(18.10 hodin)
(pokračuje Němcová)
Kdybych měla říci, jak si představuji řešení tohoto problému, řekla bych tolik. Za prvé si myslím, že bychom měli přiznat, že o hledání nezávislých osobností v žádném případě nejde, ony totiž neexistují. Za druhé jasně říci, že jakákoliv metoda výběru těchto osob negarantuje, že nebudou pod vlivem organizace, která je navrhla. Za třetí zvolit jedinou instituci, která bude lidi na tyto funkce navrhovat, ať už je to pouze Poslanecká sněmovna, nebo pouze Senát, nebo pouze prezident, protože odklon, který provedla vláda směrem k návrhu, aby tak činil premiér, nemohu brát v žádném případě vůbec vážně.
Kdyby vláda přistoupila na tuto jasnou metodu, která jednak dává kompetence, ale jednak také dává odpovědnost, potom by mohla říci, aby měla rada např. kontrolu pouze nad tím, co je označováno termínem veřejnoprávnost, tedy na kontrolu, zda si média veřejnoprávně počínají objektivně, vyváženě atd., a aby měla velkou váhu a možnost důsledně kontrolovat hospodaření těchto organizací. Kdyby se takto stalo a kdyby vláda tyto principy přijala, potom otevřeně říkám, že bych za této podmínky akceptovala i otevřenou debatu na téma, aby v takovémto případě, že to budou takto jasné principy, aby ředitele České televize jmenoval ministr kultury. Jmenuje ředitele Národního divadla, Národní galerie a řady jiných institucí. Kdyby to byla takto otevřená debata, mohli bychom dojít k podobnému závěru. Tuto diskusi bych přivítala pouze ve chvíli, kdyby vláda dostála svým slibům, kdyby postupovala férověji a kdyby k tak hypercitlivé otázce, jakou je vztah politiky a médií, postupovala jiným způsobem, než předvedla včera a minulý týden, kdybych se nebála toho, že se z Ministerstva kultury stává v Bagdádu smutně proslulé Ministerstvo informací, kdybych mohla věřit tomu, že propast mezi tím, co vláda říká a dělá, se neprohlubuje a že do této propasti nestahuje vláda pouze sebe, ale i nás a občany naší republiky.
Pokud se však vláda rozhodne statečně, že tuto propast přeskočí, že zvládne nástrahy, které sama sobě z dlouhodobého hlediska připravila, poradím jí jedno dobré, osvědčené a moudré heslo: vážená vládo, vážený pane ministře, přes propast se nemá skákat nadvakrát.
Proto vás prosím, abyste první i druhý zákon stáhli, vyzývám vás k tomu, abyste se s námi začali vážně a seriózně bavit nad budoucím vztahem politiky a médií v České republice, abyste přestali válcovat tuto oblast způsobem dosud nevídaným a abyste nečinili z České republiky stát, který se vymyká demokratickým principům ve vztahu politiky a médií.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní místopředsedkyni sněmovny Němcové. Slovo má Petr Pleva, připraví se paní poslankyně Taťána Fischerová. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Petr Pleva: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, hodně jsem řekl jako zpravodaj, hodně tady bylo řečeno, proto nebudu dlouho zdržovat.
Ještě krátce k zákonu o České televizi a k mnohokrát proklamované nezávislosti a odpolitizování rady. Pořád zde slyšíme, že Poslanecká sněmovna je politický orgán, rada volená Poslaneckou sněmovnou je zpolitizovaná, je to něco špatného, hanebného a nepatřičného. Divím se, vážené kolegyně a kolegové, že v tak hanebném orgánu můžete zasedat. Proč se raději na protest proti tomuto hanebnému orgánu nevzdáte svého mandátu?
Chtěl bych připomenout, že Poslanecká sněmovna je vrcholně demokratický orgán, je volena všemi občany a účast ve volbách do Poslanecké sněmovny je nejvyšší. Jestliže hledáme nějaký orgán, který by reprezentoval názory veřejnosti, tak pak skutečně v této zemi nenajdeme reprezentativnější orgán, než je Poslanecká sněmovna. Pokud to poslanci takto necítí, pak možná podlehli nějakým mediálním či jiným tlakům. Jestliže ale toto nebudeme neustále zdůrazňovat, pak si myslím, že se sami dopouštíme útoku na parlamentní demokracii a podkopáváme ústavní základy našeho státu. Proto se připojuji k návrhu na zamítnutí zákona o České televizi.
Nyní ještě několik slov k zákonu o rozhlasových a televizních poplatcích. Pan kolega Říman zde mluvil velmi dobře o tom, že výše koncesionářského poplatku je jakási cena produktu, který Česká televize produkuje. Problém se stanovením ceny tohoto produktu je ovšem také v tom, že tento produkt je specifikován velmi vágně, jako kdybychom dali státní zakázku stavební firmě a řekli jí: v České republice si vyberte nějaký pozemek, něco na tom postavte, a pak si řekněte, kolik za to chcete. Takto bychom vypsali veřejnou obchodní soutěž. Byl by to nesmysl, všichni by se nám vysmáli. Totéž děláme se zákonem o České televizi. V podstatě řekneme: něco si vysílejte, a pak si řekněte, kolik za to chcete zaplatit.
Je v Evropě zvykem, že televize veřejné služby vysílají na základě tzv. státní smlouvy. Tato státní smlouva přesně specifikuje, co za peníze, které stát ukládá jako povinnost každému platit, musí být obsahem této veřejné služby, zda televize může jen nakupovat programy ze zahraničí, nebo zda také musí vyrábět původní tvorbu, zda má dělat nějaký podíl zpravodajství, publicistiky atd. Přitom tento obsah smlouvy nic neříká o tom, že tato tvorba musí být svobodná a nezávislá - to je absolutní samozřejmost - ale kolik čeho má být, jaké mají být menšinové pořady atd., to musí být někde daleko přesněji stanoveno. V zákonu o ČT je to stanoveno tak vágně, že to není stanoveno téměř vůbec.
Dále bych se zastavil u dalšího velmi zajímavého paragrafu v tomto zákoně, který dokládá to, že se tato vládní koalice skutečně snaží ovládnout elektronická média a zvláště ČT. Takzvaná automatická valorizace je napsaná velmi podivným způsobem. Očekával bych, že bude napsána asi takto: je-li inflace v České republice tolik a tolik, vláda svým nařízením zvýší poplatek o tolik a tolik. Pak to bude zcela jasné a průhledné. Stoupla inflace, přesně o tuto částku inflace se valorizuje televizní poplatek a vláda tak učinit musí. Pak zde není možné uplatňovat žádný politický tlak.
Tento zákon je napsán takto: stoupne-li inflace, vláda se zamyslí a může, ale také nemusí zvýšit koncesionářský poplatek. To je docela pěkný nátlak na televizi. Aby tomu nebyl ještě konec, tak vláda ho může zvýšit, ale o naprosto libovolnou částku. Ne o inflaci, ale o libovolnou částku, tudíž o 10 korun, o 50 korun, o 200 korun - zákon jí v tomto nebrání. Můžeme si tedy představit situaci, že pokud televize bude vysílat zpravodajství nebo reportáže, které nebudou příznivé pro vládu, k tomuto navýšení nedojde. Pokud bude vysílat vše, co je příznivé pro vládu, k navýšení dojde.
***