(15.30 hodin)
(pokračuje Maštálka)

Zbývá smluvní politika pojišťoven, jenže neuzavře-li VZP smlouvu, uzavřou ji pojišťovny jiné. Lůžka může sice rušit zřizovatel, ale obvykle k tomu není dostatečně motivován. Neexistují žádné závazné normativy na počet lůžek jednotlivých medicínských oborů.

V roce 1999 byly celkové i průměrné dluhy nemocnic minimální. Situace se prudce změnila za působení ministra Fišera. Byl zásadně (proti?) omezování lůžkové kapacity a za více než dva roky nepředložil žádný návrh účinného nástroje na snížení počtu lůžek, která systém neúměrně zatěžují. Místo toho ale rozhodl o proplácení léčiv pojišťovnou, která jeho vlastní kategorizační komise ani nenavrhla. Rozhodl o zvýšení mezd ve zdravotnictví, aniž by současně zajistil zvýšení příjmů základního fondu zdravotních pojišťoven nebo jakékoliv racionální úspory, jen prosadil přesunutí částí prostředků z jiných segmentů zdravotnictví. To ke krytí růstu mezd nestačilo. Tam jsou ovšem kořeny rychlého růstu dluhů nemocnic.

O roku 2000 do roku 2002 se tyto dluhy více než ztrojnásobily. Do potíží se dostaly nemocnice, které do té doby žádné významné dluhy neměly. Jestliže dnes stávkují lékaři jihlavské nemocnice, pak před dvěma lety trvali na odchodu ředitele nemocnice, který nesouhlasil s růstem mezd. Dnes hrozí nemocnici konkurs a uzavření. Byl to ministr Fišer, který souhlasil s převodem zdravotnických zařízení na kraje i s dluhy, na jejichž vytvoření se sám podílel.

Podívejme se ale do tehdejšího tisku a nenajdeme jediný významný protest proti ministrovi Fišerovi. Dnes vytýkáme ministryni Součkové, že tyto problémy neřeší. Ale má k tomu vůbec nástroje? Jsem přesvědčen, že ne. Zeptáme-li se ale, jestli vyvinula dostatečné úsilí a předložila potřebné návrhy zákonů, které řešení umožní, musíme bohužel také odpovědět záporně.

Usilujme tedy ve sněmovně o to, abychom návrhy paní ministryní předkládané do sněmovny kriticky zhodnotili, upravili, přijali, případně navrhli vlastní, pokud to umíme. Děkuji. (Potlesk poslanců KSČM.)

 

Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji panu poslanci Maštálkovi. Nyní má slovo pan poslanec Zvěřina, připraví se pan poslanec Kubinyi.

 

Poslanec Jaroslav Zvěřina: Dámy a pánové, chci jen velmi stručně říci několik velmi málo věcí, které mě napadly při naší rozpravě.

Za prvé si dovolím konstatovat, že vzdor kritikám na adresu českého zdravotnictví kvalita a množství zdravotní péče, která je poskytována občanům této země, rozhodně výrazně převyšuje cokoli, co zde bylo před sametovou revolucí. Přátelé starých pořádků zcela jistě nemají pravdu, že se zdravotní péče snad nějak zhoršuje.

Problém je dvojí. Jeden padá na vrub vlády a vládní koalice. Je to nakvap spuštěná reforma veřejné správy, která se ukazuje nákladnější, než se slibovalo, že bude. Nákladnost je tak vysoká, že by si ji mohla dovolit snad země, která by měla výrazné rozpočtové přebytky. Takovou zemí my, jak se ukazuje, zcela jistě nejsme.

Bezradnost nad systémem zdravotního pojištění, který se ocitá v deficitu, není žádnou originalitou České republiky. Neznám na této zeměkouli zemi, která by byla spokojena s tím, jak se financuje její zdravotnictví. Podívejte se na debaty o reformě zdravotního systému ve Spojených státech, podívejte se na tytéž debaty ve Francii nebo ve Velké Británii. Nejsme tedy v tomto smyslu sami.

Recepty jsou známy, protože se nemůžeme donekonečna spoléhat na nějakou samoregulaci zdravotnického systému. Myslím, že prvním receptem je samozřejmě nějaké vtažení pacienta, potažmo občana do regulace systému. Druhým receptem je zvýšit finanční spoluúčast pacientů na poskytované péči. Třetím receptem, který je evidentní, je omezení rozsahu poskytované zdravotní péče ať už redukcí zdravotních lůžek, nebo redukcí toho, co ze všeobecného zdravotního pojištění je hrazeno.

Souhlasím s každým, kdo řekne, že ty věci nejsou příliš populární. Politicky jde o špatně prodejné zboží. Proto je vždy zvykem v civilizovaných zemích hledat širší politický konsensus na zavedení takových nepopulárních regulací. Rád bych upozornil na debatu, která o regulaci zdravotnického systému proběhla nedávno v Německu, kde rudo-zelená koalice nakonec našla s opozicí společnou řeč a dokázala vydefinovat výrazné redukce v poskytování zdravotní péče ze všeobecného zdravotního pojištění. Možná bychom se mohli tímto příkladem inspirovat. Naše vláda zatím opozici spíše okřikuje, než aby s ní racionálně a věcně na toto téma diskutovala.

Budu se velmi těšit, jak pan premiér naší vlády naplní slova, která slíbil v jednom svém posledním rozhovoru pro tisk, že se bude pokoušet třeba i v tom systému zdravotnictví hledat recepty v širším politickém konsensu, než tomu bylo dosud. Zatím se mu to moc nedaří.

Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Nyní má slovo pan poslanec Kubinyi. Připraví se paní kolegyně Páralová, po ní je přihlášen pan poslanec Votava a zatím posledně přihlášený pan kolega Bratský. Slovo má pan poslanec Kubinyi.

 

Poslanec Jozef Kubinyi: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, mám usnadněnou práci, protože přede mnou většina toho, co jsem chtěl říci, řečena byla. Nemyslím si, že by mělo smysl se vracet v mém exkursu do analýzy a podrobného rozebírání toho, jak ten stav vznikl, proč vznikl a proč se české zdravotnictví nachází tam, kde se nachází.

Domnívám se, že není pravdou, když někdo tvrdí, že do roku 1989 to bylo špatně, od roku 1990 to bylo skvělé a od roku 1998 se to zase všechno zkazilo v důsledku toho, že tam byla vláda levicová. Ale také uznávám, že by nebylo správné říci, že za všechny chyby může jenom pravicová vláda v období let 1992 až 1998 a nikdo jiný za to nenese odpovědnost. Myslím, že mi z duše mluvil místopředseda vlády a ministr vnitra Stanislav Gross. Vyjádřil to velmi lapidárně slovy - všichni máme máslo na hlavě.

Domnívám se, že k jeho vystoupení, se kterým se ztotožňuji, je potřeba říci ještě jednu věc. Já jsem ji zde říkal už jednou, pokusím se ji dnes říci opakovaně, protože si myslím, že to určitě nemůže být na škodu.

Z vystoupení, která zde byla, bohužel z velké většiny vyplývá, že přístup k problematice zdravotnictví není ani tak v rovině věcné, ale spíše v rovině politické. Zdravotnictví je určitým "klackem", který jedna strana zvedne, aby jím mlátila druhou. Problém však je v tom, že celosvětově neexistuje optimální systém zdravotnictví, takže tento mechanismus se může uplatňovat stále dokola. Neexistuje systém, který by umožňoval ufinancovat naprosto kvalitní, dokonalou medicínskou péči pro každého občana, protože důvod je všem známý a pochopitelný: ekonomická náročnost medicínských technologií roste daleko rychleji, než roste ekonomiky jednotlivých států.

Samozřejmě - co nám zbývá? Hledat nějakou možnost, aby systém poskytoval slušnou úroveň medicíny, slušnou úroveň zdravotnictví v našem státě a současně aby se nestávalo to, co právě teď řešíme - aby se systém nedostával do deficitu.

Domnívám se, že celá diskuse - a děkuji moc těm, kteří se drželi věcné roviny, a vyjádřil to pěkně jeden z pánů hejtmanů, pan hejtman Dohnal, který nám řekl: Zde se nejedná o otázku politického, ideologického či mocenského střetu. Jde zde o to, že situace v českém zdravotnictví se stává nadále neudržitelná. - S tím vřele souhlasím. Obě vystoupení pánů hejtmanů se mi líbila, byla převážně v rovině věcné. Chtěl bych jim za to poděkovat. Jsem velice rád, že jsme jim dnes dovolili zde vystoupit.

Chtěl bych vyslovit přesvědčení, že problém českého zdravotnictví nevyřeší jedna strana.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP