(12.00 hodin)
(pokračuje Rychetský)
Reformu soudnictví nesmíme už nikdy dělat pro soudce. Musíme ji dělat pro občany této země, pro účastníky, protože to je základní poslání soudů.
A teď - jak na tu reformu? Lidstvo za svou existenci vygenerovalo dvě zcela osvědčené metody, kterými od těch, které zaměstnává, dosahuje kvalitní práci. Prvou metodou je něco, co bych nazval pozitivní motivace - lépe pracuješ, budeš lépe odměněn. Druhou metodou je naopak negativní sankce - děláš zmetky, nepracuješ, budeš potrestán.
Vážené dámy a pánové, byl bych rád, kdybychom si uvědomili, že ani jednu z těchto metod nesmíme uplatňovat na soudce. Při dnešní dominantní interpretaci principu soudcovské nezávislosti jsme tedy v situaci, kdy musíme hledat jiné metody. Jsem rozhodnut v okamžiku, kdy se nám podaří schválit tu nouzovou novelu zákona o soudech a soudcích a ústavy, zahájit diskusi k reformě soudnictví, a dokonce uvažuji o tom, že bych připravil jakousi "bílou knihu českého soudnictví", kde bych to, o čem zde hovoříme, popsal.
Myslím si, že situace je zralá na řadu zásadních opatření, z nichž některá asi nenarazí ani u našeho Ústavního soudu, s některými budeme mít problém, a proto je s vámi chci dlouze diskutovat.
Především si myslím, že nastává čas na to, že budeme moci otevřít justici. Jejím nešvarem je její uzavření. Ten nešvar byl způsoben samozřejmě především tím nedostatkem soudců a tím, že zde tradičně v této zemi si soudci sami vychovávali své nástupce z justičních čekatelů. Na druhé straně věřte mi, že když jsem pravidelně na Pražském hradě u jmenování nových soudců a vidím ty děti, které skládají slib soudcovský, tak si říkám - musí nastat okamžik, kdy tuto praxi opustíme. A podíváme-li se např. do anglosaského světa, zjistíme, že soudce se nemůže stát nikdo jiný než ten, kdo předtím 10 nebo 20 let vykonával právnickou profesi, většinou profesi advokáta, a pak teprve se stává soudcem. To je první námět pro diskusi a reformu justice, protože dnes, kdy už máme soudců dost, si můžeme dovolit tímto směrem vykročit.
Druhý námět, také asi bude velmi kontroverzní, je, zda do procesních předpisů nevložit lhůty pro rozhodování soudů. Vím, že se bude muset velice vážit, kdy je možno takovou lhůtu, u jakého úkonu do zákona vložit a kdy by to vložení té lhůty bylo vlastně nemožné s ohledem na složitost věci a meritorní rozhodnutí soudce. Ale myslím si, že je potřeba, zejména v některých specifických řízeních, jako je konkursní řízení, jako je exekuční řízení, začít o lhůtách reálně uvažovat.
Třetí problém, který jsem připraven řešit, a už mám koncepci, je organizace práce na soudu. Když jsem převzal funkci ministra spravedlnosti, v plánu legislativních věcí tohoto ministerstva byl návrh zákona o asistentech soudců. Tento návrh zákona předpokládal, že každý soudce v ČR bude mít k ruce asistenta s vysokoškolským právnickým vzděláním. Položil jsem si otázku - a co ti soudci budou dělat, když bude mít každý svého vysokoškolsky vzdělaného právníka jako asistenta? A rozhodl jsem se, že žádné asistenty právníky pro soudce na žádném stupni kromě Nejvyššího soudu, kde je potřeba sjednocovat judikaturu, pokud já budu ministrem, nepřipustím, aby byly podobné návrhy zákona předloženy. A to, co potřebujeme, je naopak soudce obklopit takovým odborným administrativním aparátem od zapisovatelky přes vyššího soudního úředníka, za který bude soudce odpovídat a který bude pro něj přímo pracovat, tzn. vytvořit takovéto týmy pro každého soudce.
Daleko největší problém, zejména pro zasvěcené, vyvolá teď to, co vyslovím. Myslím si, že se musíme zamyslet nad tím, co zákon nazývá rozvrh práce. Jak asi někteří z vás vědí, jedním z třpytných atributů soudcovské nezávislosti je princip, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci. I u nás je vyjádřen v Listině základních práv a svobod. Je vyjádřen v podobných dokumentech ústavního pořádku prakticky všech demokratických zemí, ale naplňován je v každé zemi jinak.
Obávám se, že způsob, jakým je naplňován v České republice, je ten způsob, který je nejméně vhodný. Prostě soudci příslušného oddělení soudu, třeba péče o dítě, civilních věcí, trestních věcí apod., mají nápad nově napadlých žalob nebo návrhů k soudu rozdělen většinou podle abecedy. Soudce Kmoníček dělá všechny spory, které jsou od písmene K do písmene L apod. To skutečně je opatření, které zajišťuje, aby se nikdo nemohl - a to je významné, já to nepodceňuji - domluvit se soudcem, jak se stalo možná nedávno v Ústí nad Labem v jedné kauze, o které jistě víte. Na druhé straně to je systém, který se v jakékoliv jiné profesi musí zdát absurdní.
Včera jsem byl na chirurgické klinice v Motole a byla tam porada u pana přednosty kliniky, který rozděloval na příští týden plán operací a říkal: Toto bude dělat profesor ten a ten, to je transplantace jater. Toto bude dělat docent ten a ten - a bylo samozřejmé, že ten, kdo začíná, drží háky a nebo dělá apendix. Myslím si, že budeme muset diskutovat o tom, že ten předseda soudu, který odpovídá za chod soudu, by měl mít možnost přinejmenším změnit rozvrh práce tak, aby ten soudce, který to umí, to také soudil. To bude největší problém, protože vím, že to vyvolá velmi ostrou polemiku, ale přinejmenším musíme tento problém otevřít, protože se dostáváme hned k druhému problému, a to je postavení předsedy soudu.
Předseda soudu je přednosta kliniky, je to manažer, organizuje práci na soudu, organizuje to za stát. A já tvrdím: když to organizuje špatně, musí být odvolán. Jinými slovy, dnešní model, kdy ministr spravedlnosti ho prakticky nemůže odvolat po nálezu Ústavního soudu z funkce předsedy soudu, do které ho jmenuje, je model, který prostě neumožní změny v justici.
***