(15.40 hodin)
(pokračuje Kubinyi)
Problém českého zdravotnictví v tom uspořádání, v jakém jsme, nevyřeší ani vládní koalice. Skutečně nám nezbývá, než najít široký konsesus, najít konsesus jak s pravou stranou spektra, tak s levou stranou spektra a pochopitelně i s reprezentací krajů, bez ohledu na to, jestli je hejtman z té nebo oné strany, protože to, že my budeme vést navzájem nejrůznější politické války a střety a hádky, tady v tomto případě nám nepomůže. Ještě jednou: problém není v tom, jakou politickou pozici zaujímáme, ale problém je v tom, že žádný zdravotnický systém na světě není ufinancovatelný tak, aby poskytoval naprosto dokonalou péči všem občanům. Když toto pochopíme, budeme možná schopni se domluvit.
A byl bych strašně rád, kdyby i pro projednávání státního rozpočtu jsme byli schopni nalézt konkrétní místa v rozpočtu, v některých investicích tak, aby bylo možné pokrýt některé z dluhů, které vznikaly. Faktem je, že i my v této Poslanecké sněmovně máme nemalý podíl na tom, že síť zdravotnických zařízení vznikala neefektivně, vznikala lobbistickými tlaky. Ale domnívám se, že o tom už mluvit nemusím, doba je pokročilá a všichni to víme.
Takže budu nám všem držet palce, aby se to povedlo, a apeluji na vás a prosím vás: uvědomte si i odpovědnost nás v této Poslanecké sněmovně za stav českého zdravotnictví! Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Nyní má slovo paní kolegyně Páralová, připraví se pan poslanec Votava, předposlední přihlášený.
Poslankyně Alena Páralová: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych zareagovala krátce na svého předřečníka, který se dovolává širokého konsensu. - Proč se dovoláváte širokého konsensu, když máte většinu ve sněmovně a naše názory neberete již několik let v úvahu? Takže tomu nerozumím.
Paní ministryně se zde zamýšlela nad naším zdravotnictvím. Jsem si jistá, že každý z nás tady ve sněmovně se mnohokrát zamýšlel nad systémem našeho zdravotnictví, každý z nás se mnohokrát zamýšlel nad tím, jak zajistit našim občanům co nejkvalitnější péči v rámci finančních prostředků, které právě tito občané vytvořili a které právě díky nim má stát k dispozici. Každý z nás se zamýšlel nad tím, co by mohl on osobně udělat, čím by mohl přispět k řešení dlouhodobě se prohlubujících problémů ve zdravotnictví. A pokud hledáme příčiny problémů v našem zdravotnictví, je třeba je zcela jistě hledat a začít u neufinancovatelnosti stávajícího systému. Pokusím se hledat tam, kde jsem doma, tedy v pracovním právu, a v tomto případě se na tapetu dostává zákoník práce a zákon o platu.
Zákon o platu určuje příspěvkovým organizacím tarify, podle nichž stát předepisuje ředitelům nemocnic, jak musí zaměstnance nemocnic odměňovat. Příspěvková organizace je přitom velmi nepružná a dnes již překonaná forma řízení a zcela jistě neodpovídá potřebám tak složitého organismu, jakým nemocnice ve skutečnosti je, organismu, který je neustále v pohybu a musí umět fungovat v klidovém i krizovém režimu. Problém nastal hlavně tím, že vláda populisticky nařídila zvýšení platů, aniž k tomu zajistila potřebné zdroje. Již dnes mají ředitelé nemocnic problém s tím, že jsou nuceni odměňovat zaměstnance hlavně za délku praxe, jak se říká, "za vysezený důlek", a nezbývají jim finance pro motivaci zaměstnanců k lepším výkonům. Od ledna se situace ještě zkomplikuje, neboť začne platit nákladnější šestnáctitřídní tarifní systém. Ředitelé právem očekávají zdražení chodu nemocnic a snížení další možnosti motivování zaměstnanců.
To byl zákon o platu, nyní zákoník práce. Novela zákoníku práce přijatá zákonem č. 155/2000 Sb., která nabyla účinnosti 1. ledna 2001, předložená tehdejším ministrem práce a sociálních věcí Vladimírem Špidlou, značně zkomplikovala situaci nemocnic. Z měsíce na měsíc byl značně změněn režim pracovní doby, byly změněny limity pracovní doby, přesčasové práce, pracovní pohotovosti, odpočinku po práci. Novela byla mimo jiné zdůvodněna požadavkem zapracování směrnice Evropských společenství 104 z roku 1993 o určitých aspektech organizace pracovní doby. Evropská směrnice byla v tomto případě zapracována nešťastně, a Vladimír Špidla a s ním bohužel i poslanci Unie svobody a strany lidové odmítali tehdy naše zdůrazňování faktu, že směrnice EU neurčují konečné znění paragrafů, ale určují pouze cíle a směry, kudy bychom se měli ubírat, a že není třeba doslova je opisovat do našich zákonů. A právě výjimky zakomponované do směrnice po dlouhých a složitých jednáních na evropské úrovni nám poskytují prostor pro přizpůsobení směrnice našim domácím tradicím a zvyklostem.
Abych nehovořila obecně, uvedu konkrétní příklady. Směrnice, o níž je řeč, se nevztahuje na činnost lékařů při výcviku. O tom není v našem zákoně ani slovo, čili naši lékaři při výcviku na rozdíl od ostatních evropských lékařů podléhají našemu rigidnímu zákoníku práce. Články směrnice věnované dennímu odpočinku, přestávkám na odpočinek, době odpočinku v týdnu, délce noční práce a referenčním obdobím nabízejí výjimku různým pracovištím. Mimo jiné dle článku 17 odst. 2.1 písm. c) - cituji - "v případě činností spojených s potřebou nepřetržité služby pro výroby zejména služeb vztahujících se na přijetí, léčení a péči poskytované v nemocnicích nebo podobných ústavech, ubytovacích zařízeních a věznicích". Opět na rozdíl od ostatních evropských lékařů naši lékaři tuto výjimku nemají, a nejen lékaři, ale veškerý personál v nemocnicích.
Když byla tato evropská směrnice schvalována na evropské úrovni, měla každá členská země právo veta a právě o této směrnici se vedly dlouhé disputace. Některé země trvaly na výjimkách. Proto se v článku 18, který obsahuje závěrečná ustanovení, objevuje generální pardon k článku 6 směrnice, a tento článek 6 říká, že průměrná pracovní doba pro každé období sedmi dnů včetně přesčasů nepřekročí 48 hodin. Odtud byl právě do našeho zákoníku práce odvozen limit přesčasových hodin, který zkomplikoval situaci. A ten generální pardon spočíval ve čtyřech nebo pěti náhradních podmínkách, které nebylo těžké splnit, a troufám si říci, že již je v naší legislativě splněn, protože málokterá země má tak propracovaný zákoník práce jako naše země. Na konci článku se uvádí, že po uplynutí sedmi let od listopadu 1996, tedy v listopadu roku 2003, Rada znovu posoudí ustanovení tohoto bodu 6 a rozhodne o dalším postupu. Nikdo nás tehdy nehonil a nenutil tuto směrnici přijímat. Nicméně my jsme díky Vladimíru Špidlovi směrnici naplnili a přeplnili, a marně tehdy ODS upozorňovala na nedostatek lékařů k pokrytí potřebných pohotovostních služeb.
***