(15.00 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
S militarizací politiky českého státu se rozhodně nemohu smířit. To na straně jedné. Na druhé straně vláda dlouhodobě a vědomě podceňuje vynakládání prostředků na vědu, výzkum a preferenci nových technologií. Považuji za směšné, že výdaje na výzkum a vývoj po odpočtu institucionálních výdajů činí pouze 7,5 promile výdajů státního rozpočtu. Rozhodně nejsem sám, kdo si myslí, že sněmovna by neměla připustit, abychom v této oblasti dále zaostávali a stávali se více závislí na jiných zemích, často i podstatně méně vyspělých.
Často si kladu otázku, jaká je vlastně reálná perspektiva této či naší země. Zvlášť v tuto chvíli je to velmi aktuální. Ani při podrobném rozboru státního rozpočtu na příští rok nelze vůbec vytušit, jak bude republika prosperovat či neprosperovat, jak se svou ekonomickou výkonností přiblíží evropským parametrům, zda se pozitivně změní postavení českého průmyslového nebo zemědělského podniku ve srovnání se zahraniční konkurencí. Za jiné vzpomenu: bude na tom lépe český spotřebitel ve srovnání s jiným Evropanem, kdyby se mu zlepšil poměr mezi hodnotou spotřebního koše a jeho příjmy? Otázek je mnoho a nejsou zodpovězeny. Nedají se ani formulovat, protože tento návrh je pouze zkouškou trpělivosti Poslanecké sněmovny.
Shrnu. Návrh státního rozpočtu na rok 2003, který vláda Poslanecké sněmovně předložila, je pro poslanecký klub KSČM v dané podobě opravdu nepřijatelný. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Slovo má pan poslanec Oldřich Vojíř, po něm předseda poslaneckého klubu US-DEU Karel Kühnl, připraví se pak pan kolega Grospič.
Poslanec Oldřich Vojíř: Vážený pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, státní rozpočet je vždy určitá příležitost, jak se podívat nejen na státní rozpočet samý, ale určitě i na rozpočty veřejné. Jestliže říkám veřejné, tak tím myslím i rozpočty např. státních fondů, které jsou zřízeny podle zvláštního zákona, či fondů, např. Fondu národního majetku nebo Pozemkového fondu, které také byly zřízeny účelově podle zvláštního zákona.
Spíše jsem se zamýšlel nad tím, jak byl konstruován tento státní rozpočet. Vždycky jsem si myslel, že musím dát na misku vah to, co nezbytně musím zaplatit - říkáme tomu mandatorní výdaje -, a dále jsem věděl, že pod tuto čáru mohu dát cokoli v nějaké hierarchii priorit, tak jak jsem případně slíbil či tak jak mám učinit, abych např. učinil nějaký impuls, abych dal nějaký směr ekonomice, jestliže ta ekonomika ten směr, ten impuls potřebuje. Na druhou stranu vah jsem vždycky musel dát to, co jsem schopen v dané daňové soustavě vybrat. Protože jsem vždycky přesvědčen o tom - a platí to dle mého názoru v každé rodině a tak mě trochu zaráží, že to neplatí při státních financích - že vždycky mohu vzít tak, že to, co chci vydat, musím určitým způsobem také přijmout. Jestliže mám příjmy na nějaké hladině, tak musím škrtat v té oblasti pod čarou, to znamená to, co není mandatorní výdaj, to za prvé, anebo za druhé změnit strukturu či náklad mandatorních výdajů. A protože víme, že to jde učinit pouze zákonnou formou, tak bych třeba i tady očekával už při předložení tohoto zákona nějaký rozumný nástin, byť jako osnovu, toho, že řeknu - ano, v horizontu například jednoho roku bude předložen ten a ten zákon, jeho dopad bude takový a takový a lze očekávat, že se ta trajektorie začne poměrně rychle snižovat, má-li platit, že v roce 2006 se dostaneme do situace, kterou bych nazval konsolidovanou, jestli to lze takto říci.
Nicméně z vývoje, který bych rád popsal, se mi zdá, že k tomu nespějeme. Vezmu-li období vlády Václava Klause, tak celá bilance státních rozpočtů byla kladná. Vezmu-li pak to krátké krizové období v roce 1997, ten rok dopadl tak, že bilance byla minus 16 mld. Vezmu-li čtyřleté pásmo za vlády premiéra Zemana, faktický součet je přibližně 150 mld., a vezmu-li spíše predikci nebo odhad vlády Vladimíra Špidly, tak odhad má dvě roviny, a to něco jako čistý deficit, který je zhruba v úrovni 280 mld. za ty čtyři roky, a k tomu přidáme náklady, které budou spojeny s Konsolidační agenturou, které lze samozřejmě určitým způsobem pouze odhadovat; nelze to číslo říci přesně, ale zdá se, že by za ty čtyři roky se mohlo dostat na určitý odhad kolem 100 mld. Kč.
Tady vidíme, že trajektorie takto položená má stále charakter zvyšující se a tempo dokonce roste mezi vládou pana expremiéra Zemana a vládou Vladimíra Špidly dvojnásobně. Má-li pak platit, že na konci dojde k jakémusi zvratu, tak ten zvrat by musel být velice dramatický, a z predikcí vyplývá, že by trajektorie např. v roce 2004 začala prudce směřovat dolů tak, aby byla naplněna dokonce i kritéria Maastrichtských dohod.
Z toho se mi zdá, že ke všemu dochází k jedné velmi nedobré věci, a ta spočívá v tom, že vláda dokonce, když už se nemůže vejít do rozpočtu, kdy deficit je velmi vysoký, učiní rozhodnutí na úkor jiných zdrojů, a jediným poměrně relevantním zdrojem je zdroj z Fondu národního majetku, pokud ovšem tam tyto zdroje jsou. A protože víme, že k privatizaci nezbývá už mnoho společností, je evidentní, že už lze zhruba odhadnout, že kdyby privatizace dopadla v horizontu např. dvou let a byla úspěšná, tak by se dalo získat zhruba - nechci teď spekulovat - ale řekněme 200, 250 mld. Kč, to v té optimistické variantě, a pod 200 mld. v případě, že přece jen trh nebude tak agresivní, nebude poptávka a bude spíše v evropském či světovém měřítku stagnovat. Narážím především na oblast energetiky a v tomto případě elektroenergetiky.
Dochází k tomu, že přes to - a já se z tohoto místa skutečně opakuji - že přestože byl příslib, že do dvou fondů, a to Státního fondu rozvoje bydlení a Státního fondu dopravní infrastruktury, bude skutečně určeno pouze impulsní naplnění z Fondu národního majetku, a to ve výši 6 mld. pro každý tento fond, tak každoročně od roku 2000 včetně roku 2003 do něj proudí několik desítek miliard korun. Suma pro rok 2003 je vládou odsouhlasena na úrovni 30 mld. Kč, a to 27,2 mld. pro fond dopravní infrastruktury a 3,7 mld. pro fond bydlení.
***