(14.30 hodin)
(pokračuje Vojíř)
A myslím, že zde zaznělo opakovaně, dokonce si myslím, že to řekla i paní ministryně, řekla to i paní docentka Emmerová, že totiž vláda se nemůže vzdát té zodpovědnosti. A já nechápu, jak mám tvořit model - vyhnu se teď slovu systém - ale jak mám tvořit model, který skládám zespodu, a netuším, co si přeje nejvyšší autorita v této věci, což je bezesporu vláda České republiky.
Proto si myslím - odpusťme si tyto výpady a vraťme se k meritu věci, a meritem věci je téma krize ve zdravotnictví. A myslím si, že vláda by měla konat.
Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců ODS.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Slovo má nyní pan kolega Pavel Kováčik, připraví se pan poslanec Říman.
Poslanec Pavel Kováčik: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážená vládo, paní a pánové, ne, nebojte se, dostojím svého apelu, nebudu lékařům, ač nelékař, mluvit do jejich specifických odborných záležitostí. K tomu se necítím ani povolaným, ani odborně erudovaným. Čili dovolte mi pouze pár obecných, řekněme politických nebo politicko-systémových poznámek, které si myslím, že je třeba, aby tady zazněly.
A začnu hned nechtěnou nahrávkou, kterou jsem dostal od pana předřečníka, zastupujícího předsedy klubu Občanské demokratické strany. Ta nechtěná nahrávka spočívá v tom, že se tady hovořilo o zájmech pacientů. Konečně! Mě z celé té rozpravy včetně zprávy jako by skutečný zájem o to, že koneckonců zdravotnictví je tím, které by mělo sloužit především pacientům, nikoliv zájmům lékařů a jejich lobby, nikoliv zájmům distributorů léků a zdravotnického materiálu a jejich lobby, nikoliv zájmům hejtmanů či jiného seskupení, parciálních či okrajových nebo částečných zájmů. Zdravotnictví tady přece bylo vždycky pro to, aby plnilo potřebu, společenskou objednávku. A tou bezesporu jsou primární, a dokonce bych řekl výhradně a jenom a pouze zájmy pacientů.
Ale v souvislosti s touto nahrávkou zrovna od zastupujícího předsedy klubu ODS se musím přece jenom zeptat, položit řečnickou otázku, jestli zájmy pacientů, které tady jsou dnes řekl bych tak trošku upozaděny, byly brány v úvahu v době - a tuším, že to bylo v roce 1992, 1993 - když se tady stavělo jakési základní systémové nastavení fungování dalšího tohoto systému, když se tady spustila privatizace ve zdravotnictví, která se tady spustila takovým způsobem, že bylo privatizací umožněno vyzobat ty lukrativní hrozinky a na stát a na veřejné zdravotní pojištění a na to, co tady máme z ústavy, zbylo doopravdy jenom to, co nepřináší tržby do zařízení, do nemocnic, které se teď předaly na kraje právě zadluženy, a jedním z důvodů tohoto zadlužení také bylo také to, že privatizace prostě neumožnila tržby do systému přinášet. Zůstaly na veřejném pojištění, na veřejném sektoru zdravotnictví také podhodnoceny některé výkony, např. ORL apod. Že se tady ale také v té době nastavil stávající - nechci říci pořádek, ale systém nebo možná nesystém lékové politiky, a na špatné nastavení lékové politiky doplácí každá průměrná nemocnice zhruba pěti miliony - to je odhad velmi hrubý, velmi průměrný, ale řádově se to tak pohybuje - měsíčně. Spočítejme si, kolik je to ročně, spočítejme si, jaké průměrné dluhy každé nemocnice jsou. A vyjde nám jenom to, že kdybychom třeba skutečně dokázali vzít v úvahu jako první zájem pacienta a upozadit zájmy distributorů a různých jiných, kteří se živí na zdravotnictví, ne zdravotnictvím - nezpochybňuji ani lékaře, ani sestry, ani provozní personál nezpochybňuji v žádném případě - tak by nemocnice ty dluhy, když už by neměly žádné, tak měly ale podstatně, podstatně menší.
Je třeba se zamyslet nad tím, jak je možné, že za celých třináct let není systému zdravotnictví nastaven takový způsob kontroly, který by tyto záležitosti dokázal, když už přijdou, i když ne v zárodku, ale když už přijdou do nějakých přiměřených rozměrů, odhalit, identifikovat a jako zpětnou vazbu pustit třeba nám sem nebo do vlády, abychom dokázali reagovat příslušnou úpravou legislativy.
Ptám se, jak je možné, že byly možné mzdové nárůsty, které navzdory možnostem jednotlivých nemocnic nebo celého systému přišly tak, že přišly jenom u některých skupin. Zeptejte se, jak je střední zdravotnický personál placen, proč tedy nebyly mzdové nárůsty přiměřenější, ale třeba i v rámci jednotlivých krajů. A tady se hejtmani nemohou vyviňovat z toho, že kraj nemůže řešit koncepci před republikou. Jak je možné, že v rámci kraje jsou mzdy lékařů nebo personálu v jednotlivých nemocnicích tak dramaticky různé, jak jsou?
Čili myslím si, že je třeba, abychom se i v krajích dokázali dohodnout na tom, že politika ve zdravotnictví v kraji bude koordinována, že potřeby zdravotnictví v kraji budou koordinovány tak, aby zájem pacienta - a to je dostupnost zdravotní péče - nebyl narušen.
Víte, ono na té Vysočině je problém úplně jiný než v Praze nebo ve velkých městech. V Praze, i když přijdeme o tři, o čtyři, o pět zdravotnických zařízení, tak se dramaticky stane to, že se rozpráší dobré lékařské týmy. To je pravda. Ale pro pacienta je to o několik stanic metra nebo tramvaje nebo autobusu dál. Zatímco na Vysočině, když zrušíme kteroukoliv nemocnici, protože na ni nemáme peníze, tak se pro pacienta dramaticky zhorší dostupnost od října do dubna jenom proto, že těch šedesát sedmdesát kilometrů, které z některých míst některých okresů do jiné nemocnice v rámci kraje jsou, prostě při náledí, při závějích není schopen ani ne za déle, ale vůbec třeba absolvovat.
Čili i tyto věci je třeba brát v úvahu, nastavit průhledná pravidla v rámci krajů, nastavit pravidla sítě, i třeba s ohledem na specifika území, které je.
Chtěl bych požádat, aby byl proveden také seriózní rozbor investiční politiky, aby tam, kde některý z funkcionářů či snad poslanců, já nevím, či snad vládních činitelů nechává ve svém území pomníky ve formě rozestavěných velkých nemocnic tam, kde nejsou třeba, nebo snad chtěl zahájit výstavbu nemocnice tam, kde není až tak moc v síti třeba, abychom i toto přehodnotili, abychom doopravdy nezahajovali nové stavby, abychom se zaměřili na dokončení funkčních staveb, myslím funkčních z hlediska systému fungování pacienta, tam, kde je to třeba.
Chtěl bych, a v tom smyslu je i návrh usnesení, který předložil kolega Maštálka, naprosto racionální, nikoliv iracionální, na to, abychom činili, jsme měli dost dlouhou dobu, takže je třeba, abychom sedm dnů udělali, protože kdo rychle činí, tak předchází daleko horším problémům, které mohou nastat do roka, do dvou nebo za delší dobu.
Prosím, pojďme, odhlasujme usnesení, vláda nebo koalice nechť činí v úterý to, co je a bylo jejím dosavadním úkolem.
Jestli tady zaznívala obvinění na adresu sociální demokracie, resp. poklausovských vlád z toho, že neřeší problémy, jediný skutečný problém, která vláda za účasti sociální demokracie nejen do zdravotnictví v krajích, ale obecně přinesla, byla právě špatná reforma veřejné zprávy. To tady teď sklízíme, a myslím si, že je třeba, abychom přemýšleli, jak dál i v tomto směru činit, jak napravit ty škody, které nastaly.
Ale řekněme si, jak Občanská demokratická strana a její koaliční partneři nebo partner do té doby, dokud spolu vládli, tak sociální demokracie a její koaliční partneři, kteří vládnou spolu teď, a koneckonců i my, skutečná opozice, která nebyla nikdy ve vládě po roce 1989, pojďme se domluvit a pojďme tento problém skutečně řešit hned.
***