(12.30 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Myslím si, že na margo tohoto období je třeba i přičíst určité řekněme sociální jistoty a další záležitosti, které bohužel tím, že některé reformy a systémové řešení jednotlivých oblastí fungování veřejné vlády nebyly dotaženy, takže vzaly za své.
Druhé období, které tady bylo vzpomínáno a také obranářským způsobem řekněme zpochybňováno ze strany ODS, je období vlastní transformace a tzv. transformačních nákladů. Toto již je v čase blíž, když vezmeme hloubku propadu ekonomiky po roce 1990, když vezmeme v potaz, že nešlo jenom o náklady, které by se snad daly vyčíst z nějaké formální národohospodářské bilance, ale že tam šlo i o následky divoké privatizace a další souvislosti vyvolané tím, že právě v tomto období nebyly nastartovány, natož dovršeny zásadní systémové změny, tak to vedlo k určitým řekněme i nákladům ztracené příležitosti, a to, že se tehdejší vládnoucí ODS zmocnila divoké privatizace, dalo by se říci, s určitou bolševickou rozhodností, tak myslím, že spíš svědčí v neprospěch tohoto období. Čili váha tohoto období není tak nepatrná, jak by se zdálo.
Dostávám se k třetímu období, a to je období od roku 1998, které zase bylo zpochybňováno ve vystoupení vládních představitelů, koaličních poslanců, do jisté míry logicky, ale myslím si, že by přispělo k serióznosti diskuse, kdyby i oni přiznali, že za těch šest let už mohli mnohé napravit a že se nemohou vymlouvat pouze na transformační náklady, neřku-li již na mnou zmiňované tzv. devastační či demoliční období před třinácti lety. To období skutečně zůstává mnohé dlužno, jak co do kvality růstu, tak do fungování státu. A připomínám i směrem do pravé strany našeho politického spektra, že fungování státu není jenom o tom, že stát by měl být minimalizován do jakéhosi soudce na hřišti, ale že by měl také tvořit pravidla, podle kterých se hraje, a tvořit s vědomím toho, že je nositelem určité odpovědnosti, že by měl garantovat určitý způsob fungování společnosti, garantovat i provádění určité strukturální vize, a tomu by měl přizpůsobit své chování. Jistě nejsou výsledkem řekněme dobrého fungování státu a státní odpovědnosti takové kauzy jako např. nedávné zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu, když zpochybňuje zhruba v rozsahu tuším tři čtvrtě miliardy hospodaření s prostředky daňových poplatníků směrem k legendárnímu již dneska "indoši" neboli internetu do škol. A myslím si, že těch příkladů by se dala najít celá řada.
Jestliže tedy v rámci hodnocení váhy jednotlivých období a klíčových faktorů, které přispěly k současnému stavu, vidím jako rozhodující období od roku 1998, kdy jsme zůstali dlužni završení určitých systémových změn, dlužni zavedení určité kvality stabilního růstu, kdy růst byl vlastně spíš tažen koupěschopnou poptávkou, kdy jsme nedostatečně investovali do moderní výrobní struktury, tak si myslím, že tady je třeba hledat řešení. Z toho by měl vycházet koncept reformy. A samozřejmě tím pádem se tady implicitně nabízí závěr, do jaké míry reforma je reformou, či reformou vůbec není. Pokud neřeší kořeny současných problémů, pokud nesahá do systémotvorných prvků fungování ekonomiky, tak si troufnu říci, že skutečně nejde o reformu, ale že se jedná o mix administrativních opatření, a to ještě, chtělo by se říci, ve svěrací kazajce určitých koaličních kompromisů.
Těch jedenáct tisků, které máme dneska před sebou, a dodal bych, že k tomu patří, i když ne z hlediska procedury projednávání, i tisky ke spotřební dani, a v dohledné době se nám vrátí tisk daně z přidané hodnoty, tak bohužel mému chápání toho, co je reforma a co je systémové řešení, se vymyká.
Pokud bych měl vzít za určitý základ, který je explicitně obsažen v konceptu výhledu do roku 2006, což je vlastně aktualizovaný rozpočtový výhled vlády do konce tohoto volebního období, tak tam bych možná hledal určitou systémovou logiku. Ale mnoho jsem jí tam nenašel. Dokonce se dovídám, když jsme naznačili, že by mělo být řešení komplexnější a dlouhodoběji rozloženo, že se nemáme obávat, že vlastně v dalším období po roce 2006 jsou připraveny další změny. A bohužel jsou to právě ty změny podstatné, které se týkají například změny systému penzijního pojištění, zdravotního pojištění. A pokud vláda hovoří o základních prioritách, jako je řekněme udržitelný růst a vzdělanostní ekonomika, tak právě řešení tohoto problému se ztrácí kdesi na horizontu za volebním obdobím do roku 2006.
Pokud bych se měl vyjádřit ke konceptu vlády, tak se nabízejí především tyto otázky. Sporná je samotná razance provedení reformy. Víme, že "modré snění" nám nabízí dokonce podíl deficitu HDP až nulový v časovém horizontu do roku 2010. No, já to beru trošku jako produkt určitého bilančního fanatismu, kterým je tato strana známá. Vzpomeňme jenom příklad, kdy se snažila dokonce uzákonit vyrovnanost státního rozpočtu. Ale součástí koalice je i subjekt, který zcela vážně hovořil o tom, že v poměrně krátké době se máme dostat na 3 % deficitu na hrubém domácím produktu. A možná, že tady je přání otcem myšlenky, protože takový razantní zásah neodpovídá ekonomické realitě a neodpovídá dokonce ani tomu, že jako politici musíme i vnímat společenskou realitu, dopady na občany, a tudíž i řekněme určitou míru sociální stability.
Proto v našem pohledu spíše hovoříme o nižší razanci reformy. Hovoříme o tom, že do konce tohoto volebního období by byl reálný původní údaj, který byl ve vládním prohlášení, a to je 5 % hrubého domácího produktu, při všem vědomí toho, že samozřejmě relativní čísla jsou čísla relativní, a vztahováno k hrubému domácímu produktu můžeme uvažovat o určitých permutacích a variantách tohoto čísla v absolutních údajích.
S tím, co jsem řekl, souvisí samozřejmě i otázka dávkování reformy, dávkování a rozdělení opatření na straně příjmové a na straně výdajové. Považuji právě za nepřiměřenost při dávkování ten fakt, že vlastně dvě části objemu opatření se vztahují k výdajovým restrikcím a pouze jedna část je řešena v oblasti příjmů. Přinejmenším minimálně vyrovnaný poměr, to znamená 1 : 1, by asi odpovídal více realitě, ve které se pohybujeme. A myslím si, že i do této oblasti směřují koneckonců i připomínky poměrně opomíjeného a přitom významného partnera v tripartitním vyjednávání, a to jsou odborové svazy.
Moje poslední připomínka v tomto okruhu mých poznámek se týká teze, kterou jsem slyšel tuším z úst přímo pana premiéra, a to že konsolidace financí znamená v podstatě stabilizaci rodinných rozpočtů. Obávám se, že už i tak umírněný rozbor, jaký si nechalo zpracovat Ministerstvo práce a sociálních věcí, naznačuje, že přijatá opatření budou mít ne rovnoměrný, ale nerovnoměrný dopad na jednotlivé sociální skupiny a že bohužel právě ten mlhavý horizont za rok 2006 nedává záruku, že se to nebude spíše zhoršovat, a že celá řada úsporných opatření se může v podstatě tak proměnit na pouhé odložené výdaje.
***