(12.00 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Já tady vidím pro nás, tady v této sněmovně, velmi podstatný nový trend. Třeba to, že se o ústavě jednalo právě takovýmto způsobem, na veřejném jednání sto pěti zástupců rok a půl. My totiž známe atmosféru Konventu. Jednání bylo veřejně k dispozici, veřejně přístupné. Dokumenty Konventu byly všechny zveřejňovány. To je přece velice významný faktor. Nekončí to Konventem.
Rád bych vám řekl, že i Mezivládní konference v Římě má v tomto poněkud jiný charakter než ostatní mezivládní konference. To přece není klasická mezivládní konference, které se většinou sestávají z jednání diplomatů, diplomatických úředníků a které jsou neveřejné. Tady byl od začátku deklarován zájem, že tato konference, která navazuje na Konvent, má být opět maximálně transparentní a že má být politickou konferencí, ne konferencí diplomatických úředníků. A jsou to převážně jednání politiků, předsedů vlád a ministrů. Tak vypadá program této mezivládní konference. Je nám k dispozici lépe než ty ostatní. To přece je jiný trend! Tady přece nemá cenu říkat, že to je proti nám nepřátelská instituce, když jsme měli a máme možnost, jakou jsme nikdy neměli, se k té věci vyjádřit.
Domnívám se, že je důležité opakovat, že ani Konvent nebyl náš nepřítel, ale ani ústava není náš nepřítel. To, co tady už bylo naznačeno, je právě pro nás v této sněmovně nesmírně důležité. Evropská unie - rozhodující moc byla dosud v rukou vlád, ministerských předsedů, ministrů - evropský hrad. Tam byla soustředěna převážná moc. Role parlamentů, poslanců byla slabá, nevýrazná. Jestli někde je nějaký nový trend, a ten Konvent dá se říci nastartoval už tím, že tam poslance poslal, my jsme tam dali poslance, senátora, i ostatní tam dali poslance, to je snad věc, která souvisí s tím, že Konvent a výsledky Konventu vytvářejí prostor pro národní parlamenty. To je něco velice konkrétního a velmi faktického. To bychom si měli při jednání Poslanecké sněmovny uvědomit, že v ústavě opravdu stojí, že národní parlamenty se zapojují do kontroly dodržování principu subsidiarity, a to přece není nepodstatná věc. To je přece rozdělení kompetencí. To, co patří nám, aby se spravovalo na úrovni tohoto státu a pouze to, co je opravdu v kompetenci unie, se spravovalo. A my máme možnost to kontrolovat, prostřednictvím vlády podat žalobu k soudnímu dvoru na porušení principu subsidiarity.
To znamená, že to je velice reálná kompetence a možnost, kterou získáváme. My máme dneska možnost působit na vládu, změnit legislativu unie. Máme dneska možnost, pokud budeme spolupracovat s ostatními národními parlamenty, hledat způsoby k zablokování a změnám toho, co se v Evropské unii prosazuje. Nikdy jsme tuto možnost takto neměli. Je to něco nového, je to nový trend! Takže to stojí za to si uvědomit. Z toho plynou velmi konkrétní důsledky. Byl jsem na jednání předsedů parlamentů v Aténách, kde se navrhovalo, aby se na úrovni národních parlamentů vytvořilo cosi - mluvilo se dokonce o instituci, která by sdružovala a kde by probíhala komunikace představitelů národních parlamentů, kteří by slaďovali své kroky vůči orgánům unie. To všechno nás čeká zvážit, jak se v tom budeme podílet.
Poslaneckou sněmovnu čeká přece nesmírně důležitá debata. Ta se bude týkat role výboru pro evropskou integraci. To bude klíčový výbor do budoucna. To je něco, co musíme velmi pečlivě zvažovat. Tvrdím, že toto je nový trend a je podstatný! Protože problémem Evropské unie je vzdálenost, která je mezi politickými institucemi a občany. Jak chcete spojit instituce a občany? Tím mostem mohou být právě národní parlamenty, to je přece způsob, jak se dostat do tvorby legislativy, do rozhodování o Evropě. To znamená, že minimálně tady bychom neměli mluvit o tom, že jsou to vůči nám nepřátelské instituce, že ústava je nepřátelský dokument, když se to naopak všechno může stát nástrojem toho, abychom čelili odcizení, které dneska vzniká nejenom v Evropě, ale všude, kde má co dočinění politika s občany.
Přimlouval bych se za to, abychom jednali také o tom, co otevírá prostor, a abychom nevnímali to, co se děje v Evropě, jako procesy a nepřátelské instituce. Domnívám se, že toto je daleko lepší strategie než bouchat dveřmi. Daleko lepší strategie než blokovat jednání je hledat spojence a využívat prostor, který se nám nabízí, naučit se v tom co nejrychleji chodit. To je politika, předpokládám, i vlády. (Potlesk poslanců ČSSD.)
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji předsedovi Poslanecké sněmovny. Omlouvám se panu poslanci Zahradilovi. Nyní mu udílím slovo k faktické poznámce. Pokud bude chtít mít dvě faktické poznámky, tak tomu nic nebrání.
Poslanec Jan Zahradil: Děkuji, paní předsedající. Já to zvládnu v jedné. Děkuji panu předsedovi Zaorálkovi, že mě poučil, jak to chodí na Konventu, nebo o čem Konvent byl. Když už se tady zmínil o roli národních parlamentů v ústavní smlouvě, tak jenom považuji za nutné podotknout, že je to produkt pracovní skupiny, které jsem i já byl členem. Takže oba principy - možnost odvolání k Evropskému soudnímu dvoru a princip subsidiarity, nebo tedy možnost národních parlamentů nějakým způsobem částečně vetovat rozhodnutí Evropské komise - jsou věci, na kterých jsem se také podílel. To jen kdyby se někdo ptal, co jsem na Konventu vlastně dělal.
Za druhé se musím ohradit proti výtce pana poslance Křečka, který tu v tuto chvíli není. Já si samozřejmě nepletu Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku s Evropským soudním dvorem v Lucemburku. Celou dobu jsem hovořil o tom druhém, tedy o Evropském soudním dvoru v Lucemburku, který je vykladačem a interpretátorem veškeré evropské legislativy. Takže kdyby mě pan poslanec Křeček dobře poslouchal a nečetl si při tom noviny, tak by se mohl své trapné poznámky vyvarovat. (Potlesk poslanců ODS.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: O slovo se přihlásil ministr zahraničí Cyril Svoboda.
Místopředseda vlády a ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda: Pane předsedo, kolegyně a kolegové, musím reagovat na to, co řekl poslanec Zahradil. Mezivládní konference začala a mě fascinuje, že pan kolega Zahradil ví, co se tam odehrálo, že ví, co jsme řekli a o čem se jednalo a kdo koho válcoval na mezivládní konferenci, když tam nebyl. To je velmi zajímavé, že to ví, že tam někdo někoho válcoval, že tam velké státy drtily malé státy a že jsme byli hnáni do nějakého kouta. To nemůže říci člověk, který tam nebyl, atmosféru nevnímal a nejednal. Tento dojem nemá ani náš předseda vlády, když jednal na Evropské radě, ani já, který jsem zasedal, a to celou dobu jednání ministrů zahraničních věcí.
Protože je v Evropské unii něco, co se zřejmě některým našim poslancům nelíbí, a to je vůle po shodě. To je zajímavé. To se zřejmě někomu nelíbí, že je vůle dohodnout se, že je vůle najít řešení. V žádném případě ne, že jeden druhého bude válcovat. Myslí si snad někdo tady soudně, že by to dovolili Irové, Portugalci, Řekové, Dánové, Švédové, Finové, a mohu jmenovat další menší národy, než jsme my, a menší země, než jsme my, že dovolí, aby se dostaly do role statistů, a že by jim něco diktovalo seskupení tří zemí? Nedovolily to dosud a nedovolíme to i my ani do budoucna, protože vůle ke shodě je vůle velká.
Atmosféra, která byla na mezivládní konferenci, byla atmosféra zatím bez žádných viditelných konfliktů z žádné strany, opakuji z žádné strany, protože se na této Mezivládní konferenci, která byla zahájena v Římě v prvním zasedání a bude šest zasedání ještě ministrů zahraničních věcí a tři rady premiérů - zatím podle plánu, nikdy jsme neřekli, že tím to musí být uzavřeno, že by nemohla pokračovat jednání dále, pokud bychom se nedohodli - tak na tomto jednání se otevřela otázka procedury, jak se bude postupovat dál. Předsednická země Itálie představí všem kandidátským a členským zemím svoji představu otevřených témat a rozvrhu, kdy a jak se témata budou diskutovat. Proto není pozdě ani tato debata, proto není pozdě, protože se věcné otázky teprve otevřou. Takže není pozdě, abychom tuto otázku otevírali i teď.
Výrok prezidenta Chiraka - mám určitou pochybnost, nevím, z kterého zdroje pan poslanec Zahradil citoval, ale vezmu, že zřejmě mohl takový výrok na adresu Polska zaznít - je výrok jednoho představitele jedné země. Opakuji znovu: Pokud jde o přenos kompetencí, pokud jde o změnu hlasování z jednomyslnosti na kvalifikovanou většinu, bez souhlasu všech to není možné. Tedy ani bez našeho souhlasu.
Já si zkrátka nepřeji, abychom viděli Evropskou unii jako spiknutí proti České republice, jako spiknutí, podle kterého nám se bude dařit špatně, budeme dušeni, nebudeme mít naše práva, ztratíme naši identitu, suverenitu a já nevím, co všechno ještě ztratíme. Neztratil to nikdo v Evropské unii do dnešního dne a nevím, proč bychom se toho měli obávat my do budoucna. Nebojí se toho ani nové kandidátské a přístupové země, jako je Slovinsko, Estonsko a další země, které jsou mnohem menší, než jsme my.
***