(10.30 hodin)
(pokračuje Záruba)
Čtvrtá část důvodové zprávy se snaží zdůvodnit nezbytnost této právní úpravy, ale proč nový zákon o vzdělávání poměry pedagogických pracovníků neupravuje? Proč další zbytečná norma? Vždyť je to poměrně jednoduché, Proč žádat na učitelkách mateřských škol vysokoškolské studium? Starají se přece o děti předškolního věku a ty potřebují úplně něco jiného než vědu. Pro učitele základních škol plně postačí bakalářské studium se zaměřením na pedagogiku, metodiku a psychologii. Pro učitele středních škol pak magisterské studium s odborným zaměřením. A to vše by mělo být zakomponováno do školského zákona.
Dámy a pánové, získat titul "učitel" nespočívá pouze v získání titulu formou absorbování kvanta vědomostí prostřednictvím různých studijních programů, je to kromě poslání jistý druh umění, protože neodradit žáka od svého vyučovacího předmětu, neučinit mu tento předmět protivným a obávaným, to je obrovský pedagogický dar a pedagogické umění. "Snížit se" na myšlenkovou úroveň studentů a žáků tak, aby pochopili i zdánlivě pro ně nepochopitelné, aby vyučovací hodina nebyla pro ně stresem, ale pohodou, to učitel žádným studiem nezíská. Vztah k žákům získává dlouhodobým kontaktem s nimi. Na to však sám musí mít dostatek času, pohody a klidu. V tom by mělo být těžiště a smysl zákona. Pokud totiž nevytvoříme pedagogům dobrou materiální základnu, pokud bude pro řadu pedagogů učitelování pouze jakési "finanční přilepšování si" k životní úrovni, budou problémy s žáky, problémy s jejich nezájmem a agresivitou narůstat.
Dámy a pánové, pokud jste sledovali denní tisk asi před půldruhým měsícem, dozvěděli jste se, že se paní ministryně domluvila s panem místopředsedou Marešem a oba shodně konstatovali, že rozhodující názorové rozdíly na nový školský zákon, tisk 602, a jeho některé části se srovnaly, a tudíž již nic nebrání tomu, aby byl zákon schválen.
Vzhledem k tomu, jak probíhá řada hlasování v této sněmovně, je mi jasné, že z tohoto místa přesvědčovat kolegy, kteří již mají v této věci jasno, bude velmi těžké. Přesto se chci pokusit na některých částech zákona ukázat, že z praktického hlediska je to norma, která školy a školská zařízení přivede do velkých problémů. Je to norma, která se nedá jakýmkoliv množstvím pozměňovacích návrhů upravit do takové podoby, aby byla pro naše školství přínosem.
V loňském roce přešly všechny školy a školská zařízení na právní subjektivitu a fungují jako právnické osoby. Zavedením nového postavení škol jako školských právnických osob - a zejména, když se zavádějí slovíčkem "nebo" dva typy zařízení - se zvýší v celém systému chaos.
Chtěl bych se tedy paní ministryně zeptat prostřednictvím pana předsedajícího: Byl stávající systém právních subjektivit špatný? Proč měnit něco, co se zaběhlo a osvědčilo? V čem vidí předkladatel, že zavedením školské právnické osoby je jasněji definována hlavní činnost a způsob jejího vzniku, jak uvádí důvodová zpráva?
Dlouho se diskutovalo o novém pojetí maturitních zkoušek. Nikdo nepochyboval o tom, že reorganizace je nutná. Ta tam jsou však přání a volání pedagogické veřejnosti po kvalitních státních maturitních zkouškách. Ať studuji paragrafy o maturitních zkouškách jakkoliv podrobně, nedovedu si představit, že bude zaručena srovnatelnost jednotlivých druhů, resp. typů škol a zároveň že budou mít vyšší vypovídací hodnotu i ve vztahu k přijímacímu řízení na vysoké školy, jak praví důvodová zpráva. Bude to opět biflování na testy a na maturitní témata. Hlavně však že se zřídí nová instituce, tzv. Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání, a tím i nárůst byrokracie a úředníků, dále nové funkce: školní maturitní komisař, zadavatel, hodnotitel. Možná že vznikne ještě nějaký koordinátor a dohlížitel na tyto osoby. Již teď lituji ředitele škol, protože tak rozbujelou agendu spojenou s maturitními zkouškami jsme tady ještě neměli.
Kamenem úrazu minulého návrhu školského zákona bylo financování. To, jakým způsobem je navrženo financování v tomto zákoně, je velkým krokem zpět. Jen si vzpomeňte na financování škol a školských zařízení do roku 1996. Bylo jasně definováno, ředitelé právních subjektů přesně věděli, kolik finančních prostředků dostanou, a mohli si plánovat jejich účelné využití.
Opět se zavádějí republikové a krajské normativy. Jistě si pamětníci vzpomenou na normativy, které si stanovovaly školské úřady. Ředitelé škol dostávali omezené finanční prostředky, často pouze 60 % ministerských normativů. Pokud Ministerstvo školství nepochopí, že je jediné, rozhodující a zodpovědné za vzdělávání, a proto je také zodpovědné za financování tohoto vzdělávání, pokud nepochopí, že jeho povinností je stanovit normativy pro klienty vzdělávání, ve kterých budou zahrnuty nejen mzdové, ale i provozní prostředky škol a školských zařízení, pokud nepochopí, že tyto normativní finanční prostředky nebudou následovat klienta-žáka, nebude financování transparentní a přehledné a pro vzdělávací instituce dostatečné.
Dostávám se k postavení ředitele školy. Po roce 1989 jsme si přáli, aby ředitelé škol, kteří jsou až na výjimky velmi pečlivě vybíráni v konkursním řízení, se stali samostatnými, rozhodnými a zodpovědnými manažery. Chtěli jsme, aby se z ředitelů stali lidé s vstřícným vztahem ke studentům, jejich rodičům i k veřejnosti. Měli by mít zejména u zřizovatele přirozenou důvěru. Zákon však činí úplně něco jiného. Z ředitele se stává opět poslušný vykonavatel úřednických nařízení. Stává se z něho nesvéprávná a úředníky dirigovaná figurka. Pokud bude ředitel školy jenom zaměstnancem zřizovatele, pokud nebude pro každé školské zařízení definováno manažerské ředitelské místo s jasným vymezením práv a povinností, pokud se ředitel nebude moci rozhodnout na základě zhodnocení finančních možností o počtu tříd, o počtu žáků ve třídách a studijních skupinách, pokud nebude mít v kompetenci přijímání pedagogů na smluvní platy, nedomnívám se, že se něco změní ve prospěch školského systému.
S tím souvisí i postavení České školní inspekce, která by měla fungovat jako nezávislý kontrolní úřad. Ve zprávě České školní inspekce za rok 1993 bylo konstatováno, že jen na málo školách byla zřízena školská rada. Asi ji tedy školy ke své činnosti nepotřebují. Teď je však v zákoně dána povinnost tuto radu zřídit.
Nejsem proti orgánu, který by pomohl škole v její činnosti, ale to, co navrhuje předloha zákona, je nepřijatelné. V § 132 je definována rada, jejímž členem může být pouze osoba, která není v pracovněprávním ani jiném obdobném vztahu ke školské právnické osobě. Školskou radu, § 167, však tvoří z jedné třetiny osoby, které jmenuje zřizovatel - není ovšem řečeno, z jaké množiny osob - dále jednu třetinu mohou tvořit zákonní zástupci žáků nebo zletilí žáci či studenti a třetinu pedagogičtí pracovníci školy. Pokud beru v úvahu, že rodiče a zletilí studenti jsou klienti vzdělávacího procesu a jejich nezaujatost by se dala tolerovat, pak pedagogičtí pracovníci jsou v typickém střetu zájmů.
Vážené kolegyně a kolegové, nechci dále rozebírat jednotlivé paragrafy, protože nesrovnalostí a pochybností by se našlo jistě více, zejména proto, že už je stejně rozhodnuto!!!
Podle mého názoru je předloha zákona neopravitelná ani sebevětším počtem pozměňovacích návrhů, protože neopravitelný je princip, na kterém je celá koncepce vybudována. Navrhuji proto zamítnutí tisků 602 a 560 v prvním čtení.
Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano. Prosím paní poslankyni Taťánu Fischerovou, a další bude paní poslankyně Soňa Marková.
***