(18.10 hodin)
(pokračuje Dundáčková)
Návrh zákona rovněž takřka vůbec nezohledňuje skutečnost, že v konkrétních specifických českých podmínkách archivy, a zejména též archivy okresní, jsou často více než úložišti starých dokumentů či správními úřady; byly a jsou kulturními institucemi s hodnotnou tradicí historicko-výzkumné, regionálně vlastivědné, publikační, popularizační a veřejné kulturní práce. O okresních archivech není v návrhu vůbec zmínka, přes původní závazný slib náměstka ministra, že bude výslovně zakotvena jejich další existence a funkce.
Tolik názor odborné veřejnosti, který byl předložen Poslanecké sněmovně, respektive poslancům k diskusi.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Evě Dundáčkové. Nyní má slovo pan poslanec Rudolf Tomíček. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Rudolf Tomíček: Děkuji. Vážení členové vlády, dámy a pánové, řeklo by se: zaprášené papíry, a kolik vášní to tady vzbudilo. Nicméně dokazuje to jenom to -
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Pane kolego, já vás zase přeruším. Myslel jsem si, že se přece jenom sněmovna uklidní. I přes váš poměrně silný hlas vidím, že vás nebude slyšet. Prosím zleva doprava, zprava doleva sněmovnu, tentokrát beze jmen, aby se uklidnila, abyste mohl v klidu přednést své stanovisko k příslušnému tisku 428. Děkuji.
Můžete pokračovat.
Poslanec Rudolf Tomíček: Děkuji. Takže jak jsem říkal, zaprášené papíry, a kolik to vzbudí vášní. Ale dokazuje to jenom to, že archivy jsou pořád živé, ať už v jakémkoliv smyslu chceme. Je pravda, že jsou příjemnější archivy, třeba archivní víno. Ale o tom se tady nebavíme.
Fakt je to, že archiv je instituce, která je polyfunkční a nedá se posuzovat pouze z jediného pohledu, protože mnoho archiválií se postupně mění v památky a naopak, můžou tam být další věci. Čili s určitým způsobem speciálního zacházení s věcmi uloženými v archivech musíme počítat.
Nicméně nechci říci to, že by kolegové, kteří tady přede mnou mluvili a mluvili k meritu věci, že by neměli pravdu. Samozřejmě také mně vadí třicet let a zpřístupnění fondu, vadí mně i další věci, které dejme tomu z hlediska nějaké logiky mají opodstatnění. Nicméně když se člověk dneska nebo zítra dočte v novinách o sobě cokoliv, tak jako rozdíl mezi lží a archivním nebo historickým faktem je tedy třicet let - nevím, jestli se to dá takto říct. V každém případě to ošetření by mohlo být uděláno patrně jiným způsobem, popřípadě ošetřeno jinak.
Ale já se chci tady zmínit o jedné věci, která je dejme tomu drobnějšího charakteru, nicméně také mně vadí, protože já do archivu chodím poměrně často, patřím mezi takzvané historiky amatéry. Zabývám se vlastivědnou historií a samozřejmě musím bádat v archivech, takže něco už jsem jich prošel. Vím, že někdy je přístup archiváře ke mně jako k badateli individuální a záleží na tom, na koho trefím, jak se s ním domluvím. I když samozřejmě s většinou mám velmi dobré vztahy, protože už tím zaměřením jsme naladěni na stejnou vlnu, takže tam problém není.
Ale chybí mi, že svým způsobem je ošetřeno to, že materiál nemůže být badateli předložen k bádání z titulu nezpracování. Nicméně vytáhl jsem si - ono to vypadá velice silně (poslanec Tomíček ukazuje ve zdvižené ruce složku papírů), ano, vytáhl jsem si archivní fondy z jednoho archivu, kde samozřejmě já jako badatel se chci nejdřív podívat, co tam je, abych mohl tam přijít podívat se na jednotlivé listinné materiály a samozřejmě na základě toho studovat. Jenže když já se přímo v tomto (ukazuje složku papírů), je to staženo z internetu, není to žádná tajná věc, je to věc veřejně přístupná, dočtu - když to máme seřazeno podle položek, vezmu položku číslo jedna, časový rozsah 1316 až 1944 - 60,33 běžných metrů, z toho není nic zpracováno. Další položka, 1812 až 1945 - 2,37, z toho není nic zpracováno, 1579 až 1948 - 82 metrů, z toho není nic zpracováno. A já vám mohu číst tady z toho seznamu (ukazuje složku papírů), kde u každé desáté položky je část zpracovaná a zbytek, řádově 90 procent celého archivu, není vůbec zpracováno. Tak mi teď řekněte, jak mám já nebo jakýkoliv jiný badatel prostě něco takového zpracovat.
Chtěl bych jenom podotknout, proč o tom mluvím. Není nikde pamatováno na to, zda když dejme tomu jeden, dva, tři nebo já nevím, kolik badatelů chce jednu věc studovat, jestli je archiv vůbec povinen to zpracovat, protože se odvolá na zákon, že dle archivního zákona není možno nahlédnout, což akceptuji, pokud to není zpracováno. Ale co dál? Co dál? Buď se domluvíme, ale pokud je to trošku bytelnější, což někdy se stává, koneckonců to, co jsem tady četl, dokazuje, že jsou to věci, které jsou letité, většinou jsou to svozy z určitých jiných archivů, které existovaly předtím. Tak prostě je to nedostupné.
Byl bych strašně rád, pokud dojde k nějakému měnění tohoto návrhu zákona či popřípadě zpracování nového, aby se prostě pamatovalo i na to, že některé věci by bylo třeba, pokud je o ně zájem, zpřístupnit. Nerad bych toto nechal vyloženě na tom, že z nějakého důvodu se vedení jakéhokoliv archivu chová jako panstvo, které prostě z důvodu toho, že ho někdo otravuje, prohlásí, že věc není přístupná, a neumožní badateli studování. Takže chci se jen přimluvit za to, aby toto bylo také vzato v úvahu. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Rudolfu Tomíčkovi a konstatuji, že byl posledním přihlášeným do rozpravy. Nemám žádnou písemnou přihlášku ani nevidím nikoho, kdo by se dále hlásil do rozpravy, a proto obecnou rozpravu končím.
Ptám se, jestli je zájem o závěrečné slovo od pana ministra. Ano. Zároveň bych pana ministra požádal, aby ve svém závěrečném slově odpověděl výslovně na požadavek pana kolegy poslance Plevy, který ho vyzval v souladu s jednacím řádem podle § 64, zda má v úmyslu tento návrh zákona stáhnout. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Stanislav Gross: Vážený pane místopředsedo, paní poslankyně, páni poslanci, nejprve tedy, tak jak jsem byl vyzván, odpovídám: nestáhnu, pane poslanče Plevo - prostřednictvím pana předsedajícího - a pokusím se v další části vysvětlit proč.
Za druhé, ještě jsem byl vyzván k tomu, abych se vyjádřil, zda budu souhlasit s prodloužením lhůty k projednávání o 60 dnů, panem poslancem Kvapilem. Na tuto výzvu reaguji pozitivně a myslím si, že lze lhůtu prodloužit, lze ji využít k tomu, aby proběhla řada jednání, aby proběhl seminář, aby se o této věci diskutovalo. Myslím si, že pokud bude diskuse vedena věcně, ukáže se, že návrh zákona není tak hrozný, jak se uvádí.
Pokusím se na některá vystoupení tady reagovat. Psal jsem si podrobně všechny poznámky. Nevím, jestli úplně na všechny budu reagovat, ale na většinu se pokusím.
Začal bych asi ne podle toho, jak probíhala jednotlivá vystoupení poslanců, ale v každém případě musím odmítnout jedno - a musím odmítnou to, aby bylo proti tomuto zákonu argumentováno od těch, kteří jej evidentně nečetli a argumentují proti něčemu, co v tom zákoně prostě není. Tady se to týká především paní poslankyně Páralové, která prostě argumentuje proti něčemu, co ten zákon vůbec neobsahuje. Paní kolegyně Páralová argumentuje proti tomu, že není možné opět uzavírat archivy, které byly zpřístupněny na základě zákonů, která tato sněmovna v minulosti projednávala. Já prostě na základě tohoto vystoupení si myslím, že se jednoznačně ukázalo, že paní poslankyně, přestože tady k tomu vystupuje, tak ten návrh zákona nečetla. (Pan ministr si bere návrh zákona ze stolku zpravodajů.)
A nebyla to jen paní poslankyně Páralová, abych nevystupoval neslušně vůči dámě. Hovořil tady o tom též pan poslanec Pleva. V tomto směru bych chtěl tedy upozornit na to, že tento návrh zákona ve svém § 80 odst. 4 přímo stanoví - a dovolím si to ocitovat:
***