(17.50 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Ale přesto mi dovolte jednu poznámku.
Myslím si, že zejména po našich historických zkušenostech jsme, alespoň někteří z nás, poněkud hákliví na to, když někdo říká, že zná logiku dějinného vývoje a že bezpečně ví, že dějiny se neodvratně budou ubírat jedním a jediným směrem, myšleno v tomto případě směrem ke stále užší a užší integraci. Já si myslím, že tato schopnost, virtuální schopnost jakoby vidět do budoucnosti spojená s řádnou porcí utopického idealismu, už v minulosti nejednou vydláždila cestu do pekel dobrými úmysly. A já bych proto panu kolegu Laštůvkovi si dovolil vaším předsednictvím doporučit, aby přece jen před dějinným vývojem měl trochu více pokory.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji Janu Zahradilovi a reagovat na něj s faktickou poznámkou bude pan poslanec Laštůvka.
Poslanec Vladimír Laštůvka: Já bych pana kolegu Zahradila velmi rád vaším prostřednictvím, paní předsedající, ujistil, že pokory je ve mně opravdu hodně. Jako exaktně vzdělaný člověk - dopustil jsem se exaktního vzdělání - souhlasím s jeho vývodem, že někdo to nemůže vědět. Já jsem také řekl - jsem přesvědčen. Já jsem netvrdil, že to je zákonitý vývoj jako Schrödingerova rovnice.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Nyní je přihlášen do rozpravy pan poslanec Milan Ekert, kterého prosím, aby se ujal slova. Po něm bude hovořit pan poslanec Miloslav Ransdorf.
Poslanec Milan Ekert: Vážená paní místopředsedkyně, vážený pane premiére, vážení členové vlády, dámy a pánové, Evropská unie je specifickým útvarem, který není ani mezinárodní organizací, ani federativním či konfederativním státním útvarem, ale zcela jedinečným a novým fenoménem. Její existence je výlučně vázána na rámec daný smluvními dokumenty a má navíc otevřený a proměnlivý charakter. V historických krátkých časových úsecích se dynamicky mění, a to jak z kvantitativního, tak z kvalitativního hlediska. Evropskou unii je možné chápat jako něco "společného", co stojí nad jednotlivými státy, které ji tvoří, nebo je možné ji interpretovat v širším smyslu jako soubor společných a specifických prvků vytvářených jednotlivými státy. Lze konstatovat, že se opakovaně proměňuje její rozsah.
Do tohoto rámce je též možné zařadit i další významný mezník, přijetí Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu. Tato smlouva navrhuje lepší rozdělení působnosti unie a členských států, slučuje smlouvy a uděluje unii právní subjektivitu, stanovuje zjednodušení akčních nástrojů unie, navrhuje opatření na posílení demokracie, průhlednosti a účinnosti unie rozšířením příspěvku národních parlamentů k legitimitě evropského záměru zjednodušením rozhodovacích procesů a zajištěním větší průhlednosti a přehlednosti jejich chodu v evropských institucích.
Věřím, že výsledek Mezivládní konference bude dobrým kompromisem a vytvoří dobré předpoklady pro funkčnost Evropské unie po jejím historicky největším rozšíření.
Z hlediska předloženého textu Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu vyplývá, že v samotných prvcích dosavadního procesu integrace se zásadní změny ve fungování Evropské unie neodehrají. Předmětem diskuse ve všech členských a přistupujících státech je proto v zásadě první část navrhované smlouvy, která se zabývá právě institucionálním rámcem a rozhodovacími procesy.
Chtěl bych věřit, že významné politické síly v České republice patří k hlavnímu proudu evropského politického myšlení, už například jen kvůli politické příslušnosti zakladatelů procesu evropské integrace po druhé světové válce. Nerozumím proto příliš některým diskusím, které se odehrávají na stránkách tisku či rozhlasu a televize. Nerozumím jim především z toho důvodu, že se vyznačují zvláštním druhem destruktivní kritiky. Destruktivní proto, že nic nového nenavrhují a nic nenabízejí. Je zajisté zajímavé číst článek výkonného ředitele jednoho zajímavého sdružení, plný matematických modelů, jež mohou být sice zajímavé, ale ve svém důsledku neznamenají nic než pouhou hru čísel. Tato čísla však musí být naplněna reálným obsahem a ten okamžik přijde až s plným členstvím České republiky v Evropské unii. Chci však upozornit, že čísel pro porovnávání je podstatně více a pan předseda výboru pro evropskou integraci tady o některých mluvil ve svém dopoledním projevu.
V této souvislosti bych chtěl vyjádřit přesvědčení, že například Lucembursko určitě nebude po konci Mezivládní konference plakat či uvažovat o svém vystoupení z Evropské unie.
Je zajisté možné přicházet v průběhu Mezivládní konference s návrhy, které mohou dokument předložený jako dobrý základ pro jednání vylepšit z hlediska zájmů České republiky, a jsem si téměř jistý, že se to našim vyjednávačům může podařit. Nejde přece o nic menšího než o začlenění naší země do prostoru, který je schopen obstát a přinese novým obyvatelům bezpečí a prosperitu v globalizovaném světě. Má snad někdo jinou, lepší alternativu pro naše občany? Pokud ano, nechť ji prosím laskavě předloží.
Děkuji za vaši pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, pane poslanče. Nyní prosím pana poslance Miloslava Ransdorfa a po něm bude hovořit pan poslanec Zdeněk Koudelka.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, pro dnešek jsem si chtěl uložit bobříka mlčení, ale průběh debaty mě vyvedl z omylu. Ani dnes mlčet nebudu. Průběh debaty vyvolal u mě vzpomínku na římského literáta Iuvenala, který pravil: Je těžké nenapsat satiru. Nebudu satiru psát, ale přednášet a musím říci, že když už jsme u římských reminiscencí, že mnoho námětů by se tady našlo. Například byl jeden Říman, Marcus Porcius Cato Censorius, který říkal v každém svém projevu: Carthaginem esse delendam - Kartágo je třeba zničit. A je tu dnes jiný Říman - není tady - který říká: Brusselam esse delendam, že Brusel je třeba zničit.
Římské reminiscence bychom našli ovšem i na druhé straně. Pan premiér Špidla, když hovořil, tak rozhodně římský klasik rétoriky Quintilianus by z něho neměl radost. Neustále opakoval, že předkládaný dokument znamená prohlubování evropského integračního procesu. A tak prohlubujeme a prohlubujeme i návrh evropské ústavy a opravdu to připomíná starý vtip před rokem 1989, že jsme čtyřicet let prohlubovali naše přátelství, až jsme na dně.
Já si myslím, že podobná cvičení spíš dávají za pravdu Martinu Komárkovi, klasiku českého žurnalismu, který v jednom ze svých článečků hovoří o tom, že zemí kráčí Spidelman - půl člověk, půl robot. A myslím si, jestliže budeme v této debatě pokračovat tímto způsobem, že promarníme kapitál důvěry, jehož zbytečky ještě česká politická reprezentace má. Protože, dámy a pánové, do vstupu České republiky do Evropské unie zbývá už velmi málo času a je třeba konat, je třeba připravit naši podnikatelskou sféru na šance i rizika, která se otevírají, a také pomoci tomu, aby se mohla adaptovat celá veřejnost, protože nevstupujeme my, jak tady sedíme, do Evropské unii, ani vláda, ale vstupuje tam celá česká společnost.
Abychom nedopadli tak, jak popíjel Hippokleidés, abych se vrátil k tématu, které teď hýbe sněmovnou, popíjel Hippokleidés na jednom sňatku, kde měl být hlavním účastníkem, popíjel tak a bavil se, že pak příslušný hostitel říkal: Hippokleide, protančil jsi a propil svůj sňatek. On řekl: Nedbá toho Hippokleidés. Nebo abych tedy byl ještě bližší současnosti. Když si připomínám film, kde hlavní postavu hrál Jean-Paul Belmondo, vysloužilý důstojník, který zdědil velký majetek, a nejpodstatnější věcí tak byl sklep, kde bylo 35 tisíc lahví vína, a on, když se ptali, co tady dělá, říkal, že pije, ale říkal, to je tak velké množství, že se to prostě nedá vypít, a na to je zapotřebí metoda a systém. A to nám právě předvádějí obě strany dialogu, že mají metodu a systém, jak promarnit právě kapitál důvěry.
***