(11.20 hodin)
(pokračuje Fajmon)
Evropská unie vytyčila cíl dohnat a předehnat USA do roku 2010. Takové cíle si již v minulosti mnozí političtí velikáni kladli. Jak to dopadlo, všichni dobře víme. Nechci tento cíl Evropské unie jakkoliv zpochybňovat. I mně by se líbilo, kdyby se Evropská unie, včetně České republiky, rozvíjela hospodářsky rychleji a dokázala dohonit hospodářskou výkonnost USA, nebo ji dokonce předčit. Myslím, že by se to v naší zemi líbilo všem. Otázka ale je, jak se k tomuto cíli dobrat.
Dle mého soudu vede cesta k americkým hospodářským výsledkům přes uplatnění liberální hospodářské politiky, a taková politika nikdy nebyla sociálně demokratická. Pokud se Evropa bude chtít USA hospodářsky vyrovnat, musí se osvobodit od falešného konceptu státu blahobytu, musí zprivatizovat své státní firmy, omezit přebujelá odborářská privilegia, omezit sociální transfery a snížit daně. Jen tak bude moci postupně dosáhnout hospodářské výkonnosti USA. Pokud toto neudělá a USA zůstanou věrné své rozumné hospodářské politice, Evropská unie ji během našich životů nikdy nebude moci dohonit, natož předhonit.
Pokud si přečtete v dnešní Mladé frontě článek o jednání kancléře Schrödera, prezidenta Chiraca a premiéra Blaira, uvidíte, že oni to nyní sami říkají. Dva z nich jsou sociální demokraté a říkají, že lisabonských cílů se stávajícími politikami nelze dosáhnout. Není možné, aby Evropská unie snížila nezaměstnanost, pokud neomezí rozbujelé politiky sociálního státu.
Mnoho sociálních demokratů se již dnes tváří v tvář reálným číslům dobírá k poznání, že nezaměstnanost je skutečným problémem. Jako své ospravedlnění říkají, že kdyby nebyly realizovány vaše národní plány zaměstnanosti, byla by situace ještě horší, a navíc někteří z vás říkají, že kdyby vládla ODS, byla by nezaměstnanost ještě vyšší než dnes.
To všechno je lež. ODS byla vládní stranou v České republice po pět let od roku 1992 do roku 1997, a po celou dobu její vládní odpovědnosti byla míra nezaměstnanosti v České republice mnohem nižší než v kterémkoliv momentu vlády sociální demokracie. (Potlesk zprava.) My jsme předvedli, že dosáhnout a udržet nízkou míru nezaměstnanosti je možné, a to i v naší zemi. Jsme přesvědčeni o tom, že to dokáže i naše budoucí vláda. My na rozdíl od vás máme skutečný recept na snížení nezaměstnanosti, a to je snížení daní a zavedení rovné daně. Tento náš návrh povede nejen k rychlejšímu růstu české ekonomiky, ale také ke snížení nezaměstnanosti. To není naše zbožné přání jako vaše právo na práci. To je v praxi nejvyspělejších zemí ověřená realita.
Doufám, že tato vláda nebude u moci příliš dlouho, protože čím déle tam budete, tím delší dobu bude naší budoucí vládě trvat napravení škod, které nyní pácháte.
Z těchto důvodů podávám v podrobné rozpravě návrh na zamítnutí odpovědi pana premiéra na moji interpelaci. Děkuji. (Potlesk z pravé strany sálu.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji, pane poslanče. Předpokládám, že tak učiníte v souladu s jednacím řádem. S odpovědí se vyslovuje nesouhlas nebo souhlas.
Slova se ujme předseda vlády, pan Vladimír Špidla. Dále jsou přihlášeni pan poslanec Martin Říman a paní poslankyně Alena Páralová.
Předseda vlády ČR Vladimír Špidla: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, pan poslanec Fajmon přednesl poměrně rozsáhlou ideologicky koncipovanou představu o tom, že prostřednictvím zavedení přímé daně nastane štěstí. Při této příležitosti používal poněkud nekompetentně nejrůznější údaje a vyjadřoval generální myšlenky, které pouze málo souvisejí s realitou, ale koneckonců - i to se v parlamentě odehrává, a já se nad tím nepohoršuji.
Chci konstatovat, že není pravdou, že existuje vazba mezi nízkými daněmi a nízkou mírou nezaměstnanosti, a dá se prokázat, že například zdanění v Mexiku je významně nižší než ve většině států vyspělého světa, a Mexiko není nejvyspělejším státem, ani jeho nezaměstnanost není nejnižší. Dá se také prokázat, že míra efektivního zdanění v Peru je přibližně 13 % proti obvyklým 40 % v Evropě, a míra nezaměstnanosti v Peru je významně vyšší.
Dá se také doložit, že statistiky USA jsou koncipovány jinak než statistiky používané Mezinárodní organizací práce a že jejich hodnoty jsou z našeho hlediska poněkud nižší. Mohu uvést příklad, aby vám to bylo zřejmé. Česká republika udává míru nezaměstnanosti 10,8 % a to je míra nezaměstnanosti, která je vysoká a se kterou nemůžeme být spokojeni. Je ovšem pravdou, že podle metodiky Mezinárodní organizace práce je míra nezaměstnanosti 7,5 %, protože - jak už jsem řekl - statistický výsledek velmi významně ovlivňuje metodika. Mezi metodikou USA a evropskou metodikou jsou metodické rozdíly a dá se doložit, že onen rozdíl, který tak zřetelně vykreslil pan poslanec Fajmon, je menší a odlišný od toho, o čem hovořil.
Dá se také poměrně dobře prokázat, že v různých státech USA je různá míra nezaměstnanosti a že jsou oblasti, které jsou postiženy nezaměstnaností poměrně vysokou, to znamená, že ono liberální blaho působí velmi rozdílným způsobem.
Dá se také doložit, že v době prezidenta Reagana enormním způsobem narůstalo zadlužení USA, které se do jisté míry podařilo zvládnout prezidentovi Clintonovi, aby vzápětí v době vlády prezidenta Bushe opět začalo narůstat velmi rychlým způsobem. Ona mimořádně nízká hodnota dolaru je svým způsobem jistým vysvědčením o celkové dlouhodobé stabilitě USA, ale to jsou otázky, které ponechám otevřené, protože jsou velmi složité.
Já jistě chápu, že dotkne-li se člověk zářného příkladu a jistého projektu touhy, kterou mají naši liberálové a kterou prožívají ve vztahu k USA, mohou se cítit dotčeni, ale přesto jasně říkám, že situace na trhu práce v USA zdaleka není tak dokonalá, jak byla popisována.
Státy, které mají mimořádně nízkou míru nezaměstnanosti, jako je například Rakousko nebo Holandsko, se vyznačují poměrně vysokou mírou zdanění. Státy, které jsou považovány za nejvíce konkurenceschopné ve světovém kontextu, jsou obvykle státy skandinávské, takže to pořadí je: 1. Finsko, 2. USA, 3. Švédsko, a mohl bych pokračovat.
Ona prostá a řekl bych naivní úvaha o tom, že míra přerozdělení souvisí s mírou prosperity, je úvaha, kterou si lze na mnoha případech ověřit; v každém případě jí lze otřást nebo ji zpochybnit.
Chci říci jasně, že ona myšlenka rovné daně ve své podstatě významně ohrožuje veřejné rozpočty, ve svém základě znamená zvýšení dolní sazby 5 % na nejméně 15 % až 17 %, to znamená zdražení nákladů především životních potřeb, potravin a něčeho, co bych nazval spotřebním košem nízkopříjmových skupin obyvatel.
***