(10.00 hodin)
(pokračuje Dundáčková)
Znamená to tedy, že prolomíme zásadu nevydávání a budeme od okamžiku schválení navrženého znění ústavy vydávat i do Spojených států? Existují i jiné dvoustranné smlouvy, jejichž ustanovení by nás pak učinila povinnými vydávat občany do jiných států než států Evropské unie? A z druhé strany: Nebude dikce navrhovaných ústavních změn, která říká, že občan může být vydán členskému státu Evropské unie, tedy toliko Evropské unie, bránit v naplnění mezinárodních závazků s jinými státy?
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji paní poslankyni Evě Dundáčkové. Jsme, připomínám, v obecné rozpravě. Ptám se, zda v rámci obecné rozpravy chce ještě někdo vystoupit.
O slovo se hlásí ministr spravedlnosti Karel Čermák. Prosím, pane ministře.
Ministr spravedlnosti ČR Karel Čermák Vážená paní předsedající, vážené dámy a pánové, při této záležitosti si musíme trochu uvědomit, co chceme a v jaké jsme situaci. Především si položme otázku, protože od toho musíme vyjít, tady o tom byla řeč, jestli mezinárodní právo nás nějak nutí k takové šíři ochrany vlastního občana, jakou požadují někteří diskutující přede mnou. To je první východisko.
Mezinárodní právo nic takového žádnému státu nepřikazuje, v žádné mezinárodní deklaraci práv občanů taky nic takového nikde nepřikazuje nebo nedoporučuje nebo neschvaluje. Z mezinárodněprávního hlediska je takováto ochrana vlastního občana, tj. že ho nesmím za žádných okolností vydat jinému státu, neexistující. To je první věc, kterou myslím si musíme uvědomit. Mezinárodní právo neukládá státům povinnost chránit své občany až do té míry, že je chrání proti trestnímu stíhání mimo své vlastní území.
Já bych tohleto možná se pokusil demonstrovat i na těch mezinárodních smlouvách, které my máme uzavřeny, a jsme jimi vázáni - s Velkou Británií, každá strana si vyhrazuje, jestli vydá své vlastní příslušníky nebo ne. Tuto smlouvu dodržujeme vzhledem ke Kanadě, k Novému Zélandu. Evropská úmluva o vydávání z roku 1957, to není evropský zatýkací rozkaz, říká: Smluvní strany mají právo odmítnout vydání svých občanů, nemají tu povinnost. Čili na mezinárodní úrovni nikdy nebylo řečeno, že nevydávání svých občanů k trestnímu stíhání do ciziny je porušení jakýchkoliv práv, ať lidských, ať občanských nebo jiných. Proto tedy tvrdit, a tady o tom byly předneseny některé citáty, že k pojmu téměř občanských práv patří to, že občan nikdy a za žádných okolností nebude vydán k trestnímu stíhání do ciziny a že to je imanentním jeho vlastním lidským právům, to podle mého mínění vůbec nedává žádný smysl, zejména za situace, kdy na úrovni nadnárodních a mezinárodních vztahů se pojem státního občanství čím dál tím víc stírá a různá práva a různé povinnosti se čím dál tím víc přiřazují komukoliv, kdo na nějakém území bydlí nebo má tam trvalý pobyt, domicil apod. Tohle to všechno si na té nadnárodní úrovni musíme především uvědomit.
Můžeme přejít možná na naši národní rovinu, na naši státní úpravu v České republice. Mluvit za těchto okolností, které jsem naznačil, o tom, že návrhem změny ústavního zákona chceme relativizovat právo občana neopustit svou vlast, je contradictio in adiecto. Vždyť co relativizujeme? To právo my odvozujeme jenom od zcela nejasné dikce dosavadního ustanovení Listiny základních práv a od ničeho jiného, k žádným jiným principům se nemůžeme odvolat. A je-li to právo relativizováno, tak je relativizováno právě tou velmi širokou dikcí, kterou lze jistě vyložit mnoha způsoby. To, že lidská práva nelze omezovat, že jsou nezadatelná, že jsou nezcizitelná, to je pravda, ale to není ještě výkladový princip pro ustanovení Listiny základních práv a svobod. Ten výkladový princip nikde nezní tak, že v pochybnostech se každé toto právo, které je tam napsáno, musí vykládat co nejextenzivněji. To z ničeho nevyplývá a vyplývat nemůže. A kdyby to vyplývalo, tak stát vůbec nebude schopen plnit své závazky v oblasti lidských práv. Čili prostor pro nějaký výklad vždycky dán být musí a podle mého mínění taky dán je.
Přistoupíme k dalším námitkám, které se, když je trochu zobecním, opírají zejména o nomenklaturu, o terminologii. My pořád rádi říkáme, že nikdo nesmí být vyhoštěn, vydán, nucen opustit vlast, případně předán.
***