(15.30 hodin)
(pokračuje Vykydal)
Dámy a pánové, to byly věty bývalého prezidenta mezinárodní organizace Inclusion International Donalda Willse, mého přítele z Nového Zélandu.
Cílem projednávané novely je zavedení asistenta učitele do našeho školského zákona. Systémové zavedení něčeho, co na některých školách s osvícenými pedagogy nebo aktivními a bohatými rodiči již dnes existuje. Ředitelé těchto škol se mnohdy cítili jako provinilci, kteří se museli zpovídat z toho, proč tyto asistenty mají a jak je vlastně do struktury školy zařadili. Postup, kdy speciálně pedagogické centrum doporučuje asistenta podle individuálních schopností žáků a ředitel školy se souhlasem krajského úřadu nebo ministerstva a se souhlasem zřizovatele rozhodne, tento postup je systémový a podle mého názoru v tuto chvíli lépe vyhovuje skutečným potřebám. Například ve srovnání s jiný modelem, kterým může být vytvoření klasifikace postižení a tomu odpovídajícího finančního vyjádření nákladů na vzdělávání žáka. Tento postup nyní možná někteří poslanci upřednostňují. Věřím, že postoupením návrhu do druhého čtení vytvoříme prostor i pro tuto diskusi. Výhodou námi navrhovaného systému je, že se nesnaží žáky s postižením zaškatulkovat do předem stanovených kategorií. Jeho smyslem je sociální začlenění, inkluze, již od školního věku.
Přijetí této novely nemůže bránit ani otázka peněz. Nemusíme být inženýry ekonomie k tomu, abychom si spočítali, co je levnější. Dát lidem s postižením vzdělání a současně jim umožnit zůstat součástí společnosti, anebo naopak platit těmto lidem vysoké sociální dávky, a to i v produktivním věku, a podnikat drahé kroky k jejich integraci?
Na závěr zmíním ještě otázku času. Také u této novely jsme limitováni časem. Ne sice tak jako v mnoha dalších případech naším vstupem do Evropské unie, ale věkem žáků a studentů našich škol, kteří asistenta učitele potřebují. V rozhovorech s rodiči jsem několikrát slyšel smutná, ale pravdivá slova: Lenky, Matěje, Tomáše a dalších se to už netýká. Asistenta učitele ve škole neměli a čas vrátit zpět nelze. Pro tento školní rok to snad bylo naposled a další děti dostanou novou šanci.
Dámy a pánové, předloženou novelu podporují rodiče, občanská sdružení, školy i kraje. Dovolte mi vás i jejich jménem požádat o podporu a propuštění návrhu do druhého čtení. Děkuji. (Slabý potlesk.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji panu poslanci Vykydalovi. Slovo má pan kolega Jaromír Kohlíček, připraví se pan kolega Walter Bartoš.
Poslanec Jaromír Kohlíček: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, milé kolegyně, vážení kolegové, chci vás ujistit, že nebudu zde citovat špatný překlad z angličtiny, že zde nebudu citovat srdceryvné dopisy a že na rozdíl od mých kolegů vím, jak to vypadá, když je někdo hendikepovaný. Problémem je, že hendikep je něco, co pociťuje ten člověk, který ten hendikep má, čím se odlišuje od těch ostatních a v čem je povinnost většinové společnosti, aby ten pocit odlišnosti nějakým způsobem odstranila. My takovýto institut již dnes máme.
V současné době, pokud je ve škole problém s vyučováním jedné skupiny žáků, potom má ředitel školy nárok na to, aby dostal podporu. Je to v případě romského asistenta. Ve všech ostatních případech si ředitelé škol musí pomáhat, jak umějí. Je to civilní služba, která zanedlouho bude v rámci reformy našich ozbrojených sil zlikvidována, je to přesunutí prostředků odněkud odjinud, je to únik do jiného právního stavu školy, jak to vidíme u některých škol, které se s tím vypořádaly. Domnívám se, že právě proto bychom měli situaci řešit u všech kategorií hendikepovaných - a zdůrazňuji u všech.
Typickým hendikepovaným dítětem je i dítě, které nerozumí jazyku. V současné době v České republice máme jenom relativně malé oblasti, kde se vyskytují utečenecké tábory, kde jsou přistěhovalci z různých zemí, kde se mluví velmi odlišnými jazyky od češtiny. Ale podle našeho školského zákona je povinností ředitele školy, aby i tyto děti vzal do normální výuky. A já se domnívám, že moji kolegové by měli i tento hendikep uznat, protože to je velký hendikep a dá se dohnat. Je věčná škoda, jestliže tyto děti nemají právo na asistenta, jestliže tyto děti nemají právo ten svůj hendikep stejným způsobem jako děti, které jsou atrofické, které mají problémy se zrakem, které mají jiné problémy, ten svůj hendikep kompenzovat, případně dohnat a v řadě případů, tam, kde se to podaří, i předehnat ty, kteří na začátku ten hendikep vůbec neměli.
Proč to tady říkám? Domnívám se, že tato problematika je poněkud širší než novela, kterou zde předkládá skupina poslanců, a přestože, v této skupině je i pan kolega Janeček, domnívám se, že bychom měli tuto novelu propustit do druhého čtení, že bychom se jí měli velmi výrazně a hluboce zabývat a že by tato novela měla být skutečně rozšířena na všechny hendikepované. Čili že by ti asistenti měli být nejen u těch, kteří mají nějaké fyzické či mentální vady, které shrnujeme u dospělých pod pojem ZPS, ale i u těch, kteří hovoří cizími jazyky a nemohou se tím pádem "chytit" ve vyučování. Jsou to typicky děti Číňanů, Vietnamců, vůbec přistěhovalců z asijských zemí. Jsou školy, které s tím mají zkušenosti a velmi obtížně dnes bez asistentů, pokud to nejsou romské děti, tyto věci řeší.
Čili tady jde o to, abychom odstranili diskriminaci, a já se plně stavím za to, aby tento návrh byl propuštěn do druhého čtení. Děkuji vám za pozornost. (Slabý potlesk.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji panu kolegovi Kohlíčkovi. Nyní má slovo pan poslanec Walter Bartoš, který je zatím posledním přihlášeným do rozpravy.
Poslanec Walter Bartoš: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, chtěl jsem říci vážená vládo, ale on tu nikdo nesedí z vlády. Takže vážené kolegyně…
Místopředseda PSP Ivan Langer: Pane poslanče, bezvládí v této zemi vládne už dlouho, nicméně já prosím, abych nebyl jako předsedající nucen přerušovat jednání sněmovny a volat sem pověřeného místopředsedu vlády, kdyby tak zástupce některého z koaličních vládních klubů učinil neprodleně.
Prosím, pane kolego, hovořte.
Poslanec Walter Bartoš: Takže v tom případě - vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, vládo ze svého oslovení vynechávám, protože zde nesedí. Jak jsem se ve své zpravodajské zprávě již zmínil, předložený tisk se pokouší řešit problematiku integrace žáků a studentů s různým zdravotním postižením do hlavního vzdělávacího proudu.
Já vás ještě, pane předsedající, poprosím, aby mě paní kolegyně Nováková nerušila svým telefonováním.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Dobře, takže ještě poprosím paní kolegyni Novákovu, aby pokud telefonuje, šla do kuloárů, nebo si přesedla někam hodně daleko od řečnického pultu, a ještě jednou opakuji výzvu zástupcům poslaneckých klubů vládní koalice, aby neprodleně zajistili přítomnost místopředsedy vlády.
Prosím, pane kolego.
***