(16.40 hodin)
(pokračuje Kraus)
Pokud budeme brát v úvahu seriózní fakta, je třeba skutečně brát všechna fakta. Budeme hovořit o zdražování. Je třeba si uvědomit, že na minulé schůzi pan kolega Tlustý hovořil o tom, že pozměňovacím návrhem zákona o DPH tato země zažije největší cenový šok po roce 1993. A je směšné, že tento největší cenový šok má hodnotu ve zvýšení cenové hladiny zhruba půl procenta. Jestliže v období těchto vlád se ceny a potažmo také inflace pohybují v desetinách procent, pak při seriózní debatě je třeba si uvědomit, že v uplynulých letech za období předchozích vlád se inflace a cenové nárůsty nepohybovaly v desetinách, ale v desítkách procent. Jestliže v období let 1990 až 1994 přišli lidé této země o veškeré úspory, prodělali cenové a inflační šoky v řádech desítek procent, nazývat současnou vládní reformu zdražováním a šacováním je neseriózní.
Budeme-li hovořit o tom, že tato reforma a návrhy, které s ní souvisí, svědčí o tom, že tato vláda hodlá zastavit růst, je třeba se opravdu podívat na seriózní fakta a podívat se, které experimenty dokázaly zastavit hospodářský růst. Byly to právě ty experimenty, které velice souvisely s investičními pobídkami a s neochotou je poskytovat, které v podstatě vedly k tomu, že se zastavila ekonomika této země. Bylo to období, kdy vládly vlády předchozí.
Myslím si, že je určitě užitečné a prospěšné, abychom seriózně diskutovali o tom, jak dále. Ale pánové, pojďme diskutovat seriózně na základě faktů, nikoli dogmat a dogmatických údajů, které nejsou ani seriózní, ani pravdivé.
Děkuji za pozornost. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Krausovi. Hovořit bude pan poslanec Mládek. Připraví se pan poslanec Šulák. Jako další se hlásí do rozpravy pan poslanec Exner.
Poslanec Jan Mládek: Vážení členové vlády, vážení kolegové, dámy a pánové, dovolte mi také říci několik poznámek k hospodářské politice a k investičním pobídkám. Jsem velmi rád, že začala jakási debata o hospodářské politice, protože tato země nepochybně diskusi o hospodářské politice potřebuje. To, že probíhá trochu bizarním způsobem, je smutné, ale hlavní je, že začala.
Nemůžeme samozřejmě diskutovat o návrzích pana předsedy Tlustého, protože nevíme, o čem to je, protože teprve později se dozvídáme některé dodatečné parametry. S tímto bodem si počkáme, až to bude na papíře.
Už dnes ovšem můžeme diskutovat o vládním návrhu, protože i když nejsou k dispozici všechny zákony a změny, je na webovských stránkách Ministerstva financí je základní koncepce ve stovkách stránek, ze které se vychází. Nelze předpokládat, že by bylo zásadně něco jiného než to, co je v onom materiálu.
Nicméně chtěl bych zejména kolegům z ODS osvěžit historickou paměť a trochu varovat před experimenty. Jakkoli nemohu diskutovat o experimentu rovné sociální dávky, mohu celkem kompetentně diskutovat o experimentu zvaném kuponová privatizace. Kuponová privatizace na svém začátku slibovala zhruba toto: převedeme podniky jako veřejně obchodované společnosti a výsledkem bude občan, který přes mobilní telefon bude řídit své porfolio a bude bohatnout z toho, že se účastnil kuponové privatizace. Jaký je výsledek po osmi letech od druhé vlny? Ještě v roce 1995 bylo na pražské burze cenných papírů 1716 firem veřejně obchodovaných. V roce 2003 je jich tam 79 a ve spadu 7. Kam zmizely ty firmy? Kde jsou? Většina firem rozhodně nepřispívá k rozvoji českého hospodářství - až na několik výjimek, které koupil i přes kuponovou privatizaci zahraniční investor. To je jeden z výsledků experimentu, ke kterému se hlásila a předpokládám, že stále ještě hlásí, strana zvaná ODS.
Ani jiné metody privatizace nebyly o nic lepší, protože alternativou bylo prodávat velké podniky lidem bez peněz, což samozřejmě dříve nebo později vedlo k tomu, že lidé pochopili, že nejsou schopni splatit tyto podniky, a tak jsme se dostali ke konceptu tunelování, kterým jsme obohatili, mohu říci, i světový ekonomický slovník. Ale to je věc, ze které zřejmě nemáme příliš velkou radost.
Chtěl bych také sdělit, že v ekonomice existuje cosi jako zpoždění. Zejména v české ekonomice hraje toto zpoždění velmi významnou úlohu. Zhruba v roce 1992 - 1993 vzniklo mnoho nových bank, které vesele začaly půjčovat na soukromé bázi. Začaly postupně vytvářet větší a větší portfolio špatných úvarů. Tyto banky byly nejprve aspoň trochu vyautovány, čili bylo jim pomoženo, posléze nezbylo, než je řešit zásadním způsobem. Řada jich zbankrotovala, začalo to menšími bankami. Větší banky byly privatizovány pouze za velkou cenu, neboť balíky špatných úvěrů vytvořené v letech 1992 - 1997 byly poměrně významné.
Bylo to obrovské zpoždění, protože banka nejdříve dělá dluh, pak se jí trochu pomůže, pak teprve je zásadní řešení - ať už likvidací, bankrotem, nebo privatizací - pak se to převede do Konsolidační banky. Konsolidační banka po určité době - dnes Česká konsolidační agentura - přizná, že je položka nedobytná, a pak teprve přijde účet na státní rozpočet. Toto zpoždění je často až sedmileté.
Chtěl bych kolegům v ODS poradit, aby se pořád neoháněli Ruskem, protože zase v jiných případech jsou dosti kritičtí vůči Rusku. Zemí, která první zavedla rovnou daň, resp. spíše daň s rovnou sazbou, bylo Estonsko. Estonsko se snažilo dosáhnout hospodářského růstu. Na druhé straně musím dodat, že Estonsko na rozdíl od většiny ostatních zemí odmítlo experiment kuponové privatizace. Když chtěli privatizovat, pozvali si dr. Schmidta z německé privatizační agentury. Ten jim řekl, že žádnou kuponovou privatizaci dělat nemají. Vydal inzerát do Financial Times a Handelsblattu o prodeji prvních sedmnácti estonských podniků. Když prodal v prvním kole pouze dva podniky, všichni se mu smáli, protože kuponoví aktivisté - a nejen z České republiky - říkali: Dva podniky? To my jich zprivatizujeme stovky během krátké doby. Rozdíl byl ovšem v tom, že dr. Schmidt dělal skutečnou privatizaci. S německou důkladností opakoval, opakoval, až zprivatizoval většinu Estonska. A toto je i odpověď na to, jak měla probíhat privatizace bez oněch kuponových experimentů.
Chtěl bych doufat, že už se nedočkáme žádného dalšího experimentu typu kuponová privatizace. Chtěl bych doufat, že kolegové z ODS se z toho poučí.
Nyní k vládnímu programu. Vládní program vznikl na základě diskusí desítek lidí v nejrůznějších komisích. Pan ministr financí byl občas kritizován za to, že to byli lidé přes celé politické spektrum, kteří přišli s celým spektrem nápadů, co udělat s veřejnými financemi. Samozřejmě že výsledný materiál je určitý kompromis. Dovoluji si tvrdit, že tento materiál vzhledem k širokému politickému spektru je jediný možný výsledek, pokud nechtěli upadnout do nějakých podivuhodných experimentů s nejistým koncem.
Samozřejmě že tento materiál není žádná konečná. Je to pouze obrácení směru, vykročení směrem ke stabilitě a růstu české ekonomiky. Je třeba diskutovat celou řadu problémů, protože globalizace přináší mnoho problémů, které teprve postupně dopadají nejen na postkomunistické země střední Evropy, ale i na země Evropy západní. Některé systémy, které dobře fungovaly padesát let, do budoucna fungovat nebudou.
***