(16.10 hodin)
Poslanec Miloslav Ransdorf: Bude se to zdát zvláštní, dámy a pánové, ale já bych chtěl vzít trochu v ochranu ministerského předsedu Špidlu, ministra zahraničí Cyrila Svobodu i pana ministra Tvrdíka. Osobně si myslím, že jsou v podstatě mírumilovní lidé, ostatně co jim také při stavu naší armády jiného zbývá.
Chtěl bych říci, že celý konflikt, který se odehrává, vzbuzuje řadu velice vážných otázek, pokud jde o budoucnost celého regionu a světa. Byla kdysi krize v karibské oblasti a tehdy řekl J. F. Kennedy velice zajímavou myšlenku: Je snadné rozpoutat peklo a pak nebýt úspěšný. Je snadné rozpoutat peklo a pak nebýt úspěšný také v této oblasti Blízkého východu. V současné době jsme v jakémsi předpeklí, protože se nacházíme ve stavu, kdy byla rozbita předchozí rovnováha a nová rovnováha ještě neexistuje.
Myslím si, že samozřejmě nikdo nemůže idealizovat režim Saddáma Husajna. Saddám Husajn nepochybně byl krutý diktátor, a kdo to poznal na vlastní kůži možná nejvíc, to byli naši přátelé z irácké komunistické strany. Je také pravda, že ale Saddám Husajn byl v dlouhodobých vazbách se Spojenými státy. Od doby Kásimova režimu vlastně tato vazba existovala a mimo jiné to, že v době Kásimova režimu měli komunisté velice silné postavení právě v Iráku, byla jedna z příčin této pevné vazby mezi Saddámem Husajnem a tehdejší americkou administrativou. Ta se posílila ještě dál v době války s Íránem.
Je třeba říci, že není jasné, jakou má dnešní Bushova administrativa vůbec představu o stabilitě v tomto regionu. V minulosti stavěli na dominantní roli místních velmocí, jakou bylo Turecko, jakou byl Írán z doby šáha Rezi Pahlavího, ale rozhodně odmítali sekulární režimy, nacionalistické režimy, mezi které patřila např. baasistická Sýrie nebo baasistický Irák. Naopak, monarchické režimy, konzervativní režimy, kde nebylo možno vůbec mluvit o špetce uplatnění principů lidských práv, občanských práv, se těšily a těší jejich přízni.
Je třeba říci, že tento region, jestliže se USA rozhodly ho přemodelovat, rozhodně bude svědkem obrovské nestability. Můžeme očekávat, že nastoupí vlna fundamentalismu, že se objeví nové a daleko divočejší formy nacionalistických hnutí, než jaké jsme tam znali doposud. A samozřejmě nikdo si nemůže být jistý, tak jak to ukázala nedávná konference států, které sousedí s Irákem, kde všichni vyjádřili své znepokojení, i dosavadní američtí spojenci, snad s výjimkou Kuvajtu, nad postupem USA a Spojeného království a chtějí, aby co nejdříve skončila okupace - také to nazývají okupací, mluví o porušení mezinárodního práva. A samozřejmě je otázka, jak dlouhodobě bude udržitelná situace, kdy v podstatě tam nejsou žádné místní reprezentativní orgány.
Byla tu řeč také o obnově Iráku, o sankcích. Já jsem dvakrát Irák navštívil, mluvil jsem s řadou lidí, měl jsem možnost navštívit humanitární instituce a mohu říci, že sankce vrhly Irák velice nazpátek.
Není možné si dělat iluze o pohnutkách Saddámova režimu, ale na druhé straně je třeba říci, že režim Saddáma Husajna znamenal i určitý pokrok v sekularizaci společnosti, budoval infrastrukturu a v celém regionu Blízkého východu měl Irák výjimečné postavení jak pokud jde o úroveň lékařské péče, tak i vzdělání a dá se říci vybavenosti pro občany. To všechno je pryč.
V době sankcí, které byly zavedeny po první válce v Zálivu, prakticky byl zlikvidován střední stav, to, co můžeme pokládat za pilíř stability společnosti, tak jak si ji představují západní politologové. Irák dnes má polarizovanou sociální strukturu, nebo donedávna měl. Na jedné straně vládnoucí klientela a na druhé straně zbytek obyvatelstva.
Ale my nevíme, co nabízí právě okupační správa, co chce udělat okupační správa, protože problém, který vznikl v 90. letech, nezmizel.
Je třeba říci, že situace v Iráku nebude zvládnuta, pokud nebude garantována mezinárodní stabilita v této oblasti, pokud se nevytvoří ovzduší důvěry a pevných mezistátních vztahů. Současný úzus výhrůžek vůči různým zemím v této oblasti nevede k atmosféře důvěry, stability a porozumění. Také pokud jde o stabilitu Iráku uvnitř, nejen z hlediska mezinárodního režimu, ale i vnitřní stability Iráku, jsme teprve na samém počátku. Protože jakákoliv vláda, která tam byla, po určité době znamenala jakousi rovnováhu sil. Irácká společnost je velice pestrá, pestrá z hlediska náboženského, etnického, sociálního a kulturního. Dokonce i diktátor, jako byl Saddám Husajn, znamenal vyjádření jakési rovnováhy sil v této společnosti.
Myslím si, že z tohoto pohledu nenabízí současná Bushova administrativa žádné porozumění tomuto složitému poměru sil, nenabízí žádnou alternativu. Představa, že bude možné jít cestou, jako se to stalo po roce 1945 v Japonsku a Německu, kdy okupační správa vytvořila nové instituce a také podle západního vzoru dala ústavu, ta je do značné míry naivní.
Konečně v oblasti mezinárodních vztahů znamenal tento konflikt něco zásadně nového. Znamenal otevření cesty pro závody ve zbrojení, pro hledání nových odpovědí v této oblasti, které nemusí být tak extrémně drahé, jak to představuje přístup nejvyspělejších západních zemí. A samozřejmě to ovzduší nejistoty klade před nás otazníky, jak to bude s mezinárodním právem.
Mezinárodní právo, jak se zkonstituovalo v 17. století, od doby Hugona Grotia, vycházelo z uznání suverenity států, nezasahování do jejich vnitřního vývoje, a samozřejmě tato záležitost je zcela pryč. Vycházelo také z toho, že existuje určitá rovnováha sil a oprávněné zájmy jednotlivých států, které hledají prostředky, jak je zajistit. Jestliže tato základna se hroutí, jestliže nejsilnější mocnost vychází z toho, že vlastně nepotřebuje ani žádnou skutečnou zahraniční politiku, ale potřebuje pouze své nároky opřít o vojenské mocenské prostředky, pak samozřejmě se všichni ocitáme v terénu, který je velice nejistý a který vede ve svých důsledcích do slepé uličky.
***