nemá je ověřeny a výrok z hlediska matematiky není pravdivý. Pan ministr je poslancem dva roky, to určitě není dostatečná doba na to, aby se s problémy zdravotnictví seznámil, jestliže je, jak je zřejmé, nesledoval dříve. Od člověka, který přijme funkci ministra, bych očekával, že se zdravotnictvím do hloubky zabývá dlouhá léta. Praxe lékaře rozhodně nestačí. Při vší úctě k panu ministru doporučuji, aby si svá tvrzení do budoucnosti ověřoval.
Zdravotnictví se po roce 1989 vyvíjí chaoticky, v prvních letech překotně, pak následovala stagnace při řešení klíčových problémů. Po listopadu 1989 hovořili protagonisté změn o nutnosti tehdejší zdravotnictví vykořenit, reforma byla pokládána za nemožnou, neboť zdravotnictví bylo označováno za nereformovatelné. Asi po čtyřletém vykořeňování se o reformě hovoří čím dále tím více. Obecně je pokládána za vysoce žádoucí, ale představy o ní jsou velmi rozdílné a týkají se většinou jen elementárních částí zdravotnictví.
Protože bezkoncepčnost zdravotnictví je zřejmá aspoň deset let, tak asi tak dlouho se hovoří o potřebě koncepce. Už ministr Petr Lom v roce 1993 byl kritizován za to, že nepřipravil koncepci zdravotnictví. Jedním z důvodů, proč byl zaměněn dr. Rubášem, byl právě Rubášův příslib, že velmi rychle připraví koncepci zdravotnictví. Ani za 2,5 roku ji nepřipravil, což zdůvodnil prohlášením, že přece není žádný socialistický plánovač. Dr. Rubáš byl opět zaměněn dr. Stráským, jehož prvním úkolem bylo předložit koncepci. Dr. Stráský skutečně jakési koncepční materiály předložil. Na to měla navázat koncepce připravovaná dr. Miroslavem Mackem. Ten skutečně předložil asi ve třech verzích rozsáhlý a velmi nesourodý kompilát, ale za koncepci ho s přimhouřením obou očí bylo možno pokládat. Byl distribuován jako informativní materiál. Havlova, či Tošovského vláda trvala půl roku, a ministryně Roithová se proto zaměřila na operativní řešení. Ministr dr. David měl koncepční materiál připraven už před jmenováním, což byla asi jeho největší chyba. Koncepci do sněmovny předložil v roce 1998 na žádost příslušného výboru a v následujícím roce ji předložil výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. Byla projednána i ve vládě a vzata na vědomí, ale ve skutečnosti upadla do nevědomí. Sociální demokracie od té doby žádnou koncepci zřejmě nemá. Od ministra Fišera koncepci nikdo nežádal, asi se to zdálo zbytečné.
Ministryně Součková opakovaně zdůrazňovala, že je první, kdo předkládá koncepci. Také do té doby vývoj zdravotnictví asi nesledovala, takže nevěděla, že není první. Její materiál vyžádaný sněmovnou nakonec nepřijala ani vláda. Ve vládě mají koaliční partneři právo veta. Při současném složení vlády jsem zvědav, jak by mohla vypadat koncepce, která by touto vládou prošla. Ostatně loajalita k premiérovi na to stačit nebude.
Prostřednictvím předsedajícího sděluji panu ministrovi, že nebude první, kdo koncepci možná předloží, a určitě není ani poslední, komu se to zřejmě nepodaří. Jak jsme si všimli, entuziasmus panu ministrovi nechybí. Zatím nás pan ministr ujistil, že jeho koncepce bude stát na jiných základech než koncepce ministryně Součkové, takže se budeme těšit. Otázkou zůstává, proč sociální demokracie, která před šesti lety, kdy nebyla vládní stranou, koncepci měla, zatímco nyní, po šesti letech vlády, najednou koncepci nemá - a to je pan ministr Kubinyi předsedou zdravotní komise této strany minimálně půl roku. Kladu si otázku, zda není chybou, že se poslední tři ministři tohoto důležitého, citlivého a náročného resortu za sociální demokracii zdravotnictvím začínají zabývat až v okamžiku svého jmenování.
Nyní k představám pana ministra o finanční nerovnováze. Rozhodně není pravda, že - cituji - pojišťovna produkuje trvale deficit. VZP je sekundární plátce, ona nestanoví pravidla, která vedou ve svých důsledcích ke zpožďování plateb. Pan ministr by měl vědět, že pravidla pro ceny bodu, paušálu a úhrady za výkony se stanovují v dohadovacím řízení podle zákona č. 48/1997 Sb., pojistný plán pojišťoven schvaluje vláda a VZP ještě parlament. Stojí za to se v této souvislosti podívat na výsledky hlasování vlastního klubu. Pan ministr snad ví, že úhrady za léky jsou stanoveny vyhláškou Ministerstva zdravotnictví a příjmy z pojištění závisí na vývoji mezd a zaměstnanosti a zákonem stanovenou platbou za pojištěnce, za které je plátcem stát.
Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že to nejsou pojišťovny, kdo stanovuje pravidla a na kom závisí příjmy a výdaje. Je pravda, že zákony, z nichž výdaje pojišťoven vyplývající jsou nevyhovující, pojišťovna nepředkládá, i když je někdy tvoří, protože na to ministerstvo nestačí. Byly to pojišťovny, které jsou za zpožďování plateb zodpovědné, a nejvíce VZP, nebo to bylo direktivním zásahem Ministerstva zdravotnictví a byly nuceny vynakládat dlouhodobě na zdravotní péči více prostředků, než které měly být k dispozici?
To, že ke zpožďování plateb dochází především u největší pojišťovny, která trvale nemá naplněn rezervní fond, je podle mého názoru jen logickým důsledkem. Zaměstnanecké zdravotní pojišťovny vykrývají deficit ze svých rezervních fondů. Ptám se, co se stane, dojde-li skokovou změnou přerozdělovacího mechanismu k významnému poklesu zůstatků na rezervních fondech zaměstnaneckých pojišťoven. Nedostanou se i ony do platební neschopnosti a nedojde spíše k prohloubení deficitu systému?
Pan ministr připouští, že "přebytky" zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven nestačí na pokrytí deficitu VZP, a nelze tudíž očekávat v důsledku zavedení stoprocentního přerozdělení žádnou zásadní změnu ani stabilizaci systému.
Změna přerozdělovacího mechanismu je zřejmě nutná, o tom není pochyb, nicméně by podle mého názoru měla být postupná, rozložená do delšího časového období a vyvážená dalšími nezbytnými opatřeními, zejména vytvořením prostoru pro odpovídající úspory výdajů. Upřímně řečeno, dosavadní kroky Ministerstva zdravotnictví v cenových jednáních i v návrzích na změnu přerozdělovacího mechanismu jsou postaveny na principu "rozděl, co vybereš". Dobrý hospodář ale myslí na hubená léta v podobě nezbytné rezervy.
Z vývoje systému českého zdravotnictví je patrné, že v průběhu období, na které je cena péče stanovována, dochází k zásadním změnám rozhodných parametrů. Například čtyřikrát do roka se mění cena léčiv a zdravotnických prostředků, do praxe jsou ve veřejném zájmu zaváděny finančně náročné nové technologie, nové diagnostické a terapeutické metody, screeningové programy atd. Pokud nebudou naplněny rezervní fondy zdravotních pojišťoven a dojde k mimořádné události, například k nárůstu péče v důsledku živelních pohrom, změny cen léčiv, změn cen výkonů atd., musím se ptát, kdo profinancuje to nepredikované navýšení výdajů.
Pan ministr ve svém expozé připustil, že Ministerstvo zdravotnictví nevykonávalo nikdy pořádně svou funkci zřizovatele, a připouští, že situace se jeví špatná především v oblasti organizací přímo řízených Ministerstvem zdravotnictví, to je ve fakultních nemocnicích, přičemž podíl fakultních nemocnic na celkových výdajích je zásadní.
***