(11.30 hodin)
(pokračuje Kupčová)
Konstatuji, že tento návrh zákona byl přikázán k projednání ústavně právnímu výboru a dočasné komisi Poslanecké sněmovny pro otázky ústavy. Končím tento bod.
Dalším bodem, kterým se budeme zabývat, je
40.
Návrh poslanců Ludvíka Hovorky, Mariana Bielesze, Zdeňka Koudelky,
Radima Chytky a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb.,
o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským
a o změně některých zákonů (autorský zákon)
/sněmovní tisk 499/ - prvé čtení
Stanovisko vlády jsme obdrželi jako sněmovní tisk 499/1. Prosím, aby předložený návrh uvedl zástupce navrhovatelů, pan poslanec Ludvík Hovorka.
Poslanec Ludvík Hovorka: Vážená paní předsedající, vážená vládo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dovoluji si před vás předstoupit jménem předkladatelů s novelou autorského zákona, sněmovním tiskem číslo 499.
Navrhovatelé po poměrně dlouhé diskusi a přípravě, která zahrnovala jednání podvýboru sněmovny pro kulturu, přicházejí s návrhem, jehož cílem je za prvé náprava nevyhovujícího stavu v oblasti uzavírání smluv mezi kolektivními správci a uživateli autorských děl, za druhé zvýšení kontroly nad kolektivními správci majetkových práv k autorským dílům, za třetí vyřešení otázky výkladu ustanovení autorského zákona o sdělování autorských děl veřejnosti ve specifické situaci poskytování ubytovacích služeb. Podle názoru navrhovatelů je třeba vyřešit konflikt mezi nutností uplatňování kolektivní správy majetkových práv k autorským dílům na straně jedné a zneužíváním dominantního postavení kolektivních správců při jednání o odměně za užívání autorských děl na straně druhé.
Autorský zákon ve svém § 97 odst. 8 udělil výslovnou výjimku ze zákona na ochranu hospodářské soutěže dohodám o sdružení nositelů práv v osobě kolektivního správce. Z dalších ustanovení poté vyplývá výlučnost oprávnění jednoho kolektivního správce pro svou oblast. Kolektivní správci jsou tedy ze zákona monopolními organizacemi. V praxi tak dochází k situacím, kdy o výši odměn za užití autorských děl takzvaně vyjednává monopolní organizace na straně jedné a drobný uživatel na straně druhé. Je patrné, že v tomto vztahu asi o žádném vyjednávání nelze mluvit.
Existuje-li subjekt s dominantním postavením, je základní povinností státu zabezpečit, aby monopolního postavení nebylo zneužíváno. Bohužel ale právě v oblasti kolektivní správy vznikla určitá mezera. Současná situace je taková, že nad kolektivními správci nikdo efektivní dozor nevykonává a nikdo nekontroluje, zda monopolního postavení není zneužíváno. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže odkazuje na kompetence Ministerstva kultury, které se zakládají na současném znění stručného a vágního ustanovení § 103 autorského zákona. Na tuto situaci právě reaguje náš návrh, který lze shrnout do dvou ústředních témat:
Za prvé - je potřeba vymezit určitá pravidla pro vyjednávání o cenách, která budou nuceni dodržovat jak kolektivní správci, tak uživatelé. Tato pravidla mají za účel zabránit možnému zneužívání již zmíněného dominantního postavení. V této souvislosti lze podotknout, že stát u mnohých subjektů s obdobným postavením ceny přímo reguluje, například stát reguluje nebo usměrňuje ceny vodného, elektrické energie, ceny poskytovatelů telekomunikačních služeb či ceny osobní hromadné dopravy a podobně.
Mnohdy jsou důvody i jiné, ale velmi často je tím hlavním dominantní postavení subjektu na trhu. Rád bych zdůraznil, že se jedná o subjekty soukromého práva, obdobné jako kolektivní správci, tedy ne státní, které by samozřejmě stát mohl regulovat zcela libovolně.
Náš návrh ovšem v žádném případě nejde tak daleko, že by požadoval regulaci cen, v tomto případě odměn požadovaných kolektivními správci. Jde pouze o to, vymezit pravidla pro jejich sjednávání, tedy o klasickou funkci státu v tržní ekonomice, a to je stanovení jasných pravidel hry. Je patrné, že pokud existuje tak zřejmé nerovné postavení dvou protihráčů, musí pravidla být podrobnější, než je obvyklé. Druhotným efektem úpravy může být i zvýšení příjmu autorů zastupovaných kolektivními správci, neboť lze očekávat, že ve vyrovnaném postavení se uživatelé nebudou vyhýbat placení spravedlivé odměny, zatímco dnes místo plnění nepřiměřených a stále rostoucích požadavků kolektivních správců často raději podstupují soudní spor.
Druhým pilířem návrhu je samotná otázka dozoru nad kolektivními správci. Asi každý bude souhlasit, že nestačí pouze stanovit určitá pravidla zákonem, ale je také nutná existence dozoru nad dodržováním těchto pravidel. Z praxe nejen evropských států je patrné, že dozoru nad kolektivními správci je všeobecně věnována velká pozornost. Navrhujeme tedy i v České republice posílit a konkrétněji upravit pravomoci Ministerstva kultury jako dohlížecího orgánu nad kolektivními správci. Právní zakotvení dozoru nad kolektivními správci v České republice se ukázalo jako zvláště podceňované ve srovnání s úpravami ve státech Evropské unie. Za všechny lze zmínit například Francii, kde tvrdý dozor vykonává zvláště ustavený orgán, složený ze zástupců několika organizací - účetního dvora, ministerstva financí, ministerstva kultury, kasačního soudu apod.
V České republice svěřujeme dozor tradičně Ministerstvu kultury, které má kompetence v oblasti autorského práva a je rovněž orgánem, který postupuje oprávnění kolektivním správcům k výkonu jejich činnosti. Očekáváme, že zvýšení kontrolních pravomocí a navrhované zvýšení maximální výše pokuty za porušení zákona povede k efektivnímu dozoru, pokud jej Ministerstvo kultury bude ochotno využívat.
Toto jsou hlavní principy, na kterých návrh stojí. Bohužel až dosud proběhlá diskuse k tomuto návrhu se vedla téměř výlučně o okrajovém tématu, a to o ustanovení, které má vyloučit současnou praxi vybírání autorských odměn od poskytovatelů ubytovacích služeb za vybavení hotelových pokojů rozhlasovými a televizními přijímači. Zde bych chtěl zdůraznit, že návrh se týká pouze prostorů určených k vlastnímu ubytování, a nikoliv jiných prostor ubytovacích zařízení, jako např. barů, restaurací, společenských hal apod., v nichž se shromažďuje veřejnost. Otázka, zda vybírat autorské odměny za rozhlasové a televizní přijímače na hotelových pokojích, je právně komplikovaná a má svůj základ v posouzení, zda hotelový pokoj je veřejně přístupným místem, či nikoliv. My se na základě právních argumentů a ustanovené praxe v evropských zemích domníváme, že hotelový pokoj nelze považovat za veřejně přístupné místo, protože hotelový pokoj je místo, kde má ubytovaný své soukromí, a toto soukromí pak nutně požívá stejné ochrany jako soukromý byt. Navrhovatelé jsou proto názoru, že je nutné tuto otázku řešit výkladovým ustanovením, které by vneslo do věci jasno a přispělo by tak k právní jistotě všech účastníků právního vztahu.
Závěrem bych chtěl reagovat na nesprávné závěry, že takové ustanovení je v rozporu s mezinárodními úmluvami a evropským právem. Taková tvrzení nejsou pravdivá. K tomu máme k dispozici několik argumentů.
***