(15.20 hodin)
(pokračuje Kühnl)
A protože, kolegyně a kolegové, i pro vládu platí, že peníze jsou vždy až na prvním místě, tak se tato priorita stává automaticky stává prioritou nad všemi ostatními prioritami. Podívejme se tedy, jak vláda s touto prioritou v tomto návrhu rozpočtu naložila.
Domnívám se - a chtěl bych to říci předem - že navržený zákon o státním rozpočtu představuje první krok správným směrem, první krok k postupnému ozdravění veřejných financí. A to z několika důvodů. Především proto, že po letech došlo přinejmenším k poctivé snaze založit státní rozpočet na relativně konzervativních předpovědích makroekonomických veličin. Vývoj veličin podléhá samozřejmě kritickému hodnocení a také už tady toto kritické hodnocení bylo zčásti podáno. Výsledná skutečnost může být samozřejmě o něco horší, ale také může být o něco lepší. Každopádně se po několika letech vládě podařilo nevydávat se záměrně cestou nadnesených odhadů vývoje makroekonomických veličin.
Já se ale domnívám, že hlavní rozdíl, který z tohoto rozpočtu činí krok správným směrem, je fakt, že je to po dlouhých letech - a zdůrazňuji, že delších než jen poslední čtyři roky - konečně rozpočet pravdivý. Pravdivost rozpočtu je to, co ho odlišuje od rozpočtů dosavadních. Rozpočet nezahrnuje žádné jednorázové neopakovatelné příjmy, jejichž zahrnutí do minulých rozpočtů neznamenalo nic jiného než zalhávání skutečné výše rozpočtového deficitu. Není prostě možné, je to početně nesprávné stavět neopakovatelné příjmy proti periodicky se opakujícím se pravidelným výdajům.
Proto se domnívám, že vláda, která z vlastní vůle - to zdůrazňuji, nikdo na to nemusel vyvíjet žádný nátlak - se vydala touto cestou, je vládou, která věrohodně směřuje ke skutečnému ozdravění veřejných financí. Je to samozřejmě krok první. Krokem druhým bude rozpočet na rok 2004, který už bude muset zahrnovat první změny ve struktuře výdajů a případně i příjmů státního rozpočtu, tak aby došlo k celkovému zabrzdění raketového vývoje mandatorních výdajů, aby došlo k obrácení tendence hromadění deficitů ve státním rozpočtu, resp. ve veřejných rozpočtech jako celku.
Myslím si, že pan ministr financí ve svém úvodním vystoupení zcela jasně deklaroval vůli, a dokonce naprostou skoro bych řekl fatální nezbytnost sáhnout k těmto změnám mandatorních výdajů, protože jinak by se opravdu mohly naplnit scénáře, o kterých před chvílí - možná trochu nadneseně - hovořil kolega Vojíř.
Státní rozpočet na rok 2003 ale se odlišuje také něčím jiným. Odlišuje se především tím, že vláda naprosto na doraz a do detailů pochopila své postavení, svou úlohu vůči parlamentu. Vláda, možná poučená některými neúspěchy z nedávné doby, o rozpočtu na rok 2003 s poslaneckými kluby, čili s parlamentem skutečně jednala. Vláda chtěla včas vědět, jaké jsou postoje poslanců k návrhu rozpočtu, vláda zapracovala téměř všechny náměty, které přišly - mohu mluvit pouze za jeden poslanecký klub - z našeho poslaneckého klubu. Tímto způsobem dokázala předložit takový rozpočet, o kterém je přesvědčena - a já jsem přesvědčen, že právem - že může dostat většinu hlasů poslankyň a poslanců v Poslanecké sněmovně.
Vláda nejen jednala o rozpočtu včas, dříve než ho sama schválila jako návrh, ale vláda také, jak už jsem řekl, naslouchala argumentům. A to je velký rozdíl oproti minulým dobám. Vláda také přijala celou řadu argumentů, které jsme jí předložili.
Z těchto důvodů se podle mého názoru jedná především a konečně o rozpočet úsporný. Rozpočet je úsporný hned v několika ohledech. Protože vláda z legislativně technických důvodů nemohla ještě zasáhnout do legislativního rámce, na němž spočívá rozpočet, automaticky vzrůstají mandatorní výdaje. Vláda, nechtěla-li dopustit zvyšování onoho tzv. čistého deficitu státního rozpočtu, musela na tento vzestup mandatorních výdajů ušetřit na jiných výdajích. Z velké části to jsou tzv. ostatní běžné výdaje ministerstev. A to je v pořádku.
Vláda také přistoupila na to, že není správné -
Kromě nesprávností, na které přistoupila vláda, nepovažuji ani za správné, aby mě kolegové tak dramaticky rušili soukromými rozhovory. Dovolil bych si požádat předsedajícího schůze, aby zjednal alespoň základní klid ve sněmovně. Není nás tady tolik, aby zde muselo být tolik křiku.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Kolegyně a kolegové, prosím vás o klid. Každý poslanec, i kdyby říkal sebevětší nesmysl od řečnického pultu, má právo pronést jej v důstojném prostředí. (Oživení v sále.) Prosím, uklidněte se.
Poslanec Karel Kühnl: Děkuji, vidím, že nás dobrá nálada neopouští, takže si dovolím, pane předsedající, pokračovat.
Vláda přijala argument, že jakkoli je sice pravda, že transformační dluhy dříve nebo později bude muset soustava veřejných rozpočtů zaplatit, není správné zahrnovat do státního rozpočtu ztráty České konsolidační agentury, které ještě neprošly auditem a účetní závěrkou. Domnívám se, že tento úsporný rozpočet je zároveň rozpočtem přísným, a to právě vůči transformačním dluhům převážně ukrytým v České konsolidační agentuře. Přísným proto, že nemohu souhlasit s teorií, že se jedná o pouhý odsun nebo přesun dluhů z roku na rok. Není tomu tak, protože činnost konsolidační agentury bude tak, jak zní přinejmenším ústní dohoda v rámci koaličních stran, podrobena kritickému pohledu, dojde i k určité obměně jejího personálního obsazení, dojde k určité změně přehnaného exekutivního působení dozorčí rady. Dojde také alespoň ke snaze dohnat k odpovědnosti ty, kteří mají na svědomí nahromaděné dluhy minulosti. Vím, že to vždycky může být pouze symbolické. A teprve potom spočítáme, jaké jsou skutečné ztráty v této věci, jaké jsou skutečné dluhy zanechané nám minulostí, a rozhodneme o způsobu jejich hrazení. Je samozřejmé, že dokud nejsou na obzoru žádné nové příjmy z privatizace nebo jednorázové příjmy, nelze rozhodnout o tom, že budou ztráty konsolidační agentury hrazeny touto cestou, ale nelze to samozřejmě ani vyloučit. Je třeba vyčkat, až takové příjmy budou k dispozici.
Konečně pokud jde o charakteristiku rozpočtu. Kromě toho, že je úsporný a přísný, je podle mého názoru také svým způsobem podmíněný. Nikoli ke strany poslaneckého klubu Unie svobody, ale ze strany vlády samotné. Vláda sama má plán hluboké reformy mandatorních výdajů, plán reformy celé struktury výdajů státního rozpočtu, ale samozřejmě i jeho příjmů, protože dobře ví, že jinak není možné stabilizovat veřejné rozpočty v České republice tak, abychom mohli hladce vstoupit do Evropské unie a hladce se připojit k jednotné evropské měně.
Je pravda, že řada těchto věcí byla obsažena i v dohodách dělaných a podepsaných kolem minulých rozpočtů. Rozdíl je ale v jedné zásadní věci. Tím rozdílem je vůle současné vlády k těmto reformám, vůle tyto reformy skutečně podstoupit. A samozřejmě existuje i případná sankce - a tou je osud rozpočtu roku 2004.
***