(18.20 hodin)
(pokračuje Pleva)
Už si proboha jednou odmysleme, kdo je momentálně u vlády. Jestliže takovouto možnost dáme do zákona, bude pokušením pro jakoukoliv vládu, ať vládne kdokoliv. Proto si myslím, že takového ustanovení v tomto zákoně prostě zůstat nemůže.
A teď ještě, abych byl spravedlivý, se ještě krátce zmíním o problému Českého rozhlasu. Zde je situace poněkud odlišná od České televize. My jsme totiž novelou zákona o Českém rozhlase uložili Českému rozhlasu další povinnosti a to je vytvořit nová krajská studia ve všech nově zřízených krajích, to znamená nemovitosti, technologie a samozřejmě provoz včetně platů zaměstnanců a výroby, a na tohle jsme jim nepřidali jednu jedinou korunu. Proto si myslím, že nějaké navýšení pro Český rozhlas by ve světle toho, že jsme jim tuto povinnost uložili, bylo správné.
Nicméně tento zákon má takové nedostatky, že si myslím, že v tomto znění ho schválit nemůžeme. Proto navrhuji vrátit zákon k dopracování. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Petru Plevovi. Vystoupí paní poslankyně Táňa Fischerová a po ní požádám některého ze svých kolegů, aby mě na chvilku vystřídal. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Taťána Fischerová: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, protože je sloučená rozprava, vyjádřím se postupně k oběma zákonům.
Ve své řeči k výroční zprávě České televize za rok 2001 jsem citovala ze statistiky EBU, že Česká televize je druhou nejlevnější televizí, pokud jde o náklady na hodinu výroby i na počet pracovníků na ní. Přitom podíl vlastní tvorby tvoří dlouhodobě kolem 69 % jejího vysílání. Pro jasnější představu uvedu: Televize vyrobí za rok 30 televizních filmů, 26 dílů hraného seriálu, 50 hodinových dokumentů, 20 pohádek, 150 večerníčků, 40 přenosů z divadel, 40 přenosů vážné hudby, 30 půlhodinových dokumentů, stovky hodin publicistických, vzdělávacích pořadů a pořadů pro menšiny a podílí se na deseti celovečerních filmech. Televizní poplatek byl zvýšen v roce 1991 na 50 korun a v roce 1997 na 75 korun. Přitom, jak již bylo řečeno, míra inflace, tedy zejména ceny energií, spojových služeb a poplatků úřadům, stoupala rychleji, a to ještě nezahrnuje vzrůstající autorské poplatky a ceny technologií, které Česká televize samozřejmě musí nakupovat za světové ceny. Pro lepší pochopení upozorňuji, že technologická zařízení vyrábí pouze několik specializovaných firem na světě, a proto není možné nakupovat je doma za domácí ceny.
V důsledku toho, že poplatek nebyl valorizován, by se s trochou nadsázky dalo říci, že za ta léta byla Česká televize zkrácena o jeden roční rozpočet, což je přibližně 4 miliardy korun.
V již zmíněné řeči k výroční zprávě jsem také upozornila, že finanční rezerva, která byla v minulosti vytvořena k obnově technického parku a k digitalizaci, byla rozpuštěna do výroby a Česká televize nemá finance pro digitalizaci, tedy nemůže dostát své zákonné povinnosti dle § 3 odst 1 písm. j) o České televizi.
Veřejnoprávní rozhlasové a televizní vysílání není možno v podmínkách České republiky financovat pouze z poplatků, protože by došlo k mimořádnému finančnímu zatížení domácností. Z tohoto důvodu je i třeba zvýšit podíl příjmů z reklamy. V tomto případě je navrhováno zvýšení nejvyššího přípustného limitu reklamy z 1 % na 3 %. Ovšem jak již zmínila také paní zpravodajka Eva Nováková, v rámci celkového limitu 10 % na reklamu a teleshopping. Ten zůstává nedotčen a jedná se tedy o přerozdělení reklamy a teleshoppingu v rámci limitu.
Podpůrný, i když neméně závažný argument pro zvýšení podílu reklamy ve vysílání veřejnoprávní televize poskytla Asociace reklamních a komunikačních agentur, která ve svém stanovisku adresovaném poslancům Parlamentu jednoznačně podpořila tento záměr vlády s poukazem na rostoucí monopolizaci trhu reklamy v televizním vysílání, který je v tuto chvíli pod většinovou kontrolou skupiny vlastníků dvou privátních televizí, které jednají ve shodě. Asociace ve svém prohlášení upozornila na závažné ekonomické důsledky, které tato deformace trhu přináší.
Model smíšeného financování veřejnoprávního vysílání z poplatků a z reklamy je v Evropě nejběžnější a zároveň zásadní pro schopnost provozovatelů realizovat nové a dlouhodobé strategie. Současně stanovená pravidla nesmějí ohrozit nezávislost veřejnoprávních médií.
Všechno co zde bylo řečeno o vysílání veřejnoprávní televize, platí v obdobné míře i o Českém rozhlase. Často zaznívají hlasy, že zatížení obyvatelstva tímto poplatkem je neúnosné a že by Poslanecká sněmovna měla veřejnost chránit před finančním vyčerpáním. Pro dokreslení tedy uvádím, že částka 20 korun měsíčně, o které je zde řeč, představuje např. jeden bochník chleba nebo 2,5 lahve desetistupňového piva. Protože v mnoha oblastech naší republiky jsou lidé, pokud jde o informace a kulturu, odkázáni na rozhlas a televizi, je výsledná částka 3,20 Kč za televizi a 1,50 Kč za rozhlas denně hluboko pod cenou běžného denního tisku. Znamená to, že diskutovat o vhodnosti či nevhodnosti zvýšení poplatku není vhodné.
A ještě k novele zákona o České televizi. Protože mnoho důvodů již bylo řečeno, chci velmi stručně uvést dva klíčové důvody, proč je důležité propustit tuto novelu zákona o České televizi do dalšího čtení. První je změna způsobu volby Rady České televize. Přes to, co tady bylo řečeno, je znovu třeba opakovat, že pro kvalitní fungování a odpolitizování této rady je to alespoň nakročení v tom smyslu, že volba jejích členů nebude pouze v pravomoci Poslanecké sněmovny, ale že zodpovědnost bude rozložena mezi obě komory Parlamentu a také premiéra. Tím se přibližujeme ke standardnějšímu modelu dělby vlivu, jaký je v různých modifikacích uplatňován ve funkčních demokraciích.
K poznámce paní poslankyně Kateřiny Dostálové a také paní místopředsedkyně Němcové. K výměně prezidenta za premiéra jako jednoho ze tří volitelů členů rady - mimochodem také na návrh dalších profesních organizací - došlo na podzim minulého roku na Ministerstvu kultury, kde se pravidelně scházela poradní skupina k tomuto zákonu složená ze zástupců různých stran - ODS svou účast ovšem odmítla - a také zástupců odborné veřejnosti. Prezidentem byl tehdy Václav Havel a nikdo netušil, kdo bude příštím prezidentem.
Stejně důležitá je ještě druhá změna. Předložená novela vrací etický kodex České televize z pravomoci Poslanecké sněmovny tam, kam patří, tedy do kompetence Rady České televize. Snad jenom v důsledku únavného nočního maratonu, za něhož se v roce 2001 přijímal zákon, se mohlo stát, že tuto vnitřní normu veřejnoprávního média podle současného znění zákona schvaluje Poslanecká sněmovna. A navíc kodex v tomto pojetí nahrazuje přece zákoník práce, podle kterého lze zaměstnance sankcionovat včetně výpovědi.
K tomu je třeba připomenout, že zákoník práce mimo to, že stanovuje zaměstnancům povinnosti, jim také poskytuje ochranu. Tuto jistotu zaměstnancům České televize kodex neposkytuje, ovšem na straně povinností zaměstnancům a spolupracovníkům přináší mnoho ustanovení, jejichž použití i zneužití bude nejasné a právně neprůkazné.
***