(10.20 hodin)
Poslanec Zbyněk Novotný: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové, Ministerstvo školství přišlo s nápadem předložit zákon, který má zvýšit prestiž učitelského stavu. V důvodové zprávě k návrhu zákona se píše, že je třeba usilovat o zvýšení a posílení profesního postavení pedagogů ve společnosti, že je nezbytné vytvořit právní rámec, který pedagogickým pracovníkům zajistí zlepšení podmínek a pozmění systém jejich odměňování. Dokonce tak, že nebude založen jen na délce praxe, ale i na profesním růstu. Jinými slovy - ministerstvo má ambici vytvořit normu, podle které se právně nezpochybnitelným způsobem pozná, kdo je dobrým a kdo nejlepším učitelem. Jenže problém je, jak to poznat. Ministerstvo v tom má zřejmě jasno - hlavně o tom nesmí rozhodovat ředitel školy. Po plošně platných tarifech a věkovém automatu se proto navrhuje zavést z centra další vnucené pravidlo: lepší je ten učitel, který byl vyškolen v ministerstvem schválených institucích.
Ministerstvo školství není korektní, když univerzálně mluví o zvýšení prestiže pedagogů. Předkládaná právní úprava se totiž bude týkat jen některých. Například učitel církevní či soukromé školy bude sice považován formálně za pedagogického pracovníka, ale ve skutečnosti jenom tak napůl. Jeho profesní postavení vládu nezajímá a nezajímá ji ani jeho odměňování. Celá pasáž o kariérním růstu se ho totiž netýká. Ptám se proto paní ministryně, přirozeně prostřednictvím předsedajícího: Má to být vnímáno, že se snad stává učitelem druhé kategorie?
Schválení této normy povede v praxi ke spoustě paradoxních až komických příkladů. Představme si například, že se o práci uchází mladý ambiciózní učitel, který ovládá hned několik světových jazyků. Právě se oženil a hledá alespoň průměrně slušně zaplacenou práci v místě. Je u nás promovaným učitelem angličtiny a navíc získal absolvováním jazykového studia na prestižní zahraniční univerzitě v Oxfordu další certifikát dokládající jeho kompetence v této oblasti. A poté dokonce působil tři roky jako učitel v zahraničí. Co mu škola podle vládou navrhovaného zákona může nabídnout? Nic moc. Praxi sice má, ale nikoliv v souladu s tímto zákonem. Všude ve světě uznávaný diplom sice získal, ale bohužel Oxford není akreditován jako vzdělávací zařízení Ministerstva školství. A navíc nemá v souladu s požadovanou vyhláškou potvrzení o absolvovaném tzv. uvádění do praxe. Co s tím? Podle toho, co ministerstvo pro učitele připravilo, může náš uchazeč být považován pouze za učitelského začátečníka, který smí pracovat výhradně pod dozorem jemu přiděleného učitele a ještě v součinnosti se vzdělávací institucí ministerstvem k tomu právě určenou. A protože mu ředitel školy podle zákona nesmí přidělit náročnější práci, nezbude našemu mladému učiteli, než zůstat na základním platu. Zůstane takový člověk s takovými schopnostmi a takto jazykově vybavený ve školství?
Nebo příklad druhý. Představme si učitele malotřídky v šumavské vesnici. Když se přihodilo to štěstí, že se našel altruista, který by chtěl na takové škole učit, a pokud byl kantorským novicem, většinou se to řešilo tak, že s ním ředitel školy dal o tom řeč, jak a proč se má co dělat, a kontroloval jej v rámci tzv. hospitací. Nyní to má být podle předkládané normy všechno jinak. Ředitel nejdříve bude muset vyrobit papír s kulatým razítkem, kde sám sebe určí uvádějícím učitelem. To pro případ inspekce, aby bylo prokazatelné, že liteře zákona dostál. Potom někde ve vzdáleném místě vyhledá instituci, která disponuje akreditací Ministerstva školství. Navštíví jejího šéfa, nechá si předložit doklad, že opravdu platnou akreditaci má, a požádá jej o součinnost při tzv. uvádění. Dohodne se na tom, že společně pro nového učitele připraví roční plán jeho vzdělávání, a přejde k otázce, co za to. Dozví se, že expertní služby nejsou levné, ale takových patnáct set korun za hodinu plus cestovné by to prý spravilo. Za ten rok ze zákona povinné spolupráce při uvádění včetně náročného závěrečného hodnocení adepta na učitele by to mohlo dělat takových 30 až 40 tisíc korun. Za takový náborový příspěvek však možná získá učitele již uvedeného, tak raději adepta novice odmítne.
Takových případů je samozřejmě více. Jenom jsem na nich chtěl dokladovat, že tento zákon je nepotřebný. Neposílí kvalitu vzdělávání a ani nezvýší prestiž učitelského stavu. A protože nepotřebné zákony nemají znepřehledňovat náš právní systém, navrhuji zamítnout návrh zákona jako celek.
Děkuji vám za vaši pozornost. (Potlesk.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Jako dalšího žádám o vystoupení pana poslance Bohuslava Zárubu a pak to bude paní poslankyně Táňa Fischerová. Nyní prosím pana poslance Zárubu.
Poslanec Bohuslav Záruba: Vážený pane předsedo, vážená vládo, vážené kolegyně, kolegové, máme před sebou sloučenou rozpravu ke třem tiskům, ovšem vzhledem k tomu, že tyto tisky, zejména tisk 560 a 602, jsou specifické, dovolte mi, abych ke každému nějakým způsobem zaujal stanovisko.
Nejprve tedy k tisku 560. V první části návrhu je téměř definičním způsobem stanoveno, jaké mají být předpoklady pro výkon pedagogických pracovníků, předpoklady pro výkon ředitele, vychovatele. Zejména se mi líbí nový termín "pedagog volného času". Ve druhé části se opět přesně definuje, jakým vzděláním tyto jednotlivé předpoklady získat. Po přečtení celého zákona máte pocit, že jste absolvovali jakýsi receptář, podle kterého je možno zařadit jednotlivé kategorie pedagogických pracovníků do přesně stanovených krabiček, ze kterých není úniku. Je to další typický úřednický zákon, který bude podporovat byrokracii a nárůst úřednického aparátu.
Co považuji za velmi důležité a v pedagogické praxi za rozhodující, je další vzdělávání pedagogických pracovníků. V této předloze je tomu věnována hlava IV. Na jedné straně opět množství svazujících paragrafů, na straně druhé se paní ministryně snaží zrušit pedagogická centra, která se ve fázi dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků osvědčila. Bylo jistě velkou chybou, že právě tomuto tématu nepředcházela široká diskuse s pedagogickou veřejností. Z návrhu totiž jasně nevyplývá, že by se mělo postupovat ve dvou směrech. Pedagog by měl mít zájem získat další rozšiřující vědomosti jednak odborným studiem, například odborné vzdělání v rámci svého aprobačního předmětu, rozšíření bakalářského diplomu na magisterský, doktorandské studium apod., a zejména metodické, které by pedagog získal v rámci své aprobace, a právě toto studium by mělo být celoživotní a povinné.
K § 29Kariérní řád a následně ke zdůvodnění v důvodové zprávě. Jde opět o pokus zařadit pedagogického pracovníka do kolonky, které bude zřejmě odpovídat i finanční ohodnocení. Z dlouholeté pedagogické i řídicí praxe vím, že mnozí pedagogové, až vzděláni na vysoké úrovni, často nejsou dobrými metodiky, didaktiky a jejich vztah ke studentům je víc než problematický. Ovšem prošli různými akreditačními kursy a zkouškami, takže nehledě na kvalitu vztahu ke studentům budou lépe finančně ohodnoceni než vynikající metodik a pedagog, pro něhož práce s dětmi bude především posláním, ale který neprojde dalším studiem. Nepřipomíná vám to trošku doktora Cvacha ze seriálu Nemocnice na kraji města?
K druhé části důvodové zprávy - opět fráze a fráze. Pokud se nevyjasní financování učitelů, pokud se na základě jejich finančních poměrů nezvedne jejich prestiž ve společnosti, je diskuse na téma další vzdělávání přinejmenším rozporuplná, protože věková hranice učitelského stavu se posune do důchodového věku a zvyšuje se počet neaprobovaných učitelů a důchodců.
***