Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2002 – 2006

(17.30 hodin)
(pokračuje Němcová)

Budeme pokračovat dalším bodem a tím je bod číslo

Stanovisko vlády jsme obdrželi jako sněmovní tisk 478/1. Z pověření zastupitelstva opět tento návrh uvede náměstek primátora Rudolf Blažek. Prosím, aby se opět ujal slova. (Hluk v sále.) A prosím o klid v jednací síni. Máte slovo, pane náměstku.

Náměstek primátora hl. m. Prahy Rudolf Blažek: Děkuji, vážená paní předsedající. Dámy a pánové, v zastoupení hlavního města Prahy předkládám dnes druhý návrh zákona, a to návrh zákona, kterým se mění zákon 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Tento náš návrh vychází z naléhavé potřeby řešit problematiku nalezených a opuštěných silničních vozidel, která jsou stále častěji a v rostoucím počtu umisťována na pozemních komunikacích, v případě hlavního města Prahy především na místních komunikacích. V platném znění zákona není tato problematika bohužel nijak řešena a to je důvod našeho předkladu, neboť v současné době jsou nalezená a opuštěná vozidla řešena v režimu občanského zákoníku jako nalezená, příp. opuštěná věc. To znamená, že pokud se nepodaří dohledat jejich majitele a vozidlo jim předat, případně pokud majitel o vozidlo nejeví zájem ani po doručení výzvy k převzetí, tato vozidla se uschovají a střeží na příslušných parkovištích po dobu jednoho roku od převzetí. Nepřihlásí-li se o ně vlastník do jednoho roku od odevzdání věci obecnímu úřadu, připadá věc do vlastnictví státu.

Především tato lhůta, to znamená lhůta 12 měsíců, je v případě těchto vozidel značně dlouhá. Konkrétně pro hlavní město Prahu to představuje jednak náklady spojené s jejich převozem z místa nálezu, v případě z místa dočasného umístění před předáním hlavnímu městu Praze k jejich převzetí, a dále náklady spojené s úschovou a střežením na určených parkovištích. Chtěl bych sdělit, že jen v roce 2002 a 2003 takto převzalo hlavní město Praha od různých nálezců celkem 493 vozidel. Následným šetřením se podařilo dohledat pouze 54 majitelů a pouze v 8 případech ze 493 si tito vyzvedli ve lhůtě nejdéle do jednoho měsíce od výzvy k převzetí tato vozidla a ve 46 případech souhlasili s jeho likvidací.

Pro ilustraci dále uvádím, že náklady na úschovu a střežení jednoho vozidla činí ročně částku cca 6000 Kč, to znamená, že jen za uplynulé dva roky pouze pro hlavní město Prahu to znamenalo náklady ve výši v řádu minimálně 3 mil. Kč.

Druhým faktorem je to, že samozřejmě podle stávající právní úpravy výnosy z prodeje či likvidace takto uschovaných vozidel po marném uplynutí lhůty jdou, jak jsem již uvedl, do rozpočtu státu a obecní rozpočty, v tomto případě rozpočet hlavního města Prahy, neobdrží ani korunu.

Navrhovaná změna právní úpravy by v budoucnu zajistila jednak rychlejší postup řešení agendy těchto vozidel a zároveň - a to jsem již uvedl - by umožnila alespoň částečně pokrýt náklady, které obcím při výkonu agendy nalezených a opuštěných silničních vozidel vznikají.

Předložený návrh nemá žádný dopad do státního rozpočtu ani do dalších veřejných rozpočtů ve směru k nákladům. Ve směru k příjmům je to pochopitelně opačně. Na druhé straně tyto příjmy by zůstaly příjmy veřejných rozpočtů. Návrh není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a je v souladu s komunitárním právem Evropských společenství.

Myslím, že není v této chvíli třeba detailně zde popisovat náš návrh, neboť obecně jsem ho již konkrétně popsal, spíš bych se v této chvíli vyjádřil ke stanovisku vlády, které bylo bohužel opět zásadně nesouhlasné. Vláda jednak tvrdí, že návrh ustanovení, která upravují zákaz zanechání silničního vozidla mimo místa označená příslušnou dopravní značkou jako stání nebo parkoviště po dobu delší než tři měsíce a následný postup při odstranění a prodeji či likvidaci tohoto vozidla, představuje údajně nepřímou novelu občanského zákoníku a současně návrh zákona není v souladu se zákonem 365/2000 Sb., podle kterého je možno zastavit a stát všude tam, kde to není vyloučeno obecnou, místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích a kde vozidlo netvoří překážku provozu na pozemních komunikacích, přičemž stání vozidla je nutno považovat za určitý druh provozu.

K tomuto důvodu bych chtěl říci, že s tímto tvrzením nesouhlasíme, a to v bodě prvním nesouhlasíme s tím, že návrh představuje nepřímou novelu občanského zákoníku. Občanský zákoník upravuje ve svém § 135 odst. 3 soukromoprávní režim věcí opuštěných, to je věcí, u kterých jejich vlastník projevil vůli se jich zbavit. Naproti tomu návrh novely upravuje veřejnoprávní režim silničních vozidel, která ztěžují řádné užívání pozemních komunikací tím, že jsou tam dlouhodobě odstavena. Nejde, resp. vůbec nemusí jít o věci opuštěné. Opuštění tedy není znakem uvedených vozidel. Navíc zcela obdobný režim stanoví současný zákon 13/1997 Sb. v § 19 odst. 2 písm. g) pro tzv. vraky. Ani u vraků nejde o nepřímou novelu občanského zákoníku, jak by bylo možné z tohoto argumentu vlády dovodit. Ani vrak totiž nemusí být věcí opuštěnou.

Dalším argumentem je fakt, že veřejnoprávní režim zaváděný návrhem zákona je speciálním režimem vůči zákonu 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Argument vlády, že tento režim není v souladu s citovaným zákonem, je nesprávný. Zde bych uvedl malý příklad. Jednotlivé normy v rámci právního systému upravují lidské chování z různých hledisek. Je-li proto podle normy A určité chování mlčky dovoleno, neznamená to, že totéž chování nemůže být podle normy B zakázáno. Takové normy však nejsou v pravém slova smyslu v rozporu. Uvedu konkrétní příklad. Podle § 19 odst. 2 písm. c) zákona 13/1997 je zakázáno používat sněhové řetězy v úsecích, kde vozovka není dostatečně pokryta sněhovou nebo ledovou vrstvou. Tato norma je speciální vůči normám zákona 361, který vůbec nevylučuje, a tudíž dovoluje, aby řidič používal sněhové řetězy, kdykoli a kdekoli se mu zachce. Bylo by totiž absurdní vyslovit názor, že podle § 19 odst. 2 písm. c) zákona 13/1997 není v souladu se zákonem č. 361/2000 Sb. Řidič vozidla prostě musí sledovat nejen ustanovení zákona 361/2000 Sb., ale i ustanovení zákona 13/1997, neboť každý z těchto zákonů upravuje jeho chování z různého hlediska. A zcela obdobná normativní situace je i u navrhovaného režimu dlouhodobě odstavovaných vozidel. Tento režim dle našeho názoru upravuje užívání pozemních komunikací z hlediska ochrany pozemních komunikací, naproti tomu zákon 361/2000 Sb. upravuje provoz na pozemních komunikacích a jeho účastníky z hlediska ochrany těchto účastníků. Podle našeho názoru z hlediska ochrany pozemních komunikací není možné připustit, aby vlastníci - a zdůrazňuji vlastníci, nikoli řidiči - silničních vozidel dlouhodobě zanechávali svá vozidla na pozemních komunikacích a dělali z nich dlouhodobě odstavné plochy, to je plochy sloužící k jiným účelům než komunikačním. Zde dle našeho názoru jednoznačně nejde o problém řidiče vozidla, ale o problém vlastníka. Řidič musí dbát norem a značek podle zákona 361/2000 Sb., vlastník vozidla dle našeho návrhu bude muset dbát navrhovaného režimu dlouhodobě odstavovaných vozidel.

Konečně argument vlády, že stání vozidla je nutno považovat za určitý druh provozu, opět považujeme za bezpředmětný. Z předchozích dvou bodů mnou uvedených plyne, že vůbec není podstatné, jestli stání vozidla je, či není provozem. Z hlediska zákona je podstatné jen to, zda určitý druh užívání ohrožuje nebo poškozuje pozemní komunikace nebo jejich řádné užívání. Mohl bych uvést další příklad, např. používání pásových vozidel, ale domnívám se, že moje argumenty, které jsem zde předložil, jsou natolik pádné, že věřím, že jsem vás v tomto bodu přesvědčil.

Za druhé vláda uvádí, že návrh na ponechání si výtěžku z prodeje vozidla ve veřejné dražbě vlastníkem pozemní komunikace vláda považuje za neodůvodněný zásah do vlastnických práv vlastníka vozidla, tedy za určitou formu vyvlastnění, ke které by docházelo za neústavních okolností. Dovoluji si s tímto tvrzením vlády, že návrh na ponechání si výtěžku z prodeje není odůvodněný a je neústavní, zásadně nesouhlasit, neboť pokud nelze vlastníka vozidla zjistit, nepřichází jiná varianta prakticky v úvahu. Navíc náš návrh počítá jednoznačně s tím, že kdykoli později vlastník komunikace zjistí konkrétního vlastníka vozidla, vyplatí mu výtěžek v plné výši.

***