(14.10 hodin)
(pokračuje prezident Havel)
Nejde jen o to, že bude u nás na podzim velké shromáždění, asi největší, jaké kdy v této zemi bylo a nadlouho bude, které bude mluvit o bezpečnostní architektuře budoucího světa. Nejde jen o to, že budete spolu se Senátem volit nového prezidenta. Jde o to, že dík vám bude, doufejme, referendum o našem připojení k Evropské unii a že v době vašeho působení se opravdu staneme členy Evropské unie.
Já bych v této souvislosti rád vysoce ocenil to, že jste včera tak rychle přijali v prvním čtení příslušný zákon o referendu. Dává nám to naději, že to referendum na jaře opravdu bude - bude to první, nemýlím-li se, referendum v dějinách moderního našeho státu - a že občané budou moci rozhodnout o naší budoucnosti. Zdá se mi, že je velmi dobré, když to referendum bude vypsáno v nějakém termínu, který bude víceméně zkoordinován s termíny referend v jiných kandidátských zemích, nikoli tolik proto, že by jedno referendum mělo ovlivňovat druhé, ale především proto, že tím po dáme zprávu, že jsme schopni komunikovat, že jsme schopni jako stát se domlouvat s jinými státy, což je zpráva pro Evropskou unii nesmírně důležitá.
Čeho se u tohoto masivního explozivního rozšíření možná bojí, je právě to domlouvání tolika členů dohromady na společných věcech.
Snad bych měl říci v závěru dvě poznámky na téma našeho členství v Evropské unii.
Za prvé. Dějiny Evropy nám ukazují, a nemusíme být velkými znalci dějepisu, abychom si toho povšimli, jsou vlastně dějinami jedné nesmírně pestré a členité politické entity, ale jsou to zároveň dějiny válek, konfliktů, napětí, různých bojů o moc, vznikání a zanikání nadnárodních říší. To není jediná evropská tradice. Existuje i tradice evropské osvícené odpovědnosti, odpovědnosti za svět mírových projektů, projektů mírové spolupráce. A po dlouhých staletích se poprvé zdá, že se ve skutečnost promění tato druhá tradice ve viditelnou skutečnost a že tato politická entita, nesmírně složitá, aniž by kterékoli své součásti cokoli ubrala na její svébytnosti, zároveň se spojí v jeden velký mírový demokratický celek schopný v budoucích desetiletích a stoletích tvořivě spolupracovat s jinými entitami tohoto světa a přispívat tak ke světovému míru.
Já nesdílím obavu některých, že to členství v Evropské unii znamená povážlivé ohrožení národních zájmů v podobě jakési částečné ztráty suverenity. Já si myslím, že jsme a i jako členové Evropské unie budeme suverénní dost. Záleží přece jen a jen na nás samých, na veřejné správě jako celku, jestli to nejdůležitější, co tvoří národ, národní dědictví, národní bohatství - krajina, osídlení, památky -, jak s tím zacházíme, jestli to všechno povede k jejich uchování a k jejich rozkvětu, či nikoli.
Podle mých zkušeností Evropská unie spíše dává takovémuto vývoji prostor, než že by mu ho upírala. Ale jak ten prostor je naplněn, záleží jen a jen na občanech dotyčného státu, na jeho vládě, na jeho parlamentu, na celé veřejné správě.
Já myslím, že mohu, dovolíte-li, lehce pateticky uzavřít odkazem na jednoho z těch, kdo kdysi o mírové Evropě snil, Jana Amose Komenského: Vláda věcí tvých se k tobě navrací. Myslím, že se opravdu navrací a že záleží jen na nás všech, jak s touto vládou naložíme.
Děkuji vám. (Potlesk.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji panu prezidentovi.
Otevírám v tuto chvíli obecnou rozpravu, do které se zatím nikdo nepřihlásil. Hlásí se pan předseda Kováčik.
Poslanec Pavel Kováčik: Vážený pane prezidente, pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, je to poprvé, co pamatuji v této Poslanecké sněmovně, že my, volení zástupci lidu, máme možnost a příležitost se obrátit na pana prezidenta takto přímo, diskutovat s ním v této sněmovní síni o věcech, které nás a naše občany tíží, pálí nebo třeba také nebaví, a máme možnost vám to, pane prezidente, takto sdělit.
Pro nás, a míním tím poslance klubu KSČM, poslaneckého klubu a politické strany, se kterou - a možná ke škodě věci jako takové - dlouhodobě nekomunikujete, je tato příležitost dvojnásobně vítaná.
Dovolte mi, pane prezidente, abych vám ve své krátké řeči sdělil alespoň několik málo postřehů. Vůbec nejde o nějakou různost názorů, vždyť ta je zdrojem vývoje kupředu. Spíše jde možná o způsob, jakým se dlouhodobě stavíte k výkonu prezidentského mandátu a který možná část našich občanů přivádí k určitým pochybnostem.
Je pro nás nejasné, jakým způsobem realizuje hlava státu zahraniční politiku, například v případech, kdy je třeba, aby tak bylo učiněno, ale Poslanecká sněmovna podle čl. 43 ústavy o ní ještě nerozhodla, případně ani vláda neinformovala o krocích, které v této souvislosti činíte, a Poslanecká sněmovna tedy nemohla tato rozhodnutí ani potvrdit, ani zrušit. Jedná se například o určité přísliby umístění vojenských zařízení cizích států na našem území nebo o ty případy, které jsme nedávno mohli číst v článku pana Petra Uhla v Právu.
Stejně tak jen těžko lze souhlasit s prohlášeními, která byla učiněna při státní návštěvě Rakouska v souvislosti s majetkovými nároky, které nemají žádné mezinárodní ani vnitrostátní právní zakotvení a které již v podstatě byly ukončeny v roce 1973 mezinárodní smlouvou.
***