(16.50 hodin)
Poslankyně Alena Páralová: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové, pokud jde o subjektivitu Svatého stolce ve vztazích mezinárodního práva veřejného, za sebe o její existenci nepochybuji. Úvahy uvedené k této otázce v předkládací zprávě si dokonce dovolím označit za nadbytečné a ve svých důsledcích i poněkud nevhodné a vůči Svatému stolci neslušné. Na rozdíl od důvodové zprávy se totiž domnívám, že mezinárodní subjektivita Svatého stolce se neopírá jen o historický a duchovní základ, jak se ve zprávě výslovně uvádí, ale vyznačuje se i nepopiratelnou dimenzí právní. Podle mého názoru nelze totiž mezinárodněprávní subjektivitu bez dalšího směšovat s některým z konkrétních znaků státní suverenity, tedy např. s existencí státního území nebo se zastoupením všech atributů charakterizujících moc státu, jako např. působení orgánu státu jako součásti státního mechanismu apod.
Z tohoto pohledu v řešení otázky mezinárodněprávní subjektivity Svatého stolce neshledávám žádný významnější problém. Ten spatřuji v něčem jiném, a to v pojetí této subjektivity a jejím promítnutí ve smlouvě včetně důsledků, které ustanovení smlouvy zakládají a které se mohou projevit ve vztahu k vnitrostátní úpravě. Konkrétněji jde o to, zda je zmíněná subjektivita chápána již v naznačeném smyslu, nebo spíš subjektivity mezinárodní organizace. Podle mého názoru nedává předkládací zpráva na tuto otázku zcela jednoznačnou odpověď a ani samotná dikce smlouvy není jednoznačná. Předkládací zpráva se zbytečně soustřeďuje na argumentaci o samotné existenci způsobilosti Svatého stolce uzavírat mezinárodní smlouvy, o které zřejmě většina z nás nepochybuje, zatímco se podle pravidla, kde začíná problém, tam končí komentář, nezabývá tím, jak se může tato mezinárodněprávní subjektivita naplnit v konkrétní právní úpravě obsažené ve smlouvě a jaké meze má její uplatnění s ohledem na princip suverénního výkonu státní moci.
V těchto souvislostech se nelze zbavit dojmu, že předkladatel si počínal alibisticky, když celou problematiku mechanismu působení smlouvy ve vnitrostátním prostředí fakticky zredukoval jen na argumentaci o existenci mezinárodněprávní subjektivity Svatého stolce. Navíc ve snaze ujistit druhou smluvní stranu o tom, že případné pochybnosti budou rozptýleny ve znění samotné smlouvy, předkladatel přistoupil - nebo snad dokonce sám navrhl - na ustanovení definující i normativní právní systém obou smluvních stran.
Z diskuse s odborníky, které jsem vedla, vyplynulo, že v ustanovení článku 3 odst. 1 se tak fakticky dostávají na stejnou úroveň prameny práva světského a kanonického, aniž by byla deklarována jednoznačně priorita vázanosti pravidly obsaženými v českém právním řádu. Ještě výrazněji je tato skutečnost vyjádřena v preambuli, když v této se v předposledním odstavci uvádí - cituji: Odvolávajíce se Česká republika na svůj ústavní pořádek a právní řád a Svatý stolec na dokumenty druhého vatikánského koncilu a na normy kanonického práva.
Jsem si vědoma toho, že případný střet obou normativních systémů je do určité míry řešen jejich vlastními pravidly, když způsob uplatnění autonomie činnosti církve vyplývá z článku 15 a 16 Listiny základních práv a svobod a ustanovení zákona číslo 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, na straně jedné i z definice osobního rozsahu kodexu kanonického práva na straně druhé.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Paní kolegyně, já vás přeruším a požádám sněmovnu o klid, a to zástupce téměř všech poslaneckých klubů, protože je tady nesmírný hluk a byl bych rád, kdyby vás vyslechli vaši kolegové v pořádku a v tichosti, aby vnímali vaše vystoupení. Děkuji vám.
Můžete pokračovat.
Poslankyně Alena Páralová: Děkuji. Pokud tedy ani jedna ze smluvních stran nepochybuje o prioritě českého právního řádu, pak se ptám, proč toto pravidlo nebylo i na obecné úrovni a výslovně inkorporováno do smlouvy, a tak povýšeno na mezinárodní závazek. Tato otázka je na místě tím spíš, že existence řady konkrétních ustanovení je ve zvláštní části předkládací zprávy odůvodňována právě potřebou mezinárodněprávního potvrzení určitého závazku České republiky.
Téměř shodné vyjádření v tomto smyslu obsahují úvodní věty zvláštní části předkládací zprávy k článkům 1, 4, 5, 6, 7, 11, 14, 15 a 16.
Proč tedy chybí jednoznačné potvrzení priority českého právního řádu na stejné úrovni, na jaké jsou potvrzeny závazky ze strany České republiky? Osobně se nedomnívám, že by měl Svatý stolec v úmyslu smlouvu chápat jako základ reálné duality práva a interpretovat ji způsobem, kterým by mohl být zpochybněn suverénní výkon státní moci. Přiznám se však, že jednoznačné ustanovení o prioritě českého právního řádu mi ve smluvním dokumentu, který je, jak se vyjadřuje předkladatel, atypický především tím, že respektuje vázanost některých státních občanů, i jiným normativním systémem, než jakým je právní řád státu, poněkud chybí. Pokud se diskutuje o vyváženosti, resp. o nevyváženosti smlouvy, tak takovou nevyváženost spatřuji právě v absenci ustanovení, které by smlouva měla právě s ohledem na popsaný atypický charakter obsahovat.
Je také zřejmé, že existenci takového základního obecného ustanovení nemůže do všech důsledků a ve všech případech dostatečně nahradit dovětek připojený k některým konkrétním ustanovením, který připomíná potřebu dodržet zákonný postup, resp. odkazuje na vnitrostátní předpisy.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní kolegyni Aleně Páralové a zatím posledním přihlášeným je pan kolega Ludvík Hovorka. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Ludvík Hovorka: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, plně respektuji právo vás všech na odlišný světový názor, ale přesto si vás dovoluji požádat o to, aby při vašem rozhodování při hlasování převážila věcnost nad ideologií. Věřím, že Česká republika by se pak mohla zařadit po bok 175 zemí, které mají civilizovaným způsobem upraveny vzájemné vztahy se Svatým stolcem.
Já vás proto žádám o podporu této smlouvy a o její propuštění do dalšího čtení. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu kolegu Ludvíku Hovorkovi a vidím přihlášku pana předsedy ústavně právního výboru Miloslava Výborného. Prosím, pane předsedo, máte slovo.
Poslanec Miloslav Výborný: Pane místopředsedo, dámy a pánové, určitě nevystupuji jako předseda ústavně právního výboru, ale jako člen této Poslanecké sněmovny. Chtěl bych navázat na to, co uvedl ve své řekl bych korektní, byť s ní nesouhlasím, řeči pan poslanec Opálka.
Pan kolega Opálka má samozřejmě pravdu, říká-li, že nejde o smlouvu s městským státem Vatikán. Koneckonců jde přece o smlouvu se Svatým stolcem a samozřejmě už proto také nejde o docela běžnou obyčejnou smlouvu, srovnatelnou se smlouvami jinými. Já jsem vděčen, že ve svém vystoupení kolega Opálka opravdu položil podle mého názoru docela základní otázku, totiž zda ratifikace této smlouvy je prospěšná pro Českou republiku. On si na tuto otázku odpověděl, že prospěšná pro Českou republiku není.
Já jsem přesvědčen, že v této sněmovně je řada osob, které si myslí něco jiného, a řada osob, které souhlasí s poslancem Opálkou, a dokonce jsem přesvědčen, že jakákoli odpověď na tuto správnou otázku nebude změněna sebelepším řečnickým výkonem a sebekvalitnějším právnickým nebo politickým rozborem.
***