(14.40 hodin)
Poslanec Jiří Pospíšil: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, v rámci relativně bohaté podrobné rozpravy na téma pomluvy zde padly různé argumenty a já si přiznám, že s většinou argumentů souhlasím, o některých bych pochyboval, ale všechny považuji za korektní a je možné o nich dále diskutovat. Protože nechci opakovat argumenty, které zde zazněly, učiním pouze několik poznámek, několik pohledů, které mají spíše juristický či právní pohled a v této diskusi buď nezazněly, anebo nezazněly dostatečně podrobně.
Snad nejpodrobněji moji kolegové a předřečníci hovořili o otázkách ústavnosti případného zrušení trestného činu pomluvy. Mohu říci, že s jejich argumentací v zásadě souhlasím. Je faktem, že v situaci, kdy naše Listina základních práv a svobod zaručuje jako jedno z práv a jednu z hodnot též ochranu osobnosti, tak je téměř nemožné, aby naše trestní právo tuto obecnou ústavně právní klauzuli dále nerozvádělo a v zásadě neupravovalo.
Další argumenty k ústavnosti zde řekli místopředsedové sněmovny a pan zpravodaj. Proto o tom dále nechci hovořit. Co však zde zaznělo pouze okrajově a co podle mého názoru je hlavním meritem diskuse nad tímto problémem, je, nakolik civilněprávní úprava ochrany osobnosti a trestněprávní úprava v podobě pomluvy se překrývají, či nakolik se jedná o dvě samostatné, autonomní právní úpravy, založené na odlišných principech a odlišných způsobech realizace. Osobně patřím mezi tu skupinu právníků, která zastává právní názor, že trestněprávní úprava pomluvy a civilněprávní prostředky ochrany osobnosti se nepřekrývají, jsou založeny na rozdílných principech a v zásadě se vhodně doplňují.
K tomuto by bylo možné vést rozsáhlou diskusi. Myslím si však, že na plénu mně nepřísluší a nechci vás obtěžovat podrobnými právními argumenty, proč tomu tak podle mého názoru je. Řeknu pouze několik základních poznámek, proč je rozdíl mezi civilněprávní úpravou a trestněprávní.
Civilněprávní úprava v zásadě slouží pouze soukromému zájmu, privátnímu zájmu toho, který se cítí dotčený verbálním útokem jiného. Tento poškozený - budu ho tak nazývat, byť to není termín civilněprávní - má právo se obrátit na civilní soud. Je však povinen za prvé učinit podnět civilnímu soudu, a hlavně pak je povinen unést tzv. důkazní břemeno. To znamená, musí prokázat, že k takovémuto nežádoucímu zásahu do jeho integrity došlo. To znamená, tato úprava je postavena na soukromém zájmu účastníka, který se cítí poškozen.
Trestněprávní úprava spočívá na zcela jiném pilíři, zcela jiné filozofii. Není zde vztah poškozený - případný pachatel. Je zde vztah pachatel a stát. Do hry vstupuje stát, který přebírá povinnosti, které v civilním řízení má účastník. To znamená, stát je povinen sám podat žalobu a unést důkazní břemeno.
Dámy a pánové, dostáváme se k meritu problému a k základní filozofické otázce. Má stát vstupovat do hry? Má stát být ten, kdo přebírá odpovědnost na sebe a kdo v zásadě činí za poškozeného? Odpověď podle mého názoru je ano. Za prvé to říká Listina základních práv a svobod, která garantuje ochranu základních hodnot, a za druhé je všeobecná shoda, historická, tradicionalistická, že i verbální útok na cizí osobu je útokem natolik společensky nebezpečným, že je ve veřejném zájmu poskytnout poškozenému ochranu, to znamená, je ve veřejném zájmu sejmout břemeno úkolů a důkazní břemeno z poškozeného a přenést je na stát. Toto je podle mého názoru, dámy a pánové, klíčová filozofická otázka, kterou si nějakým způsobem vyřešili navrhovatelé, nějakým způsobem na ni reaguji já a moji předřečníci.
Co však je otázka právní a otázka systematická, je, nakolik, i kdybychom zrušili trestný čin pomluvy, je vhodné přistoupit pouze k této navržené úpravě.
Chci říci, dámy a pánové, pokud by zde byla shoda zrušit trestněprávní postih verbálního útoku v podobě pomluvy, pak si myslím z pohledu právního, že je korektní říci, že i jiné verbální trestné činy obsažené v našem platném trestním zákoně by měly být zrušeny. Pak se bude jednat o čistou právní úpravu a pak se bude jednat o věc, o které můžeme dále diskutovat. Navrhovatelé však navrhují zrušit pouze pomluvu, přičemž ostatní trestné činy v podobě verbálního útoku dále zachovávají, to znamená, z mého právního pohledu se opět jedná o nesystematický krok, který povede k tomu, co jsem říkal zde včera na tomto místě - povede k zaplevelování a znepřehlednění našeho právního řádu, protože systematika navrženého kroku bohužel uniká.
Vyzývám proto navrhovatele, pokud chtějí zrušit trestný čin pomluvy, nechť se zabývají i ostatními verbálními trestnými činy. Myslím si, že takovýchto činů je dostatek a že je možné o nich uvažovat. Šíření poplašné zprávy atd.
Vedle právních argumenty komparativní a ostatní zde zmínili místopředsedové sněmovny a dále pan zpravodaj. Proto se k nim nechci vracet. Chci však vyjádřit určitou obavu ještě nad druhou částí navržené novely, a to nad zavedením meritorních lhůt, ve kterých musí soud v rámci občanského soudního řízení rozhodnout. Konkrétně se jedná o lhůtu 60 dnů, pokud se nemýlím.
Osobně považuji toto ustanovení za ještě více nebezpečné než samo ustanovení týkající se vypuštění trestného činu pomluvy. Chci se proto ke lhůtám vyjádřit trochu obecněji. Sám osobně nemám nic proti tomu, aby postupně v našich procesních předpisech byly zavedeny lhůty, ve kterých soudy mají rozhodovat. Myslím si však, že tyto lhůty nemají mít fatální účinek, mají být pouhým jakýmsi hodnotitelem toho či objektivizátorem toho, nakolik se soud dopouští průtahů, či nikoliv. Přijmeme-li však tezi, že chceme zavést lhůty do našich procesních předpisů, pak je podle mého názoru nutné je zavést systematicky ve všech případech, kdy rozhodují soudy, nikoliv individuálně, pouze v určitou chvíli projednávaných na této půdě kauzách.
Za druhé, chceme-li zavést lhůty, je třeba připravit k tomu i další doprovodné prostředky, které zrychlí a zefektivní činnost soudů, protože samotné zavedení procesních lhůt rychlost soudního rozhodování nevyřeší, dámy a pánové. Samotné zavedení procesních lhůt způsobí to, že soudy, které nebudou schopny v tomto systému realizovat a dodržet lhůty, buď za prvé lhůty budou svévolně porušovat, tím ad absurdum soud bude porušovat zákon, anebo bohužel budou činit nekvalitně, nekvalitně rozhodovat, tak aby dodržely lhůty.
Dámy a pánové, já o tom zde mluvím obšírně i z toho důvodu, že jenom na plénu dnešní schůze máme tři návrhy, kde nesystematicky se snažíme zavést procesní lhůty pro rozhodování soudů. Já před tím výrazně varuji. Pokud přistoupíme na tuto praxi a na každé schůzi Poslanecké sněmovny zavedeme ad hoc v určitém odvětví či oblasti soudního rozhodování nějakou lhůtu, která nebude systematicky provázána, která bude mít různou míru účinku a právních dopadů, tak tím výrazně zkomplikujeme a zobtížníme vymáhatelnost spravedlnosti v našem státě. Před tím výrazně varuji.
Dámy a pánové, tolik několik informací. A na závěr řeknu ještě jednu informaci, která se týká konkrétního dopadu zavedení lhůty v projednávané věci. Pokud zavedeme lhůtu 60 dnů v občanském soudním řízení na projednávání pomluvy, pak mám, dámy a pánové, za to, že hrozí výrazné nebezpečí, že soudy budou vyřizovat přednostně ty případy, které jsou právě takto vázány zákonnou lhůtou, a ostatní případy v občanském soudním řízení, kde není lhůta, budou odsunuty na vedlejší kolej. Zde se potom ptám, dámy a pánové, nakolik chceme upřednostnit projednávání těchto případů, projednávání ochrany osobnosti před jinými případy, které projednává soud v občanském soudním řízení. Jsme si natolik jisti, že právě projednávání otázek ochrany osobnosti má tak výraznou společenskou závažnost, že to má být upřednostněno před majetkovými spory, rozvodovými spory atd.? Toto jsou věci, na které navrhovatelé bohužel nepřinesli jasnou odpověď.
Toto je též důvod, dámy a pánové, proč souhlasím s procesním návrhem zpravodaje tuto věc zamítnout. Děkuji za pozornost.
***