(17.00 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
V tuto chvíli neexistuje žádný mezinárodním právem podložený důvod, proč by Poslanecká sněmovna měla jednat o nasazení sil Armády České republiky ve válce proti Iráku.
Chci být správně pochopen, a proto podotýkám: ani v nejmenším nemám v úmyslu a nechci hájit režim, který vládne v Iráku. Nevedeme ale nyní diskusi o tom, jak přijatelné či nepřijatelné jsou pro nás ty nebo ony režimy a státy z nejrůznějších koutů světa. Proto také tu dnes není místo ani čas zkoumat, kdo Saddáma Husajna v minulých desetiletích vyzbrojoval, které státy a firmy mu umožnily přístup k moderním technologiím a zbraním. Už jen zjištění, že antrax se do Iráku podle všeho dostal ze Spojených států, je více než výmluvný. Byly to ostatně Spojené státy americké, kdo v 80. letech poskytoval významnou pomoc vojenského charakteru režimu Saddáma Husajna. Dnes se k tomu nehlásí a svoji neblahou úlohu dokonce zapírají.
Řeč dnes není ani o tom, jak přimět Irák a koneckonců kterýkoli jiný stát k převzetí amerického politického a ekonomického systému. Kdo se domnívá, že právě země arabského a islámského světa, lidé v nich žijící by měli vstřebat tzv. euroatlantické hodnoty a vzory euroatlantické kultury, ať si položí jednoduchou otázku: proč to nefunguje ani po sto letech severoamerického vměšování v Salvadoru, Guatemale nebo v Nikaragui? Proč tyto údajně jedině možné a správné modely nepřijali takoví spojenci a chráněnci Spojených států amerických, jako je Pákistán a Saúdská Arábie.
Ne, dnes skutečně není řeč o dobrých euroatlantických mravech. Vláda po nás požaduje, abychom hlasovali o válce. Je přitom pochopitelné, že premiér, ministr zahraničí i ministr obrany by rádi válčili pod vlajkou OSN a se souhlasem Rady bezpečnosti. To jim nelze upřít. Bohužel, mezinárodní vztahy v tomto případě nejsou o naplňování alibistických přání. Militaristická diplomacie a zamýšlená válečná kampaň proti Iráku je o zájmech mocností, o miliardách barelů ropy, které se najednou zdají být z Washingtonu na dosah ruky. Je pro mne šokující sledovat válečné nadšení českých politiků, kteří jsou hluší k varováním, když i státy, kterým nechybí velmocenská ambice - Francie a Německo - pochybují, vznášejí výhrady a kladou odpor. Je až neuvěřitelné, jak lehce exekutiva přechází prognózy humanitární katastrofy a statisíců lidských obětí zamýšlené agrese. Vláda dnes po sněmovně nechce nic menšího než bezvýhradný a bezpodmínečný, slepý souhlas s účastí českého státu v americké válce, a to bez ohledu na mezinárodní úmluvy a normy mezinárodního práva, kterými je Česká republika vázána. Ptám se, proč jiné evropské mocnosti, třeba již zmíněná Francie nebo Německo, jsou ve svých válečnických aktivitách obezřetnější, proč i veřejné mínění ve své většině Američany odmítá podpořit.
To, co premiér a ministr obrany v posledních měsících naslibovali svým americkým protějškům, ať už jde o vojenské základny na našem území, nebo expediční jednotky, nabízeli vždy bez řádného projednání a za zády Parlamentu České republiky. Byli jsme postaveni před hotovou věc, když ministr Tvrdík při své podzimní návštěvě Spojených států přislíbil území republiky pro budovaná zařízení hvězdných válek. Až z médií jsme při pražském summitu Severoatlantické aliance mohli zaznamenat, co vše předseda vlády chce dát americké straně bez toho, aby se předtím zeptal na naše mínění.
Arogance vlády dostupuje vrcholu. Sněmovna má schválit podporu americkému útoku na Irák, účast republiky, jejích vojenských sil, na tomto útoku v momentu, kdy pro to neexistuje žádný ospravedlnitelný důvod. Máme pro válku hlasovat - a není to náhoda, ale záměr kabinetu - ve spěchu, dříve než stačí OSN oznámit výsledky inspekcí. Jsme vládou nuceni jednat a rozhodovat předtím, než bude zveřejněno stanovisko mezinárodního společenství a než zaujme konkrétní postoj Valné shromáždění OSN. Premiérovi a vládě lze vyčítat leccos, rozhodně jim ale není možné upřít znalost norem mezinárodního práva a zákonů této země. Kabinet i jednotliví ministři mají takové odborné zázemí, že neznalost nebo omyl nepřichází v úvahu. Za devótnost vůči politice Spojených států zasluhují to nejvyšší ocenění.
Z dosavadního postupu a vyjadřování exekutivy i jejích jednotlivých představitelů je nepochybné, že vláda chce porušit, a některými svými kroky již porušuje, zákon na ochranu míru, Chartu OSN a mezinárodní úmluvy vědomě a úmyslně. Je ironií, že Valnému shromáždění OSN přitom předsedá bývalý ministr sociálně demokratické vlády. Premiér Špidla dobře ví, jak naše vlastní zákony i mezinárodní právo definují zločiny proti míru a co je to propagace války a ozbrojeného násilí v mezinárodních vztazích. Ministr zahraničí i ministr obrany nemohou nevědět, jak mezinárodní právo posuzuje nevyprovokovaný útok.
Ano, v této zemi věci zašly až příliš daleko. Tradice mírové politiky, kterou se vyznačoval československý stát, leží doslova a do písmene v troskách. Nikoho už nepřekvapuje, že propagace a podpora vojenských silových způsobů řešení mezinárodních problémů se stala součástí oficiální české diplomacie. Tak jak vláda na jedné straně odmítá plnit závazky v mírové pomoci rozvojovým zemím, nemá prostředky na elementární sociální požadavky, na obnovu povodněmi zničené země, na straně druhé rozhazuje plnými hrstmi stovky milionů na vojenské dobrodružství mimo rámec OSN. V poměru k desítkám miliard dolarů, o které se letos zvýší rozpočet Spojených států, jde možná o směšnou kapku v moři při státním dluhu republiky a při nových vládních návrzích, jak snížit sociální výdaje, ale úsměv mrzne na rtech. Země, která se pyšnila a pyšní velkými mírotvorci, jako byli Jiří z Poděbrad, Jan Amos Komenský, která zrodila velké umělce, již zasvětili talent zápasu za svět bez válek, a dala novodobé civilizaci Jaroslava Haška, Karla Čapka, Vladislava Vančuru, se v několika málo posledních letech před našima očima mění v pilíř amerického a severoamerického militarismu. Hradem počínaje a Strakovkou konče se tu usadily scestné představy, že problémy a rozpory současného světa není nutné složitě řešit a překonávat, ale že je lze rozbombardovat.
***