(15.20 hodin)
(pokračuje Říman)
Myslím, že je naprosto evidentní, která z těchto úměr je pravděpodobnější a která platí. Koneckonců i ty střípky, které se o výsledcích vyjednávání o podmínkách postupně dozvídáme, ať už jde o zemědělství, o omezení volného pohybu pracovních sil, či o kabotáž - tady bych nesouhlasil s panem ministrem, který to považuje za marginální záležitost - a tak dále, tomuto závěru nasvědčují.
Položil bych tedy na závěr panu ministrovi otázku, čím nás chce přesvědčit, že neplatí úměra číslo jedna, ale že platí úměra číslo dvě. Obávám se, že dosavadní argumentace o pálení slivovice nebude dost přesvědčivá ani pro vášnivé konzumenty tohoto nápoje.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, pane poslanče. Nyní má slovo přihlášený pan poslanec Miloslav Ransdorf, po něm se připraví pan poslanec Václav Exner. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Paní předsedající, děkuji za slovo. Z toho, co jsme dosud slyšeli, se zdá, jako by výsledek vyjednávání v podstatě byl fatálně předurčen. Jako kdyby dostal za pravdu bonmot Feuchtwangerův: "Kámen padá na hrnek, běda hrnku. Hrnek padá na kámen, běda hrnku. Vždycky běda hrnku." Na to je možná odpověď, že řešením je nebýt hrnkem, nebýt pasivní a aktivně spoluvytvářet podmínky pro naše působení v evropských strukturách.
Ta celá doba vyjednávání kolem vstupu do Evropské unie je velikou hrou a podle teorie her pravidla hry určuje nejslabší hráč. Možná, že česká diplomacie přehlédla to, že se změnila situace, a přehlédla to, kdo je dnes nejslabším hráčem, protože v minulosti těmi, kteří ohrožovali přetrvávání Evropské unie, byli právě ti malí, ti hospodářsky slabí. Dnes se zdá neuvěřitelné, že ti, kteří ohrožují přetrvání Evropské unie, další pokračování evropského integračního procesu, jsou právě ti velcí hráči. Před našima očima se Německo změnilo v nemocného muže Evropy a samozřejmě ti velcí hráči mají problém plnit pakt stability - pakt stability, který sami sjednali.
Já bych chtěl v této souvislosti říci, že je důležité sledovat to, jak se mění hřiště, jak se mění pravidla hry a pozice právě těch jednotlivých aktérů. Změnilo se také to, co bylo na samém počátku, kdy různé subvence, kdy celý ten princip solidarity fungoval jako produkční stimul pro nové členy. Umožňoval to, aby se rozjela produkce celých odvětví, umožňoval infrastrukturní investice. Pro řadu zemí to byl výrazný krok kupředu. Dnes se princip solidarity a subvenční přístupy změnily v něco, co je parodií na plánování, je to jakési plánování naruby, kde se plánuje útlum a pokles. A jestli se má situace změnit, pak se musíme vrátit k tomu, co bylo původním posláním, to znamená, musíme spolupůsobit k produkční orientaci Evropské unie. Zatím je bohužel situace jiná a to, že například ta absurdně pojatá společná zemědělská politika, která se obrací proti kandidátským zemím, pohlcuje prakticky polovinu onoho společného rozpočtu Evropské unie, vede k tomu, že nejsou prostředky na ty věci, které by měly Evropskou unii táhnout kupředu a také ty kandidátské země, jako je Lisabonská agenda, kde měla být prostě věnována spousta prostředků na růst kvalifikace, špičkových technologií a také na moderní a opravdu progresivní sociální politiku.
Myslím si, že je velice důležité mapovat ten terén, který se mění, měnící se pozice hráčů malých i těch velkých. A mezi velkými hráči bylo přehlédnuto, že právě ti, kteří byli dřív motorem evropské integrace jako Francie nebo Německo, že se stávají spíše brzdou a že ten, kdo je dnes více nakloněný paradoxně těm novým kandidátským zemím, je právě Spojené království.
Myslím si, že se potvrdilo ve vystoupeních kolegů z ODS to, co říká stará církevní moudrost, že pravda je dcerou času. Říkal to už římský básník Gellius. A jim to trvalo řadu let, než dospěli tedy k poznání té pravdy, kdy začátkem 90. let i z úst předsedy Občanské demokratické strany zaznívalo, že Česká republika se chce pozitivně odlišit, a my jsme praktikovali při těchto vyjednávacích procesech jakýsi izolacionalismus, my jsme podceňovali jakožto země - dá se říci - multilateralismus. A toto se dělo zejména v době pana Zieleniece, jehož působení na čele Ministerstva zahraničních věcí nemůžu na rozdíl od pana Vondry v dnešním rozhovoru označit za pozitivní, ale spíše za vytvoření těžkých důsledků, se kterými se potýkáme dodnes.
Chtěl bych říci, že v té době přece byla podepsána ona akcesní smlouva se všemi přidruženými věcmi a dodnes máme s tím problémy. Na druhé straně v následujícím období byl podán důkaz, že není všechno fatálně předurčeno. Jestliže se pružně manévruje, jestliže se vybírá takříkajíc, kde je hlavní směr, tak je možné vyjednat velice výhodné věci pro naši republiku, jak ukázalo vyjednávání v hospodářské soutěži. Není dáno, že malá země musí být tedy předem poražena a že musí být tím hrnkem, který se roztříští o onen tvrdý kámen. Troufám si tvrdit, že proti čemu by mělo být zaměřeno právě ostří politiky, pokud se staneme tedy členskou zemí spolu s dalšími zeměmi, které vlastně byly podobně postiženy, je evropská byrokracie. Evropská byrokracie je dneska hlavním škůdcem evropského integračního procesu a připomíná mi jednu povídku Franze Frühmanna, kde miliardář, který chtěl investovat do snu svého mládí, chtěl vyprodukovat úplně čistou vodu, a tak v naprosto izolovaném prostředí kdesi v horách instaloval složitý mechanismus, kde se mu konečně po řadě let podařilo vyprodukovat právě tu čistou vodu, ale která měla jednu nevýhodu - že se ta čistá voda vůbec nedala pít. Takto složité soukolí evropské byrokracie produkuje věci, které se sice lidmi ohánějí, ale ve svém důsledku nakonec jsou proti lidem, proti tomu, aby Evropané mohli evropskou integraci brát jako svoji věc.
Myslím si, že je tedy velice důležité, abychom procitli ze sna, ať už proevropského, nebo protievropského, abychom se starali o své zájmy. Své zájmy, protože státy nemají přátele nebo nepřátele, ale mají zájmy a ty jsou zpravidla toho druhu, že mají svoji kontinuitu. A jestliže dnes vypadá situace velice složitě, pro některé možná beznadějně, není to pravda.
***