(11.00 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
Takže toto je kontinuální úkol. A náš úkol je, aby Irák byl stabilní, aby proces transformace prošel co nejrychleji.
Plán, který je, je, že v nejbližších měsících příštího roku, v lednu nebo v únoru, by měla být představena nová ústava, potom by mělo dojít k jmenování provizorní vlády a nakonec, pokud v referendu bude tato ústava schválena, by v roce 2005 mělo dojít k definitivnímu utvoření stabilní vlády a definitivnímu předání moci do rukou iráckých občanů. Ale znovu opakuji - pro to je třeba udělat všechno, i klima bezpečí a stability.
Takže náš příspěvek je kontinuální, a opakuji znovu - není to nikdy rozhodnutí jiné než rozhodnutí s mandátem této sněmovny. To není otázka jenom vlády, ale tato sněmovna a Senát daly mandát k naší účasti jak protichemické jednotky, tak i ostatním našim účastem v zahraničí. Vše se děje s mandátem demokratického rozhodnutí této sněmovny, takže je to naše rozhodnutí. Za tímto rozhodnutím si stojíme a je potřeba v této politice pokračovat, protože teroristické útoky nesmějí zastavit Českou republiku, aby se stáhla z tohoto prostředí jenom proto, že hrozí více útoků. Terorismus je nebezpečný jev, teroristé jsou schopni nás zabíjet kdykoliv, kdekoliv a jakýmkoliv způsobem. A tomuto zlu je třeba čelit jedině tím, že se k hodnotám, ke kterým se hlásíme, přihlásíme i tím, že přidáme ruku k dílu. A to, co tady projednáváme, není nic jiného než přiložení ruky k dílu, k pozitivní věci, ke stabilizaci a obnově Iráku. A děláme to v rozmezí toho, co dovoluje náš rozpočet, co dovolují naše síly. A doufám, že i mandát, který dostaneme od Poslanecké sněmovny, bude v tomto směru.
Já vítám možnost dohody, možnost dohody, která upraví mandát oproti tomu, jaká byla představa vlády. Náš základní požadavek je, aby vojáci, policisté a všichni, kteří jsou vysláni, mohli plnohodnotně naplnit to, proč jsou vysláni. To znamená, aby nenastala situace, že by někde naši vojáci nebo policisté stáli s rukama v kapsách nebo stáli a dívali se na to, že se někde děje bezpráví, nebo že někdo je někde lynčován, nebo že někomu je ohrožováno na životě, a potom aby se nemohli vymluvit na to, že nemohli zasáhnout proto, že jim to nedovoluje mandát. Proto také výslednou dohodu vítám, dohodu, která dává možnost obojího. Za prvé jistotu, že naši vojáci se nestanou nikdy nástrojem nějaké represe vůči Iráčanům, a na straně druhé, že dává dostatečnou jistotu, že kdyby bylo potřeba, aby naši vojáci splnili svoji povinnost na obranu života a zdraví kohokoliv, protože to je věc, kterou musíme chránit vždy, tak aby tento úkol mohli splnit.
Takže i já podporuji návrh vlády i návrh dohody, tak jak byl dohodnut i s panem ministrem obrany, a dovoluji si požádat Poslaneckou sněmovnu, aby tomuto mandátu řekla ano. Je to v logice naší zahraniční politiky, a partnerství se osvědčuje v době, kdy to není jednoduché. Kdy je to snadné, kdy se pouze říkají slogany, tak v tu chvíli jsme všichni hrdinové a každý partnerem je. Ale když jde do tuhého a je potřeba skutečně pro to něco udělat, tak doufám, že i my budeme pokračovat v tom, co jsme udělali. Jsme v tomto, jak říkám, kontinuální a máme i proto respekt v zahraničí a je potřeba tento respekt udržet. A je to respekt k tomu, co jsme učinili my v našem mandátu.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane ministře. Nyní, kolegyně a kolegové, pro vaši informaci jen sdělím pořadí přihlášených. Nyní bude vystupovat pan kolega Zdeněk Jičínský, potom pan poslanec Černý, po něm pan kolega Nečas, pak pan kolega Ransdorf, pan poslanec Exner, pan poslanec Grebeníček a pan kolega Kavan. Do podrobné rozpravy mám zatím přihlášku pouze od pana poslance Exnera.
Slovo má pan kolega Jičínský. Prosím.
(Řízení schůze se ujímá místopředsedkyně Jitka Kupčová.)
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Nejprve chci říci, že jsem nebyl členem Poslanecké sněmovny v době, kdy rozhodovala o těchto otázkách, takže nehodlám v této fázi tu vystupovat s nějakým zásadním stanoviskem, ale přesto si dovolím několik poznámek, protože v průběhu toho, co se stalo i v průběhu tohoto jednání dneska na schůzi, jsou věci, na které je třeba reagovat.
Kolega Šeich s podivem reagoval na - jak říkal - skandální vystoupení kolegy Koudelky i na jeho skandální slova, doufám, že se nemýlím, o tom, že prohlásil situaci v Iráku za okupaci. Samozřejmě že je to okupace, nic jiného to není. Podle mezinárodního práva se to jinak označit nedá. Američané spolu s Brity mají status okupační mocnosti se vším, co k tomu patří. To je prostě stav, který je třeba z hlediska mezinárodního práva brát na vědomí a vyvodit z toho určité důsledky.
Takže k této věci. Kolega Šeich hovořil také o tom, že toto stanovisko kolegy Koudelky vzbuzuje pochybnosti o vládní koalici a podobně. Chci říci, a myslím, že to víme všichni, že vojenská intervence v Iráku byla něčím, co dělilo nejenom státy, ale co dělilo i politickou scénu uvnitř. Ve vládnoucí Labour Party ve Velké Británii došlo také k určitému rozdělení a část významných funkcionářů Labour Party se postavila proti Tony Blairovi. Takže ta situace je taková, je třeba s tím počítat a patří to k tomu, co označujeme za politický demokratický život, kde v obtížných situacích dochází k tomu, že jsou různé názory na řešení.
Také s obviněním z antiamerikanismu je třeba zacházet opatrně. Nepochybuji, že pan kolega Šeich zná řadu analýz z per významných politiků i politických analytiků USA, kteří neokonzervativní doktrínu, na níž je založena politika Bushovy administrativy, podrobují ostré kritice. Možná že jste zaznamenali rozhovor bývalé ministryně zahraničí Madelaine Albrightové, která se vyjádřila velmi kriticky k pozici Bushovy administrativy v této věci. Takže nezjednodušujme to tolik a nedávejme si zbytečně nálepky. Když jsem poslouchal kolegu Šeicha, tak si myslím, že pro něho je to jednoduché. Pro něho platí zákon síly. Ale je tu mnoho lidí, kteří dávají přednost síle zákona. Prostě je tady toto dilema a je třeba se takto rozhodovat.
Já teď chci říci jednu věc. Samozřejmě že ti, kdo sloužili v rámci naší vojenské nemocnice v Iráku, zaslouží ocenění a zaslouží poděkování. To je před závorkou. Ale budeme-li hodnotit celkově tuto misi, pak bychom si měli položit otázku, nakolik při vyslání této nemocnice se argumentovalo správnými důvody, nakolik argumentace tím, jak ta nemocnice pomůže řešit zdravotní problémy v Iráku, v Basře, nakolik byla pravdivá, nebo ne. Chci říci, že se ukazuje - a mám tedy zprávy jenom z médií, nemám žádné jiné informace než vy, pokud čtete v médiích o polní nemocnici - že tam ty efekty nebyly příliš velké, že nemocnice v tomto směru ani moc využita nebyla. To lze asi pochopit, protože situace, která byla zřejmě podnícena i určitými akcemi z irácké strany, byla tam obvinění, že se naši vojáci nebo příslušníci chovají neslučitelně z hlediska islámu a podobně, tak to mohlo vzbudit nedůvěru. Otázka je, nakolik - jestliže nemocnice fungovala v těch podmínkách, kdy bylo nutno hájit bezpečnost - nakolik tam ti Iráčané měli volný přístup. Tím nechci vůbec znehodnocovat činnost příslušníků vojenské nemocnice, ale je otázka, zda při vysílání této nemocnice nepřevažovaly politické momenty, abychom se stali součástí té koalice alespoň tímto způsobem, a humanitní momenty byly používány nad úroveň toho, co bylo řekl bych reálně opodstatněné.
***