(Jednání pokračovalo ve 14.00 hodin.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Vážené paní kolegyně, vážení páni kolegové, posečkám na příchod některého ze členů vlády, abychom mohli zahájit naše odpolední jednání.
Před polední přestávkou byl rozjednán bod 186 - Odpovědi na písemné interpelace. A vzhledem k tomu, že mám řádnou omluvu ministra financí Bohuslava Sobotky, navrhl bych, aby zbylé dvě odpovědi na písemné interpelace byly dokončeny v příštím týdnu. O tomto návrhu, pokud nikdo proti postupu předsedajícího nebude mít žádnou námitku, zejména interpelující poslanec, místopředseda Ivan Langer, který kývá, že nemá námitku, dal bych hlasovat bez rozpravy.
Vzhledem k tomu, že se postupně přihlašujete - odhlášeni jste byli… Myslím, že přítomnost je dostatečná na tento procedurální návrh.
Zahajuji hlasování pořadové číslo 178 a ptám se, kdo je pro, abychom zbývající odpovědi na písemné interpelace přeložili na příští týden bez přesné specifikace. Kdo je proti? Děkuji vám.
V hlasování pořadové číslo 178 z přítomných 76 poslanců pro 74, proti jeden. Návrh byl přijat.
O slovo se hlásí místopředseda sněmovny pan Ivan Langer. Prosím, pane místopředsedo.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážené kolegyně a kolegové, omlouvám se, ale musím zde učinit určité sdělení na mikrofon. Vracím se k projednávání předcházejícího bodu a musím konstatovat, že jsem se nechal natolik strhnout atmosférou tohoto bodu, že jsem opomněl moji dohodu, kterou jsem uzavřel s panem ministrem kultury Dostálem o vypárování, a že jsem hlasoval, ač jsem hlasovat neměl. Zkontroloval jsem si sjetinu hlasování. Rozdíl mezi potřebným kvorem a výsledkem byl sedm hlasů. Znamená to tedy, že můj hlas nezměnil nic na konečném výsledku.
V každém případě svůj postup považuji za chybu a chtěl jsem to zde říci veřejně a za svoji chybu se také omluvit. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu místopředsedovi Poslanecké sněmovny. Jsem rád, že máme při pátku odpoledne řekl bych slušný, korektní postup mezi jednotlivými poslanci.
Budeme pokračovat schváleným pořadem schůze, kterým je bod
57.
Návrh poslanců Pavla Svobody, Vladimíra Laštůvky, Libora Roučka
a Jaroslava Lobkowicze na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 90/1995 Sb.,
o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 337/ - prvé čtení
Stanovisko vlády jsme obdrželi jako sněmovní tisk 337/1. Žádám zástupce navrhovatelů pana poslance Pavla Svobodu, aby se ujal slova. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Pavel Svoboda: Děkuji, pane místopředsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dámy a pánové, úloha národních parlamentů v architektuře Evropské unie se stala jedním ze základních témat diskuse Konventu o budoucnosti Evropské unie iniciované závěry summitu v Nice. Jde o pokračování diskuse otevřené již během mezivládní konference v Maastrichtu. Tato diskuse byla reakcí na skutečnost, že těžiště rozhodování o komunální legislativě i politice bylo počátkem 90. let již evidentně vychýleno ve prospěch exekutiv jak na národní, tak na úrovni Evropských společenství. S transferem legislativních pravomocí národních parlamentů na nadnárodní úroveň totiž nešel v historii Evropských společenství a Evropské unie ruku v ruce transfer těchto pravomocí na Evropský parlament, neboť přesun těchto pravomocí probíhal mnohem rychleji než posilování úlohy Evropského parlamentu a vytváření funkční kontroly tvorby evropské legislativy ze strany parlamentů národních.
Maastrichtská, ale ani Amsterodamská smlouva o Evropské unii navíc v nově vytvořených oblastech mezivládní spolupráce, jako je společná zahraniční a bezpečnostní politika a spolupráce v oblasti justice a vnitra, nepočítala s aktivní účastí Evropského parlamentu a národních parlamentů v rozhodovacím procesu. Demokratický deficit, který byl výsledkem procesu označovaného jako deparlamentarizace, byl předmětem ostré kritiky, zejména ze strany národních parlamentů členských států. Proces ratifikace smlouvy o Evropské unii a jemu předcházející referenda v Dánsku, Francii a Irsku, který navíc probíhal v atmosféře veřejného mínění stále kritičtějšího k integračnímu procesu a jeho výsledkům, reflektoval proto potřebu znovuposílení úlohy národních parlamentů.
(Velký hluk v jednací síni.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Pane kolego, já vás na chvilku přeruším a požádám kolegy o větší klid. Vím, že předseda a místopředseda zahraničního výboru si mají k této věci co sdělit, a bylo by lepší, kdyby si to sdělili mimo jednací síň. Děkuji.
Prosím, pane poslanče, pokračujte.
Poslanec Pavel Svoboda: Děkuji, pane místopředsedo. Na základě návrhu Velké Británie a Francie byla k Maastrichtské smlouvě připojena deklarace č. 13 o úloze národních parlamentů v Evropské unii. V této deklaraci národní vlády uznaly význam většího zapojení národních parlamentů do záležitostí Evropské unie a deklarace vyzvala vlády, aby zajistily včasné - a toto slovo zdůrazňuji - včasné předložení legislativních návrhů komise národním parlamentům, tak aby bylo umožněno jejich projednání.
Přes svoji deklaratorní povahu se tento dokument stal motivací debat mezi národními vládami a parlamenty, jejichž výsledkem bylo postupné znovuzapojení národních parlamentů do komunitárního legislativního procesu, a je taktéž zmíněn v návrhu evropské ústavní smlouvy.
Tento proces reparlamentarizace, probíhající v členských zemích v 90. letech tu s větší, tu s menší intenzitou, sledoval tři základní a postupné cíle vedoucí k efektivní kontrole komunitárního legislativního procesu ze strany národních parlamentů: za prvé - dostatečnou, včasnou a systematickou informovanost o připravované legislativě; za druhé - odpovědnost vlády za prosazování národního postoje mající v některých státech formu závazného mandátu parlamentu pro jednání vlády; za třetí - aktivní úlohu parlamentu při implementaci komunitárních a unijních právních aktů do národního práva.
***