(18.50 hodin)
(pokračuje Gongol)

V tomtéž vymezení pojmů pak by bylo vhodné doplnit u údajů vztahujících se k fyzickým osobám i rodné číslo, pokud jim bylo přiděleno. U těch, komu nebylo přiděleno, tedy u cizinců, je pak dostačující datum narození, na jehož základě jsou vedeny řady evidencí včetně evidencí majitelů zaknihovaných cenných papírů, vedené podle stávajících právních předpisů.

Rovněž by stálo za úvahu, zda by nebylo vhodné upřesnit, resp. vysvětlit pojem "dálkový přístup". Samozřejmě, že se má zřejmě na mysli použití moderních způsobů elektrické komunikace, ale proč tedy není tato skutečnost uvedena ve vymezení pojmů? Lze si dost dobře představit při současné kultuře a etice v podnikání v naší republice, jak si někdo vysvětlí dálkový přístup tím, že nechá otevřené dveře na chodbu podniku, kde na nástěnce vyvěsí důležité oznámení, a investor si tedy může dojet vlakem z libovolné dálky, protože mu byl umožněn "dálkový přístup", a bude mít takto splněn zákonný požadavek.

Rovněž z hlediska formulačního není vždy vše v souladu se zvyklostmi, např. je zcela nepřesně a nejasně vymezena legislativní zkratka, co je to domovský stát. Vládní návrh zákona zavádí další definici investičního cenného papíru, která je odlišná od definice uváděné v zákoně o cenných papírech i ve vládním návrhu zákona o kolektivním investování. Podobná situace je i u definice investičního nástroje, tj. § 33 a následující. Tato skutečnost asi opravdu nepřináší odstranění nejasnosti do právního systému.

Zákon obsahuje podle mého názoru i určité nedůslednosti a zakotvuje nerovnoprávnost jednotlivých subjektů. Například se jedná o ustanovení § 10 odst. 3 citovaného zákona, který se zaobírá neslučitelností funkcí. Zatímco u většiny subjektů se neslučitelnost vztahuje jak na zaměstnance, tak i na vedoucí osoby, u Komise pro cenné papíry se neslučitelnost vztahuje pouze na zaměstnance a vedoucí osoba je postavena mimo tento požadavek zákona, a může být tedy funkce libovolně slučována. Obdobná situace je pak v případech neslučitelnosti funkcí vedoucí osoby burzy, to je § 59, či vedoucí osoby organizátora mimoburzovního trhu, § 76, kde není mezi osobami uvedena vedoucí osoba nebo zaměstnanec Komise pro cenné papíry i přes skutečnost, že i u něho může dojít ke střetu zájmů.

Vládním návrhem v různých jeho ustanoveních rovněž probíhají pojmy jako důvěryhodný, aniž by bylo určeno, co je pod tímto pojmem tvůrci návrhu zákona zamýšleno, nebo objektivní důvody, tedy naprosto obecný pojem, pod kterým si může kdykoli a kdokoli představit cokoli. Pokud nebudou tyto pojmy řádně vysvětleny, pak umožňují libovolný projev zvůle např. při udělování povolení k činnosti makléře apod. Případně mohou vytvářet podmínky pro vznik korupčního prostředí a to jsme přece ani tímto zákonem nechtěli.

Jako velmi závažný problém je pak nutno vidět i opětovné použití pojmu "není-li prokázán opak", § 99 návrhu, který se objevil v zákoně o cenných papírech při jeho poslední velké novele a za dobu své existence již přinesl nejeden problém, protože není stanoveno, jakým způsobem by měl být tento opak prokázán.

V rámci neurovnanosti vládního návrhu je nutné také se zmínit o nešikovné odvolávce v § 15 odst. 1 písm. j), kde je ukládána povinnost při uzavírání smluv na dálku na zvláštní právní předpis upravující cenné papíry. (?) Jako by v těchto případech nebylo nutné dodržovat všechny obecně platné právní předpisy včetně zákona o kapitálovém trhu.

Vládní návrh zákona rovněž necitlivě řeší otázky spojené s podnikáním českých subjektů v zemích Evropského společenství, kdy je uváděno, že obchodník s cennými papíry může začít poskytovat investiční služby v hostitelském státě po uplynutí dvou měsíců ode dne, kdy dozorový úřad hostitelského státu obdrží od komise údaje podle odst. 2. Podle mého názoru však skutečnou činnost může obchodník v hostitelské zemi provozovat ne na základě nějakého souhlasu Komise pro cenné papíry, ale především po získání souhlasu relevantních úřadů hostitelského státu, pokud nebude mezinárodními dohodami upraveno jinak. V souvislosti s podnikáním v cizině je také nutné brát v úvahu rozsah a způsob poskytování údajů o budoucí organizační složce, neboť by mohlo dojít ke kolizi s právní úpravou o ochraně osobních údajů, např. § 27.

Přijímané zákony otevírají možnost vedení evidence zaknihovaných cenných papírů různým subjektům, a tím tak dochází k rozmělnění centrální evidence do různých evidencí navzájem nepropojených. Z tohoto důvodu je téměř směšné nazývat některou z nich centrální, pokud nebude zajištěno, aby byla stanovena povinnost subjektů vést jednotlivé evidence, aby nejméně zrcadlo těchto jednotlivých evidencí bylo součástí centrální evidence. Důvod je prostý. Je to možnost plnění informačních povinností z jednoho místa, což uvítají zejména notáři v rámci dědických řízení, exekutoři, státní orgány a orgány státní správy při plnění daňových povinností a výkonu soudní moci. V tomto směru by měl být vládní návrh dopracován.

Návrh zákona nijak neřeší otázku, jak se má centrální depozitář právně postavit k evidenci přijaté ze Střediska cenných papírů, ani jaké bude právní postavení vlastníků a emitentů investičních nástrojů, zaknihovaných cenných papírů po převodu této evidence. Ze zákona nelze odvodit a dovodit, že by účty vlastníků či evidence emisí vznikly v centrálním depozitáři přímo ze zákona. Na tuto skutečnost váže např. poskytování informací oprávněným osobám. Například v § 113 návrhu zákona se řeší případ, kdy emitent rozhodl o přeměně zaknihovaného cenného papíru na listinný. V tomto ustanovení je v odst. 6 popsáno, jak jsou vlastníci daného cenného papíru vyrozuměni o zrušení evidence emise zaknihovaného cenného papíru ze strany centrálního depozitáře. Vzhledem k tomu, že v návrhu zákona nikde není dáno, že centrální depozitář po převodu evidence ze Střediska cenných papírů založí všem vlastníkům cenných papírů účet vlastníka, lze z toho dovozovat, že podle § 113 odst. 6 tito vlastníci cenných papírů, pokud již účet vlastníka v centrálním depozitáři nebo u osoby, která vede evidenci navazující na centrální evidenci, založen nemají, o této změně vůbec nebudou informováni. Tento problém by bylo možné řešit např. doplněním § 202 o povinnost centrálního depozitáře založit účty vlastníků stávajícím majitelům účtů ve Středisku cenných papírů po převedení evidence střediska do centrálního depozitáře. Vládní návrh zákona řeší otázku převedení evidence a činnosti střediska na centrální depozitář v přechodných ustanoveních zakotvených v § 202, avšak v podstatě pouze jednostranným způsobem, když tuto problematiku upravuje pouze ve vztahu ke stávající evidenci zaknihovaných cenných papírů.

Vládní návrh zákona podle mého názoru nedostatečným způsobem definuje postavení emitenta ve vztahu k centrálnímu depozitáři, ale i ve vztahu k osobě, která vede evidenci investičních nástrojů, zejména z pohledu zápisu údajů o příslušné emisi do evidence. Žádným způsobem totiž nebylo nahrazeno zrušení ustanovení § 5 odst. 4 zákona o centrálních (?) papírech, podle něhož měl emitent povinnost oznamovat vydání cenných papírů v zaknihované podobě. Úprava zákona do evidence investičních nástrojů, tak jak je zakotvena v ustanovení § 95 vládního návrhu, není ve vztahu k registraci emise vyčerpávající. V souladu s ustanovením § 94 odst. 9 dokonce vede centrální depozitář vždy též evidenci emise zaknihovaných cenných papírů, aniž by jej o to musel emitent požádat. Žádost emitenta o vedení evidence emise je v citovaném ustanovení podmínkou pouze ve vztahu emitenta k osobě vedoucí evidenci investičních nástrojů.

Negativním prvkem je také neuvěřitelně vysoký počet předpokládaných vyhlášek, které budou upravovat řadu činností, z nichž mnohé by měly být přesně určeny v tomto zákoně, a nikoli v dokumentu nižší právní síly. Je to zřejmě projev chvatu v přípravě návrhu zákona, pokud nechci přímo konstatovat, že tvůrci si s některými věcmi při tvorbě zákona nevěděli rady.

Za alarmující však považuji nebezpečí vzniku chaosu z důvodu nekompatibility přijímaných zákonů. Zatímco vládní návrh zákona o kapitálovém trhu předpokládá v § 202, že do doby, než centrální depozitář převezme evidenci střediska, povede středisko evidenci nadále podle dosavadního zákona, tedy se všemi povinnostmi, které mu jsou kladeny, zatímco ostatním účastníkům kapitálového trhu se povinnost podle dosavadního zákona neukládá. Problém je o to pikantnější, že na základě relevantních ustanovení vládního návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o podnikání na kapitálovém trhu, zákona o kolektivním investování, který nabývá účinnosti zároveň s nabytím účinnosti zákona o kapitálovém trhu, středisko jako takové ruší, tento zákon mj. zcela ruší část třetí až pátou. Zde je tedy další prostor pro nezbytnou parlamentní úpravu jednoho z těchto zmiňovaných protichůdných zákonů.

Závěrem pak dávám na zvážení, zda je vůbec povinností a prací parlamentu provádět ve své podstatě zásadní úpravy vládních návrhů takového charakteru, že se de facto vytváří zcela nový zákon, anebo zda by se tento návrh zákona měl vrátit.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP