(17.20 hodin)
(pokračuje Koudelka)
Protože ústava má sice pravidlo o tom, že zákony mají být v souladu s ústavou, ale také má pravidlo o tom, direktivní normu o tom, že stát musí respektovat své mezinárodněprávní závazky. Naše přijetí do Evropské unie se stává naším mezinárodněprávním závazkem a nelze se dovolávat znemožnění realizace tohoto závazku a naší ústavní povinnosti na jiné ústavní ustanovení.
Sociální demokracie plně podporuje naše začlenění do Evropské unie, plně podporuje naše začlenění a realizaci našich závazků tak, jak byly známy v době konání referenda, jak byly dány naší přístupovou smlouvou, a tedy konkrétně i evropského zatýkacího rozkazu. Stojíme plně za tím, že musíme tento svůj závazek realizovat i bez ohledu na to, že by případně byla zablokována změna ústavy v této sněmovně.
Děkuji. (Potlesk z řad ČSSD i KSČM.)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Koudelkovi. Oznamuji, že do rozpravy jsou dále přihlášeni poslanci Zdeněk Jičínský a Jiří Pospíšil. S faktickou poznámkou se hlásí pan poslanec Vymětal. Prosím.
Poslanec Karel Vymětal: Děkuji. Jenom poznámku. Předřečník zde prohlásil totiž k referendu, že lid České republiky přesně znal všechny klady a zápory vstupu do Evropské unie. To je možno si ověřit ve stenozáznamu. Já s tímto názorem nesouhlasím, protože vládní koalice svými směšnými večerníčky ukázala na některé klady a o záporech se lid téměř nic nedozvěděl. Takže, vládní koalice, nesvádějte to dnes na lid. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: To byla faktická poznámka. Nyní bude hovořit pan poslanec Zdeněk Jičínský, po něm Jiří Pospíšil. Prosím.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážená paní předsedající, kolegové, kolegyně, myslím, že by byla chyba, kdybychom v této věci chtěli tuto problematiku - která samozřejmě je významná, protože jde o první v tomto směru významnější změnu Listiny základních práv a svobod, protože první a zatím vlastně jediná změna se týkala jenom prodloužení 24hodinové lhůty na vydávání na 48 hodin a jinak listina dosud změněna nebyla, takže změna Listiny základních práv a svobod je vážnou otázkou - nemyslím, že by bylo vhodné už z tohoto prostého důvodu, že jde o ústavní změnu, k níž je třeba souhlasu tří pětin poslanců, vyhrocovat tento problém do pozice vládní koalice - opozice.
Ale uvádím-li tady tento argument, tak ne proto, že bych ho považoval za podstatný, jakkoliv je podstatný z hlediska schvalování. Považuji za podstatné to, že jde opravdu o významnou změnu Listiny základních práv a svobod, protože až dosud skutečně nelze vydávat českého občana do ciziny. A změna tohoto právního statusu občana v určitých situacích je něčím, co musíme vážit ve všech souvislostech. Na rozdíl od kolegy Koudelky bych také význam referenda v tomto směru nepřeceňoval. Ne proto, že by důsledky, které on z něj vyvozoval, nebyly správné, ale je pravda to, že občané, kteří se v referendu vyslovovali pro souhlas se všemi přístupovými protokoly, které jsou nezbytné pro to, aby Česká republika se mohla stát členem Evropské unie, ne všichni občané mohli znát a znají to, co to všechno znamená.
Jestliže se máme vážně zamyslet nad těmito důsledky, potom skutečně je na místě posoudit dosah této změny. Ale posoudit ho musíme nejenom z našeho vnitřního hlediska, ale posoudit jej v širších souvislostech. V tomto ohledu skutečně obsah oné národní suverenity, respektive státní suverenity, i včetně toho, že stát nevydává v žádném případě občana do ciziny, musí být brán v nových relacích, v nichž se dneska pohybujeme. A v tomto ohledu to, čemu se obecně říká globalizace, není žádná fráze. Prostě to má své reálné důsledky. A jestliže v rámci Evropské unie mizí význam hranic, tak potom to, že mizí význam hranic, má nějaké důsledky faktické, ale musí mít i nějaké důsledky právní.
Že mezinárodní zločin existuje a že existuje i mezinárodní terorismus, to jsou nepochybně skutečnosti, které nelze popírat. A účinný boj proti mezinárodnímu zločinu, proti organizovanému zločinu, který nezná hranic, i proti mezinárodnímu terorismu vyžaduje od státu příslušná opatření.
Jsem pro to, abychom k těmto věcem přistoupili vážně. Nepovažoval bych proto za správné, abychom vraceli k přepracování, není co přepracovávat, abychom zamítali, ale abychom v rámci věcné diskuse na ústavně právním výboru i na dalších výborech, které o to budou mít zájem, tuto problematiku opravdu vážně diskutovali. Pokud mám výhrady, ne pak k samotnému institutu, ale mám výhrady k tomu, že v důvodové zprávě nejsou všechny tyto problémy dost solidně vysvětleny. Na řadu otázek, které tu vznikají, a jsou to otázky zcela legitimní, tam přesná odpověď dána není. Ale je na nás, abychom tuto odpověď vyžadovali tam, kde nám dosavadní odpověď nestačí, respektive abychom kladli další otázky, které tu vznikají. Protože je to odpovědnost parlamentu, má-li přistoupit ke změně Listiny základních práv a svobod, aby tak činil s plným vědomím souvislostí.
Pokud jde o to, co tu bylo také zmíněno, Mezinárodní trestní tribunál. To je věc, o které jsme diskutovali. Už to bylo předmětem jednání v minulém období. Ale nenašla se tady tehdy potřebná ústavní většina. Je třeba se k této otázce vrátit. Ale myslím, že na straně České republiky nejsou asi takové důvody k odmítavému postoji, které jsou na straně třeba USA, protože pozice České republiky v tomto ohledu je zcela jiná a obavy, které vznikají na straně USA, Česká republika podle mého soudu sdílet nemusí.
Pokud jde ještě o jednu otázku, která byla také předmětem diskusí, a myslím, že to uváděla kolegyně, která mluvila přede mnou, že by to mělo být předmětem jednání ústavní komise a že by tato změna se neměla přijímat izolovaně, ale jako součást širší změny ústavy. Já jsem znám jako ten, kdo i v minulosti odmítal dílčí změny ústavy a doporučoval určitou komplexní cestu ke změnám ústavy. Ale musím říci, že na základě vývoje i v posledním období, i na základě jednání ústavní komise, jehož jsem se účastnil, protože jednání ústavní komise je veřejné, mám pochybnosti o tom, zda se v nějaké dohledné době dosáhne nezbytné ústavní většiny pro takovouto komplexní změnu ústavy. Z hlediska praktického se mi zdá, jakkoliv to nepovažuji za nějak optimální postup, že budeme nuceni jít cestou jednotlivých dílčích změn. Musíme jenom vážit, zda při jednotlivých dílčích změnách nemůžeme aspoň určité změny spolu spojit, aby dílčích změn nebylo více, než je nezbytně nutné.
***