(15.10 hodin)
(pokračuje Fischerová)
Ta ukázala určitá místa, která by bylo dobré upravit nebo zpřesnit. Senátní návrh se těmito problémy zabývá a otevírá problematická místa dosavadní úpravy svobodného přístupu k informacím pro diskusi na půdě Poslanecké sněmovny.
Smyslem zákona č. 106/199 Sb., o svobodném přístupu k informacím, bylo zvýšit otevřenost veřejné správy. Zákon umožňuje občanům díky přístupu k informacím podílet se více na demokratickém rozhodování ve věcech veřejných. Ukázalo se, že obavy z komplikací, které zákon může přinášet, jako například zhroucení úřadů pod lavinou žádostí, byly liché a že z tohoto hlediska funguje dobře.
Problémy nastávají tam, kde povinné subjekty odmítají informace poskytovat. Naskytlo se několik okruhů problémů. Za prvé odmítání informací pod záminkou obchodního tajemství, a to i tam, kde o ně nejde, například v situaci, kdy smluvní strana předem neoznačí předmět obchodního tajemství nebo povinný subjekt neoprávněně požadovanou informaci za takové tajemství naopak označí. Za druhé požadování přemrštěných náhrad za informace, a tím jejich zablokování. Za třetí odmítání informací s vědomím, že nebude podrobeno sankci.
Žadatel má jistě možnost v případě odmítnutí informace obrátit se na soud a praxe ukázala, že ve většině případů soud opravdu dává žadatelům za pravdu. Množství případů, kdy úřad odepře informace na základě nesprávného výkladu zákona, však ukazuje, že jednoznačnější formulace zákona by mnoha soudním sporům předešla. To potvrzuje důvod k úpravě některých bodů.
Na druhé straně praxe ukázala, že by bylo dobré posílit ochranu povinných subjektů před notorickými žadateli, kteří se ve skutečnosti o informace nezajímají a pod záminkou přístupu k informacím řeší jiné problémy a úřady pouze zatěžují.
V zákoně číslo 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, se vyskytuje problém tam, kde povinný subjekt odmítá poskytnout informaci s odvoláním na ochranu osobních údajů veřejně působících osobností. Podle judikatury domácí, ale i Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku veřejně činné osoby nepožívají ochrany té stránky osobnosti, kterou vykonávají veřejnou činnost. To znamená, že by bylo dobré zpřesnit znění zákona tak, aby například nebyly odkazem na zákon odepírány údaje o tom, kdo za orgán veřejné správy učinil to které rozhodnutí. Nejedná se tedy o údaje o soukromí veřejné osobnosti. Navržené úpravy mohou zkvalitnit fungování veřejné správy ve smyslu její větší průhlednosti a posílit aktivitu občanů ve věcech veřejných.
Vláda vyjádřila s předloženou senátní novelou nesouhlas z těchto důvodů: jistá mlhavost a nevyladěnost s jinými normami, neprovázanost s dalšími zákony, práce s nepřesnými pojmy, jako je například pojem veřejné prostředky, závažný ekonomický dopad, sociální oblast atd. Proti tomu lze namítnout, že některé pojmy označené jako nepřesné jsou definovány v jiných zákonech - například pojem veřejné prostředky v § 3 písm. d) zákona č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, obsahuje přesnou definici tohoto pojmu - popřípadě jsou konstruovány v jejich logice. Případnou nevyladěnost lze odstranit dopracováním novely v k tomu určených výborech.
Zákon o svobodě informací vznikal ve většině zemí iniciativou parlamentu, a proto i tato novela je významnou příležitostí zlepšit vztahy mezi veřejnou správou a občany. Domnívám se tedy, že by bylo vhodné zhodnotit problémy, které se objevily aplikací těchto zákonů v praxi.
Přes zamítavé stanovisko vlády doporučuji postoupit senátní návrh zákona č. 106/1999 Sb. a zákona č. 101/2000 Sb. do dalších výborů, a tedy do dalšího čtení. Děkuji vám.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Já také děkuji a otevírám obecnou rozpravu, do které se hlásí pan poslanec František Beneš. Prosím, aby se ujal slova.
Poslanec František Beneš: Pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, jistě většina z nás má své zkušenosti s využíváním obchodního rejstříku na internetu a zdarma. Stejně tak mohu konstatovat, že mnoho z nás má naopak špatné zkušenosti s hledáním tak jednoduchého dokumentu, jako je aktuální znění zákonů na stejném médiu. A zdarma.
Jestliže se za několik minut objeví na internetu vše, co tady právě teď říkám, mohu to jen a jen pochválit. Rovněž tak mohu pochválit, že každý si může přečíst, co říkal například 12. června 1968 na schůzi tehdejšího Národního shromáždění některý řečník a jestli následoval potlesk. Nemohu proto pochopit, proč dnes již nemáme stejnou možnost přístupu do všech veřejných registrů informačních systémů veřejné správy. Nebo vlastně já to chápu, ale považuji to za obrovskou chybu. Stejný pocit měl také jistě Senát, když zpracovával novelku zákona o svobodném přístupu k informacím.
V důvodové zprávě je celkem jednoznačně uvedeno, že tvůrci softwarových produktů jednotlivých informačních systémů veřejné správy mají zaručen exkluzivní zdroj příjmů. Já nejsem proti, ale vůbec se mi nelíbí, když stejný a mnohdy větší zisk z manipulací s těmito systémy mají jejich aplikátoři pro různé stupně státní správy a samosprávy. Stalo se totiž normální, že se šijí informační systémy na míru podle vkusu, odborné zdatnosti a umění tvůrců, místních softwérářů. A státní správa je, dámy a pánové, dobrým a spolehlivým partnerem a zákazníkem. Stejně mi vadí, když narůstá moc takzvaných úředníků, kteří se stali nepostradatelnými pro zpracování podkladů pro občana, které jsou určeny pro jiné "úředníky" podle hesla "bez advokáta ani ránu". Cestujeme za ním místo toho, aby informace přišla za občanem, anebo ještě raději přímo z registru do registru.
Začal jsem konstatováním o dobrých zkušenostech s obchodním rejstříkem. Hodnota pouhé informace je zde nejen v tom, že produkt je zdarma, ale právě v tom, že pro orientaci a rozhodování taková informace bez kolku, v korunách nebo v litrech, postačuje. Chceme bojovat proti korupci a umožnění dálkového přístupu zdarma pro informaci do registrů veřejné správy by bylo jistě vítaným a razantním krokem. A to chtěl jistě i Senát.
Jenže záměr, který původně obsahoval například i vstupy do informačního systému katastru nemovitostí, jak se můžete přesvědčit z názvu tisků, se postupně zužoval, až vznikl návrh, který má dobrou hodnotu literární, dokonce chvályhodný cíl, ale nedokončený obsah. A jako nepravděpodobné se mi zdá tvrzení, že umožnění dálkového přístupu zdarma do informačních systémů veřejné správy nebude nic stát. To může platit pouze na úrovni obce v některých jednoduchých případech. Ale každý správce informačního systémů potvrdí, že například hardwarová obnova je například nutná po pěti letech, že je třeba každoročně počítat s náklady, které tvoří asi 20 % z nákladů pořizovacích. To nejsou náklady nové. Většina správců informačních systémů již v rozpočtech s nimi počítá. K tomu je třeba připočítat ještě náklady na jednorázové posílení hardwarů a nezbytné softwarové úpravy, aby informační systém vydržel nárazově i značný nápor zájemců po zavedení dálkového přístupu. Myslím teď například na informační systémy Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, hlavně na katastr nemovitostí.
***