(14.50 hodin)
(pokračuje Filip)
V tomto směru lze vztah mezi označením jednacího bodu a usnesením označit za zmatečný. Předmět jednání Poslanecké sněmovny a předmět hlasování byly totiž odlišné, a o usnesení v nakonec schválené podobě ani nemělo být hlasováno. Přesto toto usnesení odhlasováno bylo. Pravda je, že pravděpodobně by české soudy, ať obecné nebo Ústavní, musely nakonec vycházet ze suverenity Parlamentu a nemusely by k takovému rozporu v našem vlastním jednání přihlížet.
Druhý dopad je ovšem mnohem vážnější. To je dopad podle ustanovení § 6 odst. 3 mediálního zákona, kdy může Poslanecká sněmovna předsedovi vlády navrhnout odvolání rady, jestliže tato neplní opakovaně závažným způsobem povinnosti uvedené v § 5 a v § 6 odst. 1 a 2 zákona, nebo pokud opětovně neschválí pro závažné nedostatky výroční zprávu. Činnost rady v předchozích letech byla každoročně Poslaneckou sněmovnou hodnocena a rada v tomto hodnocení vždy obstála, což bylo předpokladem ke schválení jejích jednotlivých výročních zpráv. Rovněž poslední projednávaná výroční zpráva za rok 2001 byla Poslaneckou sněmovnou schválena. Navíc však byl na 46. schůzi Poslanecké sněmovny, konané 1. 2. 2002, projednáván bod č. 170, v jehož rámci pak kolega, nyní ministr Mlynář navrhl odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V hlasování o tomto návrhu pod pořadovým číslem 109 jeho návrh nebyl přijat - z přítomných 146 poslanců bylo 44 pro, zatímco 74 proti.
Výroční zpráva za rok 2002 byla v zákonem stanoveném termínu předložena Poslanecké sněmovně, avšak nebylo dosud o ní jednáno. Znamená to, že k opakovanému neplnění povinností závažným způsobem, na které je poukazováno v usnesení, mohlo dojít v období od 2. 2. 2002 do 2. 4. 2003, tedy ode dne následujícího po dni předposledního jednání, ode dne posledního projednávání činnosti rady Poslaneckou sněmovnou. Výjimkou z uvedeného časového rozmezí by mohlo být pouze hodnocení práce rady na základě právních skutečností, o kterých Poslanecká sněmovna získala informace až ke dni svého jednání.
Další právní slabina usnesení Poslanecké sněmovny, a tedy i následného kroku předsedy vlády, spočívá v tom, že v uvedeném časovém rozmezí se sice Poslanecká sněmovna jako komora Parlamentu problematikou zabývala, avšak nikdy nedospěla souhlasnou vůlí k usnesení, které by konstatovalo neplnění povinností závažným způsobem. V podstatě ani samo zmíněné usnesení ze dne 2. 4., které se bezpochyby činností rady samo o sobě dotýká, neobsahuje důvodovou zprávu, jak jsem uvedl, a proto ani toto usnesení by nemohlo být dostatečným právním podkladem pro případné budoucí odvolání rady. Absentuje zde totiž specifikace pochybení tak, aby v rámci budoucího případného odvolání rady bylo možno hovořit o opakování vytýkaných závad. Správně by tedy měla nejprve Poslanecká sněmovna přijmout usnesení vytýkající závady podle konkrétního charakteru, popř. i s termíny jejich odstranění - lze si vymyslet jakýkoli důvod, který uvádí § 5, popřípadě 6 zákona - a potom při takovém opakování nebo neodstranění závad radu odvolat. To však doloženo v žádném případě 2. 4. t. r. při našem jednání nebylo.
Lze samozřejmě argumentovat tím, že Poslanecká sněmovna nebyla povinna nejprve o neplnění povinností závažným způsobem rozhodnout usnesením, a to vzhledem k tomu, že jedině Poslanecká sněmovna je státním orgánem, který ze zákona činnost rady posuzuje, popřípadě sankcionuje, a to jedinou možnou sankcí, to je odvoláním. Ale i tak by takový přístup Poslanecké sněmovny nebyl adekvátní významu rady v oblasti regulace médií a neodpovídal by ani dikci mediálního zákona. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která je na základě usnesení č. 2/1993 Sb. součástí ústavního pořádku České republiky, lze totiž státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. My jsme ale zákon porušili.
I kdybychom však možnost absence příslušného usnesení připustili, potom odvolání rady bez vyslechnutí jednotlivých jejích členů ke konkrétním opakovaným závažným pochybením nelze zařadit do rámce právního státu. Spíše by šlo hovořit o presumpci kolektivní viny bez možnosti členů rady vyjádřit se k věcem bezprostředně se jich týkajícím, tedy o jejich bezprávném postavení.
Každý, tedy i členové rady, má ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právo na ochranu své osobní cti, dobré pověsti a jména. Podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se lze tohoto práva domáhat stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Podle čl. 38 odst. 2 listiny pak má každý právo na veřejné projednání věci, a to v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Pokud se tedy věc bude předkládat soudu - ať individuálně žalobami jednotlivých členů rady, nebo jiným způsobem, v podstatě lze uvažovat o variantě prostřednictvím žalob u civilních soudů, tak i s případnou variantou ústavní stížnosti - je značná pravděpodobnost úspěchu žalobců, resp. stěžovatelů.
Podstatnou vadu usnesení Poslanecké sněmovny lze spatřovat v obecnosti vytýkaných závad. Zde je třeba si uvědomit ustanovení § 5 a 6, která se týkají působnosti rady a povinností rady v celé její šíři. Pokud se totiž skutečně vyskytly závažné závady v chodu rady, je jen málo pravděpodobné, že by byly v celém spektru její činnosti. Navíc by to již na začátku sledovaného období, tedy krátce po 1. únoru 2002, muselo s vysokou pravděpodobností způsobit kolaps mediální oblasti - a v rozpravě 2. dubna žádný z poslanců takový generální kolaps jakožto důvod k odvolání rady neuváděl. Konkrétní výtky poslanců se týkaly buď období před 1. lednem resp. 1. únorem 2002, tedy jednotlivých ročních období výročních zpráv, které Poslaneckou sněmovnou byly schváleny, nebo se vztahovaly k období po 1. lednu 2002, avšak nebyly doloženy žádným hodnověrným důkazem - např. informace provozovatelů o závadách činnosti rady předkládané některými poslanci byly prezentovány bez dalších důkazů -, ale především, a to podotýkám, bez možnosti rady se k nim jakkoli vyjádřit.
V tomto směru lze postup Poslanecké sněmovny charakterizovat jako výlučně politický, bez právního podkladu, a tedy bez opory o konkrétní právní argumenty vyplývající z ustanovení mediálního zákona. Je třeba si uvědomit, že radě - a tady to pan ministr kultury, který mě asi nechce poslouchat, uvedl - se svěřuje poměrně široká pravomoc správního orgánu. Od října loňského roku jsem upozorňoval na to, že odvolat správní orgán bez dalšího, generálně, stoprocentně, nezajistit jeho kontinuitu znamená výrazný zásah do právem chráněných zájmů a práv občanů České republiky, ať již právnických, nebo fyzických osob.
Vybírá-li kupříkladu rada v rámci licenčního řízení mezi desítkami uchazečů jediného, někteří neuspokojení žadatelé mohou její rozhodnutí vnímat natolik negativně, že ztrácejí objektivní pohled na věc, a jejich stížnosti nejrůznějším státním orgánům pak nelze bez dalšího brát za hodnověrné, alespoň do doby, než bude k dispozici vyjádření rady nebo třeba alespoň zvláště k tomu Poslaneckou sněmovnou zřízeného orgánu, popř. až vyšetřovací komise.
***