(14.40 hodin)
Ministryně zdravotnictví ČR Marie Součková: Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, milí hosté. Já se domnívám, že zpráva, kterou jsem přednesla předtím v ústní podobě a která doznala písemné podoby, je doplněna spoustou příloh, které zcela jasně ukazují na kroky, které vedou k otázce řešení dané problematiky zadluženosti nemocnic.
Ministerstvo zdravotnictví je připraveno velice úzce spolupracovat se zástupci krajů na řešení dané situace. Převedení nemocnic od 1. 1. 2003 vychází ze zákonné normy v souvislosti s reformou veřejné správy, takže budeme i nadále spolupracovat - jak jsme již v tomto období od srpna spolupracovali - se všemi hejtmany, se všemi kraji, zástupci (čeho?) poskytujícími zdravotní péči i pojišťovnami na řešení dané situace.
A jsme připraveni řešit otázku nejvíce zadlužených nemocnic individuálním přístupem ve smyslu pomoci řešením některých projektů na ozdravění.
Jinak se domnívám, že situace, která v některých nemocnicích nastala, by mohla doznat změn jednak ve smyslu změny úhradového systému za první pololetí 2003, dále potom i změnou ve smyslu zvýšených příjmů do zdravotního pojištění vlivem jednak zvýšení průměrné mzdy, jednak zvýšením minimální mzdy, jednak navýšením za státem hrazené pojištěnce, ale také i úspornými opatřeními, která se budou týkat nejen otázky vstupu, ale také efektivity v otázce výdajů.
Čili ministerstvo zdravotnictví je plně připraveno spolupracovat i v této otázce i po převedení těchto nemocnic na kraje.
Já se domnívám, že zatím by toto stačilo, a očekávám v rámci přerušené rozpravy další reakce až do diskuse. Děkuji.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Já také děkuji. A budeme pokračovat v té přerušené všeobecné rozpravě. Nejdříve bych požádal pana poslance Milana Cabrnocha, který byl prvním řečníkem, jestli by byl ochoten ujmout se role zpravodaje k tomuto bodu. Děkuji.
Zrekapituluji, že do rozpravy jsou v tuto chvíli přihlášeni poslanci v tomto pořadí: pan Jozef Kubinyi, Jiří Maštálka, Jiří Pospíšil, Lucie Talmanová, Milada Emmerová, Josef Janeček a Jaroslav Pešán. Tolik k nynějšímu okamžiku.
Já bych poprosil pana poslance Jozefa Kubinyiho, který je první v této řadě, zda by se ujal slova. Prosím, máte slovo.
Poslanec Jozef Kubinyi: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené kolegyně, kolegové, na zdravotnictví se ročně vynakládá v České republice zhruba 150 miliard korun. Tato částka je velmi pravděpodobně odpovídající možnostem české ekonomiky a stačí pro zajištění kvalitní zdravotní péče pro 10 milionů občanů.
Zásadní otázkou je, nakolik je využití těchto peněz efektivní. Mnohokrát na adresu zdravotnictví zaznělo, že je to z ekonomického hlediska jakýsi cedník, který nelze ucpat. Vložené peníze nelze kontrolovat, někde plynou, ale nikdo není schopen tyto toky přesně definovat, natož ovládat.
Všichni víme, že problém nemocnic je jedním z nejpalčivějších problémů českého zdravotnictví. Koloběh zadlužování a oddlužování, otázky investic do staveb a přístrojů, otázka platů, problematika spotřeby léčiv a zdravotnického materiálu - to už dnes patří k běžné náplni nejen odborných a politických debat, ale i mediálních prezentací všeho druhu. Za celých třináct let se nepovedlo nikomu s tímto problémem pohnout.
Síť lůžkových zdravotnických zařízení je dědictvím minulosti a vůbec neodráží potřeby současné medicíny. Všichni chápou, že je nutná profesionální armáda, založená na malém počtu lidí schopných ovládat moderní zbraňové systémy. Rovněž všichni chápou, že je nutná redukce hutních provozů, protože ocel již není tak nutná v moderních technologiích. Takových příkladů, že současná doba vyžaduje jiný postup a jiný přístup než ta před dvaceti či více lety, bychom našli dostatek. Současně však málokdo chápe, že pokrok, který se dotýká i medicíny, nutně vyžaduje jinou organizační strukturu zdravotnictví - a to zejména lůžkových zařízení. Jejich dnešní síť je předimenzovaná, a přitom značná část nemocnic již není schopna poskytovat péči na úrovni současné doby. Ale na rozdíl od armády nebo hutnictví, kde již dnes nikdo netvrdí, že by bylo skvělé mít nejvíc samopalníků nebo produkovat nejvíc tun oceli na obyvatele, se zdá, že nejvíc lůžek poskytujících akutní péči nám imponuje.
Nicméně pokusy o změnu stávajícího stavu bylo možné v uplynulých letech zaznamenat. Dovolte mi malý exkurs do naší nedávné historie.
Prvotní porevoluční idea byla, že všechno vyřeší tržní mechanismy, včetně sítě zdravotnických zařízení. Nadšení vydrželo několik let, až do doby, než výkonový systém začal natolik devastovat pojišťovny, že bylo nutné přejít na jiné způsoby financování, a současně vyplynula i nutnost vymezení a redukce sítě lůžkových zdravotnických zařízení. Zákon č. 48 z 1. dubna 1997, což byla novela zákona o zdravotním pojištění, ve svých paragrafech 46 až 52 formuluje postup pro tvorbu sítě zdravotnických zařízení. Byl definován institut výběrových řízení, kterým měla projít všechna stávající i vznikající zdravotnická zařízení. Realizace však proběhla jenom zčásti. Došlo totiž k diskrepanci mezi Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a ostatními pojišťovnami, kdy se výběrová řízení stala nástrojem konkurenčního boje mezi pojišťovnami při získávání klientely. Tento stav zůstal v podstatě zakonzervován až do dnešních dnů.
Současně je nutné zodpovědět si otázku, proč dochází v některých zařízeních k zadlužování a v jiných ne. Proč například Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Plzni nebo v Ostravě zadlužené nejsou, zatímco většina dalších fakultních nemocnic, zejména pražských, se zadlužuje již takřka pravidelně? Toto platí samozřejmě i o okresních nemocnicích. Také by se daly najít příklady. Důvod je celkem jasný a logický - protože vždy přišla pomoc od státu, vždy přišlo oddlužení. Nemocnice, jejichž hospodaření dluhy nevykazovalo, jsou tímto systémem dlouhodobě znevýhodňovány a demotivovány.
Zdravotnické zařízení není z ekonomického hlediska nic jiného než hospodářská organizace služeb. Musí proto pro ně platit všechna základní ekonomická pravidla. Management musí být ekonomicky kvalifikovaný a kromě medicínských aspektů musí akcentovat zcela nepochybně i ekonomický systém řízení. Na druhé straně je však třeba také vytvořit managementu prostor pro rozhodování a motivovat ho k efektivnímu vedení nemocnic. Současně je bezpodmínečně nutná kontrola efektivity vynakládaných prostředků. To znamená, že v případě, že se nemocnice zadlužuje, je evidentní, že selhala kontrola.
V nemalé míře se na ekonomickém propadu nemocnic podílejí investice. Plánování investic je nutný proces. Nemocnice by měly investovat do výše svých odpisů. Účetně mají vytvořeny předpoklady investovat, avšak reprodukční fond není naplněn faktickými prostředky. To vede mnohdy k neefektivnímu vynakládání prostředků na pořízení investic, kdy nerozhodují ekonomická pravidla, ale lobbismus, který je ve svém důsledku často namířen proti zájmům pacientů. Ti by mohli kvalitnější zdravotnické služby dostat v zařízeních s vyšší úrovní poskytované péče. Aby se však mohli sami kvalifikovaněji rozhodnout, museli by být lépe informováni. V současné době jsou mnohdy manipulováni s cílem využívat i zařízení s nižší úrovní kvality poskytované léčebné péče, a to z důvodu, že do takového zařízení byla alokována zbytná investice. Dohled nad investicemi do zdravotnictví by mohl i měl být výrazným nástrojem tvorby smysluplné a kvalitní sítě poskytovatelů.
***