(12.00 hodin)
(pokračuje Martínek)
Jsem přesvědčen, že hlasovat pro tento návrh zákona je čistě naše záležitost, naše národní záležitost, je to čistě záležitost našeho národa, aby si zhodnotil svého druhého prezidenta. Nikdo nemá právo do toho mluvit, nikdo nemá právo hodnotit, jestli Češi mohou říci něco takového, či nikoliv.
Musím se bohužel ovšem pozastavit nad tím, co je v této chvíli slyšet z některých úst mimo naši republiku, a bohužel to nejsou jenom představitelé sudetského landsmanšaftu, ale i představitelé některých tzv. demokratických stran. To, co slyším v této záležitosti, je něco tak hrozného, že to má paralelu v tom, co bylo slyšet v roce 1938. A to si myslím, že je věc, která je na počátku 21. století naprosto neuvěřitelná. Zpochybnit pozici dr. Edvarda Beneše je záležitost, která zároveň zpochybňuje pozici Churchilla a Roosevelta, protože ti všichni byli součástí vítězné koalice proti Hitlerovi za druhé světové války. (Potlesk.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: O slovo se nyní hlásí pan ministr Cyril Svoboda, který má přednost před ostatními, takže mu uděluji slovo. Pak je to pan poslanec Mládek a pan poslanec Šulák.
Místopředseda vlády a ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, já nechci opakovat své původní vystoupení, ale všechno to, co jsem slyšel od pana kolegy Martínka, mě utvrzuje v tom, že to děláme blbě, jestliže přijímáme zákon, protože to znamená, že nám chybějí argumenty. Proto říkáme - to je zákon. Buď jsme si jisti, že Edvard Beneš se zasloužil o tento stát, jako se zasloužil v dějinách o náš národ, o náš stát, Karel IV., Jan Žižka z Trocnova, Jan Amos Komenský a kdekdo, a nepotřebujeme k tomu zákon, protože argumenty známe. Myslí si někdo v této sněmovně, že přijatý zákon přesvědčí někoho, kdo si myslí opak? Nepřesvědčí. Zkrátka přijetí zákona je podle mého názoru projevem skutečnosti, že my si nejsme tou věcí jisti. Pokud jsme si jisti, tak potřebujeme argumenty. Argumenty sneseme a přesvědčíme naše okolí, že Edvard Beneš se zasloužil o stát. Chybějí-li argumenty, nastupuje síla. Síla je stát a síla je zákon. Podle mne je to důkazem toho, že máme obavu, že to argumentačně nezvládneme. Ale my to zvládneme, a proto nepotřebujeme tento zákon. Děkuji.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Dalším přihlášeným je pan poslanec Mládek. Připraví se pan poslanec Šulák.
Poslanec Jan Mládek: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, dámy a pánové, dovolte mi, abych byl velmi stručný. Nechci tady opakovat argumenty kolegů, zejména pana profesora Jičínského, proč je nutné potvrdit náš původní názor na zákon o dr. Edvardu Benešovi. Chtěl bych tady parafrázovat jeden anglický citát, kterým se v Anglii často řídí, a já myslím, že ke svému prospěchu. Ten citát říká: Right or wrong, it is my country. Ať v právu, nebo se mýlí, je to má země. Já bych to chtěl parafrázovat: Right or wrong, it is my president. Čili - ať už v právu, nebo se mýlí, je to můj prezident. A chtěl bych vyzvat všechny, kteří cítí, že dr. Beneš je jejich prezidentem, aby podpořili zákon v původním znění. Děkuji.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji panu poslanci Mládkovi. Prosím pana poslance Šuláka, kterého mám jako posledního přihlášeného.
Poslanec Petr Šulák: Vážený pane předsedo, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové poslanci, musím souhlasit s kolegou Nájemníkem, že naše vztahy k Německu a k Němcům nemohou být určovány druhou světovou válkou. Nicméně otázka Beneše a jeho úlohy v dějinách Československa je tak zásadní, že bychom měli setrvat u svého stanoviska k zákonu o Benešovi.
V předchozím vystoupení jsem hovořil o společenské objednávce našich občanů, které musíme učinit zadost. Tato objednávka vznikala postupně jako reakce na požadavky sudetských landsmanšaftů na revizi výsledků druhé světové války a útoky na prezidenta Beneše. Jako symbol těchto výsledků druhé světové války si sudetoněmecké landsmanšafty zvolily prezidenta Beneše a jeho politiku. Všichni víme, že prezident Beneš je pro nás naopak symbolem demokracie, české státnosti a nezávislosti. Proto na vás také apeluji, abychom tento zákon i proti vůli Senátu znovu odhlasovali. Děkuji. (Potlesk.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Ještě vidím další přihlášky. Pořadí přihlášených je pan poslanec Ransdorf, pan poslanec Holáň, pan poslanec Janeček.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, jde tu o historickou spravedlnost. I kolegové z lidové strany si jistě připomenou myšlenku svatého Augustina, který pravil, že odstraní-li se spravedlnost, nejsou státy nic jiného než velké loupeže. A o historickou spravedlnost tady jde v mnohém ohledu. Diskuse, kterou tu vedeme, je podobná, jako byla v době, kdy se jednalo o Husovu desku na Národním muzeu. A tehdy vystoupil kníže Schwarzenberg proti zasazení této desky na budovu Národního muzea slovy, která připomínala to, co v Senátu říkali mnozí, a nejostřejším způsobem pan senátor Mejstřík. Historie se opakuje. Dnes možná ve fraškovité podobě, protože Senát předvedl pouze slabý odvar úrovně toho, co se tehdy odehrávalo v českém Sněmu.
Faktem je, že dr. Edvard Beneš je člověk, který je nepříjemný celé politické scéně zleva doprava, protože byl schopný ve své době říkat velice ostré věci na adresu politického stranictví, které upadlo do mělkého kšeftaření a jednání o různé výhody a prebendy. Takovéto stranictví dr. Edvard Beneš potíral, a takového stranictví by nemělo být řekl bych rozprostraněným jevem ani u nás v České republice. Jeho slova v tomto směru koneckonců velice přesně atakují i některé nešvary dneška.
To, co třeba v Německu kdysi nazýval prezident Weizsäcker tím, že strany kolonizují stát, bylo předmětem kritiky ze strany Edvarda Beneše, ať se jednalo o poměry před rokem 1918, nebo se jednalo o poměry po roce 1918, během celé první republiky. Doktor Edvard Beneš byl samozřejmě jedním z tvůrců první republiky, ale byl také kritikem politických poměrů, které tam vládly a které byly častokráte charakterizovány tím, že sice nebyla nomenklatura jedné strany jako po roce 1948, ale byla multipartajní nomenklatura, kdy určitá ministerstva patřila výhradně různým stranám, dokonce až do posledního úřednického postu.
Myslím si, že dr. Edvard Beneš je také velice důležitou osobou i z hlediska budování nové Evropy, založené na důvěře, na odstraňování předsudků, na odstraňování třecích ploch mezi národy. Rozhodně mu nemůžeme vyčítat to, že by byl nějakým nenávistníkem vůči německému národu a německé kultuře. Málokdo z evropských politiků měl jeho formát a jeho obeznámenost se špičkami evropské, a tedy i německé kultury.
Byl to člověk, který samozřejmě byl natolik identifikován se svým státem, že prožíval strašná muka v roce 1938, kdy záležel osud nejenom našeho národa, ale celé Evropy na jeho osobním rozhodnutí.
***