(11.00 hodin)
(pokračuje Levá)
Vznikne nejdůležitější předpoklad pro zvládnutí učiva - zájem žáků. Nepůjde o biflování letopočtů, pojmů a jmen, ale o syntézu poznatků a dovedností. Příklad uvádím proto, aby si každý z vás, dámy a pánové, udělal představu o tom, jak velký prostor pro tvořivost učitelů se otevírá.
Existuje zde však jedno velké "ale". Nikdo nebrání učitelům volit nejrůznější formy práce. Volnost ostatně měli v rámci svého předmětu i dosud. Děti mohou zvládat učivo jakoukoliv formou, i hrou, ale musí dojít k naplnění kompetencí jako závazného výsledku vzdělávání. Kompetence představují soubory znalostí, dovedností, návyků a postojů, které jsou dále využitelné v učení i v životě. Očekávané kompetence budou závazné, a tedy v závěru školní docházky kontrolované. Půjde o státem vymezený rámcový výčet témat, která mají být nabídnuta žákům k osvojení.
Z uvedených faktů tedy vyplývá, že velmi bude záležet na kontrole ve škole, na ředitelích škol, i na školní inspekci.
Za největší slabinu nového systému považuji případy dětí, které se budou se svými rodiči stěhovat během školního roku. Může se stát, že žáka při stěhování prostě některé téma mine. Neprobere například zlomky a začne mít problémy. Zákon ukládá učitelům na nové škole dítěti pomoci, ale při častějším pohybu žáků nevím, jak si učitel poradí.
Pozitivem zůstává skutečnost, že na přípravu školních rámcových programů dává zákon dostatek času. Ministerstvo slibuje zveřejnění jakéhosi vzorového rámcového programu, který by měl pomoci školám, kde není dostatek aprobovaných učitelů.
Na učitele tedy budou v příštích letech kladeny značné nároky. Mnohdy budou například chybět i učebnice, tudíž je nutné připravit jim optimální podmínky k práci a jejich výsledky náležitě ocenit.
V závěru mi dovolte říci, že nepovažuji otázku zrušení osnov za něco, co by mohlo úroveň školství snížit. Jen upozorňuji na možnost vzniku podstatných rozdílů mezi školami.
Při projednávání ve výboru budeme mít dost času nad návrhem zákona diskutovat a doladit jeho konečnou podobu. Proto i já podporuji propuštění zákona do druhého čtení. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Dalším diskutujícím bude pan poslanec Vladimír Koníček a připraví se pan poslanec Jiří Pospíšil.
Poslanec Vladimír Koníček: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové, chtěl bych se vyjádřit pouze k jednomu problému, který také v návrhu nového školského zákona vidím. V tisku 602 se několikrát vyskytuje slovo církev, popřípadě církevní. Že se vyskytuje v paragrafech o výuce náboženství, se není co divit. Tam určitě patří. Potom ale slovo církev či církevní najdeme jen u paragrafů, které se týkají financování, a v tom spatřuji drobný problém. Pokud budeme vycházet z nálezu Ústavního soudu k zákonu č. 3/2002 Sb., kde Ústavní soud označuje církve za soukromoprávní korporace, pak je v pořádku, že v § 8 nejsou církve samostatně zmíněny a jsou obsaženy v odstavci 6 - ostatní právnické osoby nebo fyzické osoby zřizují školy a školská zařízení jako školské právnické osoby, atd.
Proč jsou ale v části 14, financování škol a školských zařízení ze státního rozpočtu, extra vyčleněny školy církevní, není jasně řečeno ani v důvodové zprávě.
V České republice je 21 registrovaných církví a náboženských společností. Deset z nich může zřizovat církevní školy podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 3/2002 Sb. Nevidím důvod se na tyto školy dívat jinak než na další školy zřizované ostatními fyzickými nebo právnickými osobami, přesně v dikci § 8 odst. 6 předloženého zákona. Domnívám se, že tento rozpor bude určitě možno při projednávání ve výboru odstranit.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji panu poslanci Koníčkovi. Nyní bude hovořit pan poslanec Jiří Pospíšil a poté paní poslankyně Šojdrová.
Poslanec Jiří Pospíšil: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, moje vystoupení bude velmi stručné. Chci se vyjádřit k jedné právní formulaci v tisku 560. Ač jsem původním povoláním kantor, tak v tomto směru dnes nechci vystupovat k obsahu zákona, ale pouze k právní formě, která byla zvolena. Jak jsem řekl, chci rozebrat pouze jedno ustanovení, které je sice možná marginální, ale podle mého názoru je v zásadním rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s Listinou základních práv a svobod. Jedná se o ustanovení § 25 odst. 4, kde je konstatováno, že ministerstvo, myšleno je tím Ministerstvo školství, kontroluje činnost akreditovaných vzdělávacích institucí při uskutečňování akreditovaných programů.
Dámy a pánové, tento zákon v zásadě v tomto ustanovení obecně říká, že ministerstvo může vykonávat správní dozor nad nepodřízenými subjekty oněmi akreditovanými institucemi, přičemž jak všichni víme, správní dozor se provádí tak, že zasahuji do práv a povinností toho, koho kontroluji, minimálně tím způsobem, že dotčený kontrolovaný je povinen takovouto kontrolu strpět, je povinen strpět vstup do svého majetku, je povinen předložit materiály, které jsou kontrolovány, atd. Proto je součástí našeho právního řádu zákon o státní kontrole, který jasně upravuje procesní práva a povinnosti při výkonu správního dozoru. Toto je jedna ze základních věcí, základních pouček každé učebnice správního práva.
Zde však, dámy a pánové, je zvolena konstrukce, kdy pouze je řečeno v zákoně, že je prováděn dozor, resp. kontrola. Je pouze vymezena obecná působnost s tím, že obsah, to znamená práva a povinnosti, by měly být upraveny ve vyhlášce. Dámy a pánové, prosím, poslouchejte - práva a povinnosti by měl upravit podzákonný právní předpis, který je přiložen k onomu zákonu! Konkrétně se jedná o § 10 a 11, též současně o § 12.
Když dovolíte, já budu citovat třeba z § 10 oné vyhlášky, kde v odstavci 4 je jasně napsáno, že kontrolní pracovníci jsou oprávněni vstupovat do objektů a zařízení vzdělávacích institucí, požadovat předložení potřebných dokladů a jiných písemností, podání úplných zpráv, informací a vysvětlení ve lhůtách k tomu určených, požadovat další součinnost potřebnou k vytvoření podmínek k nerušenému a rychlému provedení kontroly.
Dámy a pánové, na tomto případu vidíte, jak stát ukládá povinnost soukromému subjektu, nepodřízenému přímo jeho centrální moci, v zásadě podzákonným předpisem, a subjekt je povinen takové povinnosti strpět, či případně poskytnout součinnost.
Dámy a pánové, já si myslím, že jsem dost jasně upozornil na to, že takováto úprava je zcela jasně v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, je zcela jasně v rozporu s principy demokratického právního státu, a aby to pro některé bylo zcela jasné, protože někteří zde kroutí hlavou, tak přímo odcituji z Listiny práv a svobod, přímo z konkrétního ustanovení, kde je napsáno v článku I odst. 3: "Nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá." Nikdo tudíž nemůže být nucen činit a strpět kontrolu a být jí nápomocný v situaci, kdy to ukládá pouze podzákonný právní předpis.
Dámy a pánové, velmi mě překvapuje, že ještě dnes, 14 let po revoluci, jsou v našich právních předpisech takovéto základní chyby, takováto základní flagrantní pochybení, a to za situace, kdy řešení je velmi jednoduché a velmi jasné. Nabízejí se v tuto chvíli minimálně dvě. První způsob řešení - v zákoně mělo být poukázáno na existující a funkční zákon o státní kontrole č. 552/1991 Sb., který jasně upravuje procesní práva a povinnosti při výkonu správního dozoru, či případně tento autonomní zákon měl vyloučit užití takovéto obecné normy a měl autonomně upravit správní dozor specifickým způsobem a postavit tak lex specialis vůči obecnému předpisu, to je zákonu o státní kontrole.
Dámy a pánové, já si myslím, že můj výklad k tomuto ustanovení byl dostatečný. Myslím, že je zcela zjevné, že navržený způsob řešení je v rozporu s ústavním pořádkem, že v případě, že bude přijat zákon a ony doprovodné vyhlášky, vytvoříme stav, který bude v rozporu s ústavním pořádkem. Děkuji.
***