(12.20 hodin)
(pokračuje Langer)
A právě odpovědnost za vyřčené slovo, odpovědnost za případný zásah do práv druhého je součást obecných pravidel, která by měl ctít každý z nás bez ohledu na to, jaké jiné hodnoty politické, ideologické zastává. Trestnost jednání, kterým se zasahuje do cti a vážnosti jedinců, má navíc v našem právním řádu velmi dobrou tradici a je delší, než je existence soudobého trestního zákona, který byl přijat za minulého režimu v roce 1961.
Těm, kteří by se snad domnívali, že postih za takové jednání je produktem komunistického práva, sděluji, že možná budou překvapeni, neboť již v letech třicátých minulého století spatřil světlo světa zvláštní zákon o ochraně cti - byl to zákon č. 108/1933. A setrvale pak, s různými odlišnostmi, někdy jako úmyslný trestný čin, později jako nedbalostní trestný čin pomluvy, v našem trestním zákoně zůstal. A pokud je mi známo, vládní rekodifikace trestního zákona také s touto skutkovou podstatou trestného činu v navrhovaném novém trestním zákoně i nadále počítá.
Kromě právní tradice, kterou jsem se snažil zmínit, je podle mne třeba hodnotit trestnost pomluvy i z hlediska našeho ústavního pořádku. A již moje kolegyně Jitka Kupčová zde zmínila článek 10 Listiny základních práv a svobod, který deklaruje právo každého z nás na zachování osobní cti a dalších stránek naší osobnosti. Z toho tedy plyne, že práva zaručená listinou jsou práva, která musí naplnit veřejná moc, tedy stát, a je proto logické a podle mého přesvědčení i správné, že vedle žaloby na ochranu osobnosti podle občanského zákoníku je čest a morální integrita občana chráněna též právem veřejným, v tomto případě trestním právem.
Jen pro ilustraci, když jsem se nad tímto problémem zamýšlel, bych vám nabídl srovnání. Hovořili jsme o tom shodou okolností i v minulém případě. Vlastnictví je rovněž naší svrchovanou soukromou kategorií, a přesto považujeme za přirozené, že narušení soukromého vlastnictví je předmětem ochrany veřejné moci. Jinými slovy, připadne nám jako naprostá samozřejmost, že krádež je postihována a trestána policií a soudy. Podle mne čest, vážnost a důstojnost jedince jsou v tomto smyslu stejnou hodnotou, jakou je vlastnictví, tedy hodnotou, kterou je třeba chránit ve veřejném zájmu. A skutečnost, že trestného činu pomluvy může být zneužíváno podáváním trestních oznámení, podle mne proto neobstojí jako argument pro jeho vypuštění z trestního zákona. Protože s touto logikou bychom mohli vypustit z trestního zákona všechny trestné činy.
Tady je důležité, že rozhodnutí o tom, zda trestný čin byl, nebo nebyl spáchán, nepřísluší tomu, kdo podává trestní oznámení, ale přísluší výhradně a pouze soudu. Subjektivní přesvědčení o tom, že někdo naplnil skutkovou podstatu trestného činu, opravdu nestačí.
Trestnost neoprávněného zásahu do osobnostních práv má vedle sankční povahy podle mne i svoji nepominutelnou preventivní složku, podobně jak ji mají i všechny ostatní skutkové podstaty trestných činů.
Zastánci vypuštění pomluvy z trestního zákona argumentují např. tím, že její existence brání, či omezuje svobodu projevu. A i to je argument, se kterým bych si nejenom dovolil, ale se kterým musím polemizovat. Svoboda projevu obsahuje podle naší Listiny základních práv a svobod, inspirované v tomto prakticky do detailu Evropskou úmluvou, mnohé. Garantuje vám právo zastávat názory, právo přijímat a šířit informace. A právě Evropská úmluva doplňuje v tom smyslu pravomoc a odpovědnost, že výkon těchto práv může podléhat příslušným sankcím, jsou-li stanoveny v zákoně. V tomto ohledu naše Listina základních práv a svobod tolik důsledná není. Ale možná právě proto připomínám Evropskou úmluvu, neboť střet svobody projevu a práva na ochranu osobnosti je vážným střetem dvou velmi vážených, seriózních demokratických hodnot, a proto si myslím, že by mělo platit, že mám-li možnost způsobit újmu, musím si současně uvědomit svoji odpovědnost.
Moje druhá poznámka je ve vztahu k hlavnímu smyslu návrhu poznámkou marginální. Pokud jsem o tom dobře informován, bude na toto téma více hovořit kolega Pospíšil.
Navrhovaná novela kompenzuje vypuštění skutkové podstaty pomluvy z trestního zákona stanovením lhůty, ve které by měl soud v občanskoprávním řízení rozhodnout o žalobě na ochranu osobnosti. Zde se domnívám, že tento návrh není zcela koncepční, a zejména právě žaloby na ochranu osobnosti se po takzvané velké novele občanského soudního řádu projednávají v koncentrovaném řízení, tedy s maximálním možným urychlením. Myslím si, že ani v tomto smyslu bychom neměli navrhovatelům vyjít vstříc.
Z výše uvedených důvodů se tedy buď připojuji, nebo podávám návrh nikoliv na vrácení navrhovatelům k dopracování, ale na zamítnutí tohoto návrhu zákona. K tomuto návrhu mě nevedou žádné osobní antipatie vůči předkladatelům. Myslím si, že ve své podstatě tento návrh může být prospěšný nejenom pro nás pro všechny, abychom si uvědomili, že se skutečně musí vždy vyvažovat, že vedle práv musí existovat odpovědnosti, ale také vůči všem ostatním, kteří se slovem zacházejí dnes a denně stejně jako my politici, neboť slovo a šíření informací je pro ně každodenním chlebíčkem. Právě pro nás pro všechny je možnost diskutovat na toto téma příležitostí si uvědomit, že vedle svobody slova musí také existovat odpovědnost za slovo. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu místopředsedovi Ivanu Langerovi. O slovo se přihlásil pan místopředseda Vojtěch Filip.
Dámy a pánové, přečtu další, kteří jsou přihlášeni: Jiřina Fialová, Jiří Pospíšil, Tomáš Kvapil, pan poslanec Jičínský, Pátek, Rujbrová a Dolejš.
K následujícímu pořadu. Pan místopředseda Filip bude poslední, kdo vystoupí ještě před přestávkou, protože kolegové ze sociální demokracie požádali o přestávku na svolání jejich klubu. Začneme ve 14 hodin pevně zařazenými body, které jsme zařadili dnes ráno, navrhovatelem je krajské zastupitelstvo kraje Vysočina, potom bude pokračovat rozprava k tomuto bodu.
Takže hovoří Vojtěch Filip.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, paní a pánové. Mám velmi jednoduchou situaci, protože nemusím opakovat řadu věcí, ať už z teoretického hlediska, nebo i z hlediska praktického, vzhledem k tomu, co řekli moji kolegové, paní místopředsedkyně Kupčová a pan kolega místopředseda Langer.
Já vnímám tento návrh tak, že se řeší jakýsi důsledek něčeho. A hlavním smyslem tohoto návrhu není řešení trestní záležitosti, ale je to odlehčení práce soudům. Musím říci, že ač tento zákon - a kolega Langer tady mluvil o tom, kdy vznikl speciálně pojem pomluvy. Tak jak ho známe z minulého století a jak se vyvíjel až k tomu současnému znění v § 206 od roku 1961, byl vlastně používán velmi málo. Kdybychom se podívali na statistiku, kolik trestních oznámení, kolik žalob v trestních věcech za pomluvu bylo od platnosti zákona v roce 1961 do roku dejme tomu 1992, nebo 1991, abychom si řekli nějaké, třeba třicetileté období a porovnali ho s tím dalším, třeba desetiletým obdobím, tak zjistíme, že skutečně nápad takové trestné činnosti byl minimální. Ale vzhledem k tomu, že to soudy zatěžuje, přistoupilo se k tomu, že bychom to nějak mohli řešit. Ovšem řešit to vypuštěním trestněprávní odpovědnosti pomluvy považuji za řešení nesprávné a v tuto chvíli dokonce za neproveditelné.
Vycházím z jednoho prostého předpokladu, že samozřejmě každá odpovědnost má několik rovin, ať už jde o odpovědnost civilněprávní, správněprávní, ale také trestněprávní. A ona hierarchie má smysl, který tady popsal myslím v té teoretické rovině ve vztahu k právům občana na čest, na to, nabývat práva, správně kolega Langer.
***