(17.10 hodin)
(pokračuje Škromach)
Místo výkonu práce by bylo těžko prokazatelné pomocí evidenčních listů důchodového zabezpečení, protože pracovala-li osoba např. v Praze, ale vedení a sídlo jejího podniku bylo na Slovensku, podstatné údaje o dobách zaměstnání a výdělku vyplňovala do jejího evidenčního listu mzdová účtárna na Slovensku.
Obě smluvní strany se nakonec shodly na zásadě, která byla doporučena i předními experty na mezinárodní smluvní právo - že veškeré doby zaměstnání získané občanem ještě za existence společného státu hodnotí pro účely důchodových nároků vždy pouze jedna strana, a to podle sídla zaměstnavatele. Tato zásada nevyjadřovala nic mimořádného, protože v době rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky byla právní úprava sociálního zabezpečení stejná na celém území a stejná byla také ekonomická situace obou nástupnických států.
V této souvislosti bych i podotkl, že v případě, kdy by nebyla smlouva uzavřena, došlo by v praxi k naprostému paradoxu, který by měl za následek překrývání dob. Mimochodem - překrývání dob velice pečlivě ošetřuje právo Evropské unie, např. nařízení Rady EEC 1408/71. Hodnocení veškeré doby získané před rozdělením společného státu by totiž znamenalo, že všichni občané žijící na Slovensku nebo v Čechách a pracující ke dni 31. 12. 1992 kdekoliv v České a Slovenské Federativní Republice alespoň 15 let, kteří dovršili 65 let věku, by mohli požadovat český důchod a za stejnou dobu zaměstnání i slovenský důchod. Kromě toho by tento stav znevýhodňoval občany, kteří žili a pracovali celý život na dnešním území jen jednoho nebo druhého ze současných států. Ač i tito by se mohli dožadovat důchodů od obou nástupnických států s tím, že od 31. 12. 1992 pracovali ve společném státě - České a Slovenské Federativní Republice.
Po rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky se účast na důchodovém zabezpečení řídí právními předpisy státu, na jehož území je vykonávána. Z této zásady existují určité výjimky, například u vyslaných pracovníků - diplomatů. Vždy však platí pravidlo, že občan je z titulu zaměstnání důchodově zabezpečen v tom státě, podle jehož právních předpisů je odváděno pojistné pro účely důchodového zabezpečení.
Nároky z důchodového zabezpečení poskytuje zpravidla pouze stát, v jehož důchodovém zabezpečení získal občan alespoň jeden rok. Podle délky zabezpečení pak tento stát poskytuje buď plný důchod, a to pokud doba zaměstnání získaná v jeho důchodovém zabezpečení stačí pro nárok na důchod, nebo dílčí důchod, pokud jde o dobu kratší. Výše dílčího důchodu se stanoví tím způsobem, že se pro nárok na důchod přihlédne k délce doby zaměstnání získané i na území druhého smluvního státu pro tzv. teoretickou výši důchodu, pak se výše důchodu upraví tak, aby odpovídala době zabezpečení získané podle právních předpisů státu, který dávku přiznává.
Přestože smlouva nezpochybňuje základní mezinárodně uznávané smluvní principy spočívající právě v nezávislosti smluvní úpravy na národní legislativě, nedokázala v rovnosti nakládání překonat národní teritoriální bariéru. Tak se mnozí občané ocitli v situaci, že se jim získané nároky na území jednoho státu přesídlením do druhého státu změnily nebo jsou vázány na vnitrostátní právní úpravu toho státu, na jehož území nikdy nepracovali, jenom proto, že jejich zaměstnavatel měl sídlo v druhém státě. Stali se tak bez své vůle pracovníky v cizině nebo poživateli důchodu z ciziny.
V relativně krátké době došlo ještě k rozdílu mezi hodnotou české a slovenské měny. V oblasti výplat důchodů to přineslo pokles nominální hodnoty důchodů vyplácených slovenským nositelem zabezpečení do České republiky. Situaci začali občané kritizovat až po 17. 7. 1993, kdy slovenská koruna vůči směnitelným měnám devalvovala, a ještě větší rozdíl nastal po účinnosti zákona 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, tj. po 1. 1. 1996.
Negativní dopad rozdílného kursu české a slovenské měny a odchylné právní úpravy vedoucí k odlišnému způsobu výpočtu důchodů v obou státech se řeší mimořádnými opatřeními.
První opatření se týká přebírání výplaty slovenských důchodů občanů trvale žijících v České republice, pro jejichž výši byla započtena doba zaměstnání pojištění v České a Slovenské Federativní Republice do 31. 12. 1992. Jednotlivé splátky důchodů poukazuje Sociální pojišťovna v Bratislavě na účet České správy sociálního zabezpečení v Praze a ta vyplácí důchod ve výši podle českých předpisů. Toto opatření se uskutečňuje na základě dohody podepsané 21. 1. 1994 v Brně mezi ředitelem České správy sociálního zabezpečení v Praze a ředitelem tehdejší správy fondu v Bratislavě podle článku 26 smlouvy. Jejímu uzavření předcházela dohoda ministrů obou úřadů. Podle tohoto opatření s použitím článku 26 smlouvy se řeší kladně tyto případy, tj. výjimkou:
Občan měl k 31. 12. 1992 sídlo zaměstnavatele na Slovensku, ale pracoviště v České republice. Občan měl přiznán důchod ještě před rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky českým nositelem pojištění, přestěhoval se na Slovensko, takže výplatu převzal slovenský nositel pojištění, a po rozdělení republiky se vrátil zpět do České republiky. Občan nezískal k 31. 12. 1993 alespoň jeden rok pojištění na území druhého smluvního státu, takže mu nevznikl nárok na dílčí důchod od tohoto státu.
Druhé opatření se týká důchodů, pro jejichž výši byla započítána i doba pojištění na Slovensku po 1. 1. 1993. Bylo k němu přistoupeno v roce 1997 na základě rozhodnutí mého předchůdce pana ministra Vodičky se souhlasem tehdejší ministryně práce a sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky paní Keltošové. Podle tohoto opatření s použitím ustanovení § 4 odstavec 3 zákona 582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v individuálních případech Česká správa sociálního zabezpečení vyplácí příjemcům slovenských důchodů žijícím trvale v České republice rozdíl mezi důchodem vypláceným v českých korunách ze Slovenské republiky, případně úhrnem tohoto důchodu a českého dílčího důchodu a důchodem, který by náležel nezávisle na smlouvě jen podle českých předpisů.
Toto opatření se aplikuje kladně za podmínky: občan žil celý život v České republice, ale došlo ke střídání zaměstnavatele mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Jde o občana -
Já bych prosil, abyste mi do toho nekecal. (Místopředseda PSP Langer: To jsou ústní interpelace, pane ministře.) Samozřejmě, podávám je ústně. Prosil bych, abyste mi do toho nehovořil. Já vám, pane místopředsedo, také nehovořím do vašich vystoupení. Prosil bych, abyste se zdržel svých komentářů.
Prosil bych, abyste tuto informaci, paní předsedající, sdělila panu místopředsedovi.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Já jsem vás právě chtěla požádat, abyste cokoli, co si chcete vzájemně sdělit, činili mým prostřednictvím. Prosím, abychom pokračovali. Děkuji vám.
Ministr práce a sociálních věcí ČR Zdeněk Škromach: Prosím prostřednictvím paní předsedající, aby pan místopředseda se choval slušně, jak to patří do sněmovny. Sděluji informaci, na kterou jsem byl tázán. Je to složitá materie. Myslím, že je potřeba ji sdělit občanům tohoto státu, protože samozřejmě o tyto věci není příliš velký zájem mezi novináři. Ti často využívají situace tzv. slovenských důchodů a nezobrazují skutečnou situaci, která existuje. Informaci nyní sděluji. Myslím si, že zde už byla delší vystoupení v rámci interpelací. Nemyslím si, že to je něco mimořádného.
Pokračuji ve svém vystoupení.
***