(10.00 hodin)
(pokračuje Bartoš)
A připouštím, že jsem tehdy s jistou nadějí sázel i na pana vicepremiéra Mareše, který byl v předchozím volebním období jedním z úhlavních kritiků dikce tehdy odmítnutého textu. Slíbená lhůta předložení zákona se sice protáhla o rok, ale ani to by nemuselo být důvodem ke kritice, kdyby byl onen čas užitečně využit, kdyby základní rámec a hlavní črty návrhu byly veřejně oponovány a kdyby výsledek byl spíše konsensem možného než názorem úzké stranické a úřednické lobby.
Bohužel, a musím říci, že to neříkám rád, to, co je nyní předmětem našeho jednání, je jen kosmeticky upravenou kopií návrhu, který jsme v minulém volebním období už jednou zamítli.
Hlavními důvody pro tehdejší odmítnutí stejně nazvaného návrhu zákona bylo, že byl zákonem, který jako by předpokládal, že účelem legislativně upravené a finančně podporované činnosti není získávání znalostí a dovedností, nýbrž chození do školy. Byl předlohou, která v rozporu se skutečností, že školy už nejsou státní, zachovala nepřiměřeně rozsáhlé, a to i operativně řídicí pravomoci, nikoliv však už odpovědnost ministerstvu i byrokratům na nižší úrovni. Byl zákonem, který již svým pojetím bezdůvodně omezoval právo občanů rozhodovat o svém vzdělání nebo o vzdělání svých dětí a omezoval právo samosprávních orgánů, zejména obcí, rozhodovat o vzdělávací nabídce v oblasti své působnosti. Byl zákonem, který jako by vůbec neuvažoval o tom, že vzdělávání se nemá týkat jen dětí, ale i příležitosti ke vzdělávání, a to kdykoliv v průběhu života. Byl normou, která navrhovala vzdělávání konkrétních žáků finančně podporovat různě podle toho, kdo je zřizovatelem jejich školy. Byl současně návrhem zákona, který vyšší výdaje na vzdělávání handicapovaných dětí plnohodnotně přiznával jen za předpokladu, že se budou vzdělávat ve školách, které jim určí stát. Byl návrhem kritizovaným také proto, že do právního řádu neorganicky, v podstatě bezdůvodně zaváděl nový typ právnické osoby a její preferované postavení před formami standardními.
V té souvislosti navíc tehdejší předloha navrhovala, aby se Ministerstvo školství v situaci, kdy nedokázalo vést a udržet v aktualizovaném a skutečnosti odpovídajícím stavu ani pouhý adresář škol, stalo správcem rejstříku právnických osob. Byla návrhem, který v rozporu s proklamacemi o normativním financování, tedy o tom, že peníze mají jít za žákem, vůbec neuvažoval o skutečné jednotkové ceně vzdělávací služby a od ní odvozené výše podpory státu, která by zohlednila skutečnost, že vzdělání je mimo jiné i významný veřejný statek. Namísto toho tehdejší předloha zákona navrhovala v zásadě hradit jen platy vybraných zaměstnanců škol a takzvaných školských zařízení, a to podle mzdové inventury stanovené ruku v ruce školskými byrokraty a odborovou centrálou. Navrhovaný způsob financování v předchozím návrhu byl nejen diskriminující vůči žákům, kteří se rozhodli vzdělávat ve školách ministerstvem nepreferovaných zřizovatelů nebo typů škol, ale v důsledku zakládal podmínky pro vznik čtrnácti různých vzdělávacích systémů v České republice.
A v neposlední řadě byl tehdy návrh zákona odmítnut. Proto, že sice předpokládal zavedení dobré myšlenky, totiž jen rámcově pojatých základních učebních dokumentů, ale tyto nejen že nebyly v té době zpracovány, ale nebylo ani zřejmé, jak vlastně mají vypadat.
Dámy a pánové, důvodů pro odmítnutí tehdejší předlohy v minulém funkčním období bylo samozřejmě víc a v souhrnu byly tak vážné, že většina poslanců odmítla možnost pokusit se napravovat tak rozsáhlý, principiálně, věcně i formálně špatně připravený návrh metodou pozměňovacích návrhů. A to přesto, že i tehdejší návrh obsahoval některé pozitivní prvky, např. již zmíněný rámcový vzdělávací program, návrh zavést jistou sjednocující výstupní normu pro úplné středoškolské vzdělávání, tzv. státní část maturity, a některé další prvky.
Mezitím uběhly více než dva roky. Člověk by předpokládal, že onen čas ministerstvo využilo k důkladné analýze důvodů a příčin tehdy kritizovaných nedostatků, k důkladné diskusi nad hlavními principy, kterými by se vzdělávání mělo v příštích letech řídit, a k promítnutí všech těchto zjištěných faktů, názorů a očekávání do podoby školského zákona. Bohužel - a opakuji to po druhé - nic z toho se nestalo. Tu a tam sice autoři textu něco přidali, na jiném místě zase něco ubrali nebo formulačně pozměnili, ale hlavní črty návrhu, které teď máme před sebou, jsou v zásadě stejné.
I tento návrh podobně jako návrh minulý nepřímo říká, že primárním účelem legislativní úpravy i finanční podpory ze strany státu není vzdělávání a potřeby žáka, nýbrž škola a její existence. Také proto se i zde píše nikoliv o povinném vzdělávání, ale o povinném docházení do školy. Podobně jako návrh předchozí, i tento obsahuje rozpor už v prvním paragrafu. Ten totiž vymezuje předmět účelu tak, že zákon upravuje předškolní, základní, střední, vyšší odborné a některé jiné vzdělávání. Když se podíváme na následující text zákona, tak uvidíme, že následující text se liší od toho prvního paragrafu, neboť jsou v něm kodifikovány i jiné, zcela odlišné činnosti. Ty sice se vzděláváním nějak souvisí, nicméně vzděláváním v žádném případě nejsou. Jedná se o tzv. školské služby typu stravování, ubytování, zprostředkování prodeje učebních pomůcek a potřeb, poradenství nebo vzdělávání učitelů. A teď aniž bych chtěl jakkoliv snižovat (potřebnost?) těchto spíše sociálních a podpůrných služeb, bylo by možné se stejnou logikou zákonem o vzdělávání kodifikovat i výchovně přepravní služby autobusových firem, pokud by se ovšem transformovaly na školskou právnickou osobu, nebo školské cestovní kanceláře pro organizování školních výletů pro děti a pro naukově poznávací zájezdy pro učitele.
Podobně jako návrh předchozí, i tento spíš komplikuje než podporuje příležitosti k celoživotnímu vzdělávání. I tento návrh svěřuje byrokratům pravomoci rozhodovat o tom, kolik zde a v jakém oboru se smí vzdělávat žáků, viz takzvané kapacity škol, nebo která obec smí mít školu a které to má být z moci úřední zakázáno, viz například problém malých vesnických škol, malotřídek. Tedy ne vzdělávací volba občana, ne výběr vzdělávání podle jeho očekávání, přání a potřeb, ale rozhodující má být slovo úředníka.
I v tomto textu návrhu se sice můžeme dočíst o speciální podpoře žáků handicapovaných, ale ne kdekoliv. Pokud se rodiče rozhodnou svěřit vzdělávání svého dítěte s tzv. speciálními vzdělávacími potřebami do běžné školy a škola dítě přijme, jsou za to z nepochopitelných důvodů jak žák, tak škola "odměněni" tím, že dostanou menší podporu.
I zde je se zřejmou velkou péčí navrhována a podrobně popsána finančně i jinak zvýhodněná podivnost s názvem školská právnická osoba, a Ministerstvu školství je přisuzována role správce rejstříku. Paradoxně je navíc navrhováno, aby se školskou právnickou osobou mohla stát i jiná instituce než škola.
I zde se sice mluví o normativním financování na žáka, koneckonců paní ministryně v úvodním projevu to zdůrazňovala, s tím však, že ony normativy si může stanovit každý kraj jiné, a podkladem pro jejich stanovení nemá být cena poskytované vzdělávací služby, nýbrž mzdovou inventurou stanovený počet učitelů, jejich stáří, předpokládaný tarifní plat, a když to vyjde, tak možná i nějaké přilepšení. Že takový krok vytváří prostor pro odlišnou úroveň vzdělávací služby kraj od kraje, je naprosto zřejmé. Je také naprosto zřejmé, že tím vláda rozděluje školství na čtrnáct různých vzdělávacích systémů.
***