(15.50 hodin)
(pokračuje Boháčková)
Nestačí proto potrat odsoudit, je třeba se zeptat, jak by bylo možné konfliktům předcházet. Důležitá jsou sociální opatření. Těhotná žena potřebuje poradenství, které je vhodné a citlivé, finanční pomoc, větší byt, domov, kam by se mohla uchýlit, aby nebyla vystavena řečem svého okolí. V řadě států dnes poskytují účinným způsobem takovou formu pomoci různé organizace.
Každý z nás, kdo myslí odpovědně, by si měl být vědom toho, jak zásadní jsou otázky pro lidský život dnes i v budoucnosti. Měli bychom konat vše, aby byla naše budoucnost lidštější. Jedná o existenční požadavek této i budoucí doby.
Děkuji za pozornost a dovoluji si navrhnout, aby tento zákon byl postoupen do druhého čtení. (Potlesk.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Prosím paní poslankyni Táňu Fischerovou a připraví se pan poslance Vladimír Říha.
Poslankyně Taťána Fischerová: Vážený pane předsedající, pane ministře, kolegyně a kolegové, dovolte, abych také přispěla k diskusi, která zde probíhá. Za přínos považuji fakt, že mluvíme o problematice, která je složitá a souvisí se základními filozofickými otázkami. Chceme-li se něčeho dobrat, nemůžeme se jim vyhnout. V naší době technika předběhla vývoj duchovních hodnot a etických pravidel. Dříve než jsme si ujasnili, co chceme, máme tu množství technických řešení, která někdy zdánlivě usnadňují náš život. Proto také dnes řešíme otázku, kdy se embryo stává člověkem a za jakých okolností je možné ženy plodu zbavit.
Jsem stejně jako odpůrci potratu přesvědčena, že život je dar a jako k takovému je nutné k němu přistupovat. Problém nastává v okamžiku, kdy chceme tento princip zakotvit v zákoně. Každý zákon je určitým násilím na lidech, kterým nařizuje, jak se mají za určitých okolností chovat a v určitých souvislostech chovat. Naše doba přináší stále více složitých problémů, které zákony nikdy nemohou postihnout v jejich plnosti a šíři. Není možné nevidět, že dětské domovy, nápravné výchovné ústavy a vězení jsou plné dětí a lidí, kteří se pravděpodobně nenarodili do láskyplného prostředí, nebyli přijímáni a často neměli život snadný. Nařídíme-li zákonem, že se dítě musí narodit, aniž je k tomu žena a její rodina připravena, otevíráme tím další problémy. Ano, máme zákony, které chrání společnost před lidmi, kteří zabijí druhého. V případě nenarozeného plodu jde ale o život, který je součástí matky a není schopný samostatné existence. Nařídíme-li matce zákonem, jak se má chovat, nepovede to k harmonizaci matky s plodem, ale k jejich psychickému oddělení.
Znám ženy, které si přes nepřízeň okolí a navzdory vlastní těžké situaci dítě vybojovaly a jsou dobrými matkami. Ony si ale samy definovaly co chtějí, a jsou připraveny všechny těžkosti, které jejich rozhodnutí přináší, vydržet. Myslím, že se shodneme na tom, že člověk je stvořen pro to, aby rozlišovat mezi dobrým a zlým, svobodně se rozhodl a potom nesl důsledky svých rozhodnutí. To a jedině to je nutné podporovat.
Já sama mám dítě s postižením. Jsem šťastná, že mi v době těhotenství žádný doktor neřekl, že moje dítě nebude zdravé, a nenabídl mi potrat, tak jak to prý dnes chodí. Nevím totiž, jak bych to tehdy, nezralá a nepřipravená, přijala. Moje dítě je totiž pro mě největším obohacením mého života, je přínosem pro své okolí a i při svém omezení se raduje ze života. Problém tedy vidím ve zjednodušeném přístupu, tak jak je dnes medicínou praktikován. Ale stejně tak nevím, jak bych se chovala, kdyby mi zákon nařídil, že musím mít dítě, a ono přišlo na svět s postižením. Pravděpodobně by vyrovnání a přijetí bylo pro mne mnohem těžší.
Vím, že svět není jednoduchý, ale nepovažuji za dobré reagovat na něj tím, že namísto potvrzování člověka v jeho cestě ke svobodě a k odpovědnosti mu nabídneme zjednodušení, to je zákon. Takovýto zákon ošetří jeden výsek lidského života. Nevyřeší ani klima ve společnosti, které narození člověka předchází, ani to, co se mu přihodí, narodí-li se do prostředí, kterému není příznivé. To jsou důvody, pro které tento zákon nepodporuji. (Potlesk.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Prosím pana poslance Vladimíra Říhu a pak se přihlásil pan poslanec Jan Škopík.
Poslanec Vladimír Říha: Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, dámy a pánové, zaznělo tady mnoho argumentů pro a proti. Dovolte mi, abych se ještě zmínil o některých, o kterých si myslím, že zde nezazněly, a kterými bych vysvětlil svůj přístup k této otázce.
Moje vzdělání je lékařské a položil jsem si tedy otázku: je pravda, jak mnohdy zaznívá, že ve chvíli rozhodnutí o ukončení těhotenství rozhoduje žena o svém těle? Když jsem se podíval do učebnice svého učitele porodnictví profesora Kotáska, ta učebnice vyšla v roce 1972, čili v období tuhé normalizace, nebyla tedy dotčena nějakou jinou ideologií než tehdy platnou, tak jsem se dočetl: "Krevní systém plodu a matky jsou od sebe přísně odděleny. Plod se vyvíjí a jeho vývoj je řízen vlastními regulačními mechanismy." Čili myslím, že lékařská věda dává odpověď. Plod je sice v těle matky, ale není součástí těla matky, čili žena nerozhoduje o svém těle. Ona má právo rozhodovat o svém těle, ale domnívám se, že na časové ose to rozhodnutí musí předcházet té chvíli, kdy již počínající život v sobě nosí.
Druhá otázka, kterou jsem si položil: je ten lékařský výkon pro ženu zcela irelevantní? A opět jsem se podíval do knihy pana profesora Kotáska, který říká: "Nutno si předem uvědomit, že umělý potrat je vždy hrubým zásahem do organismu ženy. Všechny složité děje, které probíhají v těhotenství a umožňují, aby se plod vyvíjel v optimálních podmínkách, stejně tak jako složité mechanismy v nervové soustavě v souvislosti s těhotenstvím, to vše je narušeno umělým zásahem. Je pak přirozené, že umělý potrat může někdy poškodit ženu nejen po stránce tělesné, ale také psychické." Tento výkon není irelevantní.
Pokud se týče definice počátku lidského života, nikdo z nás nepochybuje o tom, že člověk má svá práva, že každý člověk má svá práva a že má i nárok na právní ochranu, pokud není pro nějaký čin zbaven svých občanských práv. A my tedy vlastně neuznáváme, respektive diskutujeme o tom, od které fáze vývoje je člověk nositelem všech plných práv. Různí odborníci na to mají různé názory, čili se pohybujeme na časové ose od okamžiku oplodnění až - někteří říkají, že to je časový bod vzniku kůry velkého mozku, případně někteří by posunuli ten okamžik až do okamžiku narození. Ale z filozofického, z etického hlediska, pokud nelze časový bod individuace a personalizace lidského života určit na základě empiricky orientované filozofické antropologie, z etického hlediska tedy od oplození musíme počítat s přítomností individuální osobnosti. Znamená to, že otázka existence specificky lidského života od oplození stojí přinejmenším ve stavu pozitivních pochyb.
K indikacím - v učebnicích se hovoří o různých indikacích k potratu. Hovoří se o indikacích lékařských, eugenických, etických, psychologických, sociálních apod. Ale vidíme na těch různých výrazech pro indikace, že člověk při stanovování kritérií velmi rychle se dostává na nakloněnou rovinu, kdy jedinečný život jako hodnota neodvolatelná se začíná srovnávat s hodnotami nejvýš podmíněnými.
Za výchozí bod etické úvahy je třeba považovat konstatování, že život je stále statek, a že tedy potrat ještě před jakýmkoliv mravním hodnocením představuje jako zničení života zlo. I když tím není předem vyloučeno, že život jako hodnota může konkurovat jiným hodnotám, třeba svobodě ženy, jež nechce přijmout těhotenství. Zatímco v případě lékařské vitální indikace stojí proti sobě dvě bezpodmínečně srovnatelné hodnoty, totiž životy dvou osob, jež mají být pokud možno zachovány a udrženy, u všech jiných v současnosti rovněž diskutovaných případů indikace se to nevyskytuje. Jako o protihodnotě se uvažuje zejména o kvalitě života, popřípadě o předpokládaném osudu dítěte. Nežádané, a proto asi nemilované dítě má podle všech zkušeností těžký osud. Jak ukazují statistiky, jsou jeho osudem až příliš často asociálnost, život na okraji společnosti a zločiny.
***