(16.20 hodin)
(pokračuje Špidla)
Stejně tak proces, který vedl k vypracování návrhu ústavní smlouvy, nesmí ustrnout. Je třeba, aby vklad evropského Konventu, který byl dotvářen za italského předsednictví, nebyl ztracen a zcela promarněn, a to nejen proto, že významné prvky prosazované Českou republikou našly svůj odraz v závěrečném textu.
O zlepšeních, která by návrh ústavní smlouvy přinesl do stávajícího smluvního rámce Evropské unie, jsem již hovořil v naší předběžné diskusi před summitem. Přesto mi dovolte, abych zdůraznil, že výsledek, který předpokládal návrh ústavní smlouvy, byl v řadě ohledů významně lepší než výsledek, který je zakotven ve smlouvě z Nice, a v řadě ohledů by posílil pozici České republiky a v řadě ohledů by umožnil lepší a efektivnější fungování Evropské unie. Bohužel, tohoto cíle se nepodařilo dosáhnout.
Mezivládní konference bude pokračovat. Podle předběžných informací nadcházející irské předsednictví odstartuje počátkem nového roku sérii sondážních dvoustranných jednání a patrně na počátku března předloží shrnující dokument, který by mohl být následně projednán u příležitosti jarního zasedání Evropské rady. Poté budeme moci odhadnout, kolik času by si další jednání mohla vyžádat.
Máme stále dobrou šanci s určitým odstupem dojít k textu ústavní smlouvy, který by zajistil účinné fungování a působení stále se rozšiřující Evropské unie. Dovolte mi, abych připomněl, že poprvé se otázka jednotné měny objevila v roce 1970, a ještě v roce 1996 bylo zavedení jednotné měny o čtyři roky odloženo. Evropa někdy jedná zdlouhavě. I to je věc, kterou si musíme uvědomovat.
Evropská unie vyvážená, soudržná a fungující je dle mého názoru nejvhodnějším prostředkem k zajišťování zájmů České republiky a jejích občanů, stejně jako je optimální pro Evropu a celý svět. Pokud by členské a přistupující státy neuspěly v nalezení řešení dosud otevřených otázek ústavní smlouvy, mohou se vynořit obrysy nové podoby Evropské unie, unie o více integračních rychlostech, tedy unie tvořené skupinou států, které chtějí silné a fungující společenství, a těch států, které nebudou v hlavním integračním proudu.
Rozšíření unie na 25 členů 1. května příštího roku není výsledkem bruselského summitu ohroženo. Unie bude fungovat podle stávající podoby svých smluv, resp. následně podle smlouvy z Nice. Tento stav v prvních letech po rozšíření unie ostatně předvídal i návrh ústavní smlouvy.
Dámy a pánové, měl-li bych charakterizovat zásadní přístup české vlády pro další vyjednávání, dá se vyjádřit tímto stručným způsobem: Naší politikou je dosáhnout toho, aby se Evropa nezměnila na Evropu více rychlostí. Pokud však k tomu dojde, pak je naší politikou být u toho, tedy tam, kde je rychlost evropských integračních procesů větší.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji předsedovi vlády panu Vladimíru Špidlovi a prosím, aby se slova ujal místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda.
Místopředseda vlády a ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, dovolte, abych i já několika slovy okomentoval vývoj na Mezivládní konferenci a právě proběhlé zasedání Evropské rady. Dovolím si připomenout, že na tomto zasedání se dosáhlo i některých úspěchů, které byly uzavřeny; kromě toho, že se v iniciativě pro růst podařilo prosadit zaplacení nebo realizace projektu železničního propojení Berlín - Praha - Linec, že se podařilo schválit dokumenty, ve kterých se Evropská unie přihlásila k evropské bezpečnostní a obranné politice s důrazem na euroatlantické partnerství se samostatným prohlášením, které se týká tohoto euroatlantického partnerství, tak že se v závěrech Evropské rady také dosáhly jisté konkrétní výsledky.
Avšak to, co nás zajímá nejvíce, je vlastní Mezivládní konference a tam, jak už řekl pan předseda vlády a jak všichni dobře víme, se nepodařilo naplnit očekávání, do kterého bylo vloženo hodně úsilí, hodně lidského kapitálu, a toto je promarněná příležitost, nikoliv nějaký krach celého procesu, protože proces pokračuje dále. Pokračuje dále, Mezivládní konference bude pokračovat za irského předsednictví v příštích šesti měsících, popřípadě může pokračovat ještě déle za dalšího předsednictví. Zatím žádná - opakuji žádná - mezivládní konference, která se zabývala revizí smluv, netrvala kratší dobu než šest měsíců. Amsterodamská mezivládní konference trvala 12 měsíců, konference v Nice trvala dokonce 15 měsíců. To znamená, že Evropská unie musí dojít ke shodě.
To, že bylo rozhodnutí, že se uzavře jednání na minulém summitu, bylo rozhodnutí především italského předsednictví, které chtělo, aby se Mezivládní konference uzavřela za italského předsednictví. Nebyl pro to žádný speciální důvod pro evropskou integraci zásadní, aby to zrovna bylo 13. prosince. Proto také je lepší, když se Evropská rada rozhodla, než aby došla ke konfliktu, než aby si vnucovala řešení, než aby jeden válcoval druhého, raději se rozejít a pokračovat v jednání, aby se k dohodě nakonec mohlo dojít.
Dovolím si, vážené kolegyně a vážení kolegové, ještě vyvrátit některé námitky, které se objevují i v tisku. Především, není to krach, který by se týkal nějakého směřování k superstátu, neboť celý spor se vedl o váhu hlasů mezi jednotlivými státy, to znamená o demokratickou formu rozhodování v rámci Evropské rady, nikoliv dominanci jednoho vůči druhému.
Zároveň není pravda, že by tato konference skončila tím, že by velké státy diktovaly malým, nebo že by vůbec někdo někomu něco diktoval, protože se vzal naopak v úvahu i požadavek Polska, země, která není členem Evropské unie, země, která je asociovaná. Kdybychom vzali striktně právní pohled na věc, mohla Evropská rada přijmout rozhodnutí a předložit ho Polsku na principu ber, nebo neber, protože formálně my nejsme ještě členy Evropské unie a nemáme hlasovací právo. To je důkazem toho, že v tomto řešení nikdo nikomu nic nediktoval, naopak že se velmi pečlivě vnímaly názory a požadavky všech účastníků debaty, nemyslím tím jen Polska, ale všech účastníků, protože se to týkalo i vztahů mezi dalšími zeměmi, mezi Francií a Německem, a mezi všemi členskými státy Evropské unie.
Není zároveň také pravda, že by toto byl konflikt mezi starými a novými členskými státy, neboť v debatě, která probíhala nejenom předtím, ale probíhá dosud a bude probíhat v Evropské unii vždy, se ukazuje, že každé téma různě dělí různé státy Evropské unie, že existují kritéria politická, kdy proti sobě stojí spíše reprezentanti konzervativní proti reprezentantům sociálně demokratickým či liberalistickým, že existují zájmy, které mají různý regionální charakter, a že existují témata, která dělí Evropu na sever a jih - abych třeba uvedl společnou zemědělskou politiku. Znovu zdůrazňuji, že neexistuje jasná dělicí čára, která by Evropu dělila na dvě skupiny nebo na více skupin, ale že jsou to jednotlivá témata, která samozřejmě mají více zastánců a méně zastánců, a podle toho se vytvářejí spolupráce a koalice v rámci Evropské unie.
Zdůrazňuji znovu, že nedošlo k žádné krizi. Připomenu z dějin nejen to, co také už bylo řečeno předsedou vlády, že totiž když se v římských smlouvách v roce 1957 rozhodlo, že bude naplněn jeden evropský trh, tak tento cíl byl dosažen až v roce 1992, tedy po značně dlouhé době intenzivního jednání v Evropské unii.
***