(15.10 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Kdyby tady byl pan předseda vlády přítomen, což se bohužel neděje v tuto chvíli, tak bych si ho dovolil vaším prostřednictvím, paní předsedající, upozornit na to, že já jsem si tento dokument prostudoval. Domnívám se, že pozorně, a že tudíž jeho obavy nad tím, že poslanci opozice budou přistupovat k tomuto dokumentu aprioristicky negativně, aniž by ho vůbec četli, jsou liché. Tyto obavy mimochodem včera vyjádřil v hlavní zpravodajské relaci, když se pozastavoval nad nízkou účastí poslanců ODS v sále během svého dvouhodinového expozé, kdy četl celé programové prohlášení vlády. Já bych ho v případě jeho přítomnosti vaším prostřednictvím, paní předsedající, upozornil, že já jsem dal přednost studiu tohoto programového prohlášení v tichu své kanceláře před přece jen poněkud hlučnějším prostředím tohoto sálu.
Bezesporu programové prohlášení, jak už tady mnozí kolegové učinili, lze hodnotit několika způsoby.
Jeden způsob je, že se rozebere na jednotlivé resortní subčásti. Každý z poslanců si v něm najde svoji vlastní odbornost a pokusí se zhodnotit, zda tato příslušná odborná část konvenuje nebo nekonvenuje jeho vlastním názorům nebo programu politické strany, kterou tady reprezentuje. Jiným způsobem, jak hodnotit programové prohlášení, může být rozebírání prohlášení větu po větě, snaha o hledání neobratných vyjádření nebo nesmyslných slovních spojení, někdy dokonce slovních spojení, o kterých bych si dovolil tvrdit, že kopírují předlistopadový slovník, o kterém jsem se domníval, že jsme ho už dávno zapomněli. Je to snaha hledat vzájemné kontradikce, vzájemné protimluvy, což je bezesporu velmi zábavná činnost. Myslím si, že takto by se daly strávit hodiny a hodiny, tímto způsobem pitvání programového prohlášení.
Já sám bych objevil celou řadu velmi půvabných formulací v tomto textu. Není nutné, abych je tady všechny zmiňoval. Ale jednu si přece jen neodpustím. Je to citace přímo ze strany jedna, tedy z úvodní strany programového prohlášení, která mi skutečně připadá mimořádně vtipná, samozřejmě nechtěně. Tady se praví, že "vláda si je vědoma i omezení vládní politiky vyplývajících ze svobodné individuální činnosti občanů České republiky". Myslím, že to je formulace skutečně mimořádná. Vláda jako by se v ní přiznávala s velkou lítostí k tomu, že naneštěstí díky svobodné individuální činnosti občanů České republiky přece jenom nemůže tak stoprocentně kontrolovat veškeré oblasti lidské aktivity.
Nicméně špílců a neobratností tohoto typu jsou v tomto programovém prohlášení desítky. Osobně se domnívám, že pitvat tento dokument tímto způsobem nelze, jakkoliv by to mohlo být zábavné, jak už jsem řekl. Myslím si, že důležitější je pokusit se definovat nějaké obecné trendy a atmosféru, ve které se toto prohlášení pohybuje a které tento dokument charakterizují.
Myslím, si, že lze vystopovat několik základních trendů, které se vinou jako červená nit tímto programovým prohlášením. Jedním z nich, a tady to přirovnání o červené niti platí skutečně dvojnásob, je neustálé skloňování Evropské unie, evropské integrace, evropských standardů v podstatě v každém odstavci, a ne-li v každém odstavci, tak minimálně v každém druhém odstavci. Na to už poukázali někteří moji kolegové předřečníci.
Kuriózní na tom je, že programový dokument vlády se odvolává na evropskou integraci a na evropské standardy i v těch oblastech, kdy na evropské úrovni nebo na úrovni komunitárního práva dosud žádná společná nebo závazná úprava v té dotčené oblasti neexistuje. Týká se to především těch částí programového prohlášení, které hovoří o fiskální politice, tedy o politice daňové, o politice sociální, o politice v oblasti zdravotní péče, o politice v oblasti penzijního zabezpečení apod. Stojí za drobné upozornění směrem k vládě, že v dnešní Evropské unii jsou tyto fiskální aspekty politiky stále ještě primárně v rukou národních vlád a že nejsou žádným způsobem jednotně a závazně upraveny na evropské úrovni. Možná existují určité snahy ke koordinaci, například v oblasti daňové politiky, lépe řečeno nepřímých daní, ale rozhodně se nelze odvolávat na jednotné evropské standardy v řadě těchto oblastí a nelze jimi zdůvodňovat záměry nebo obhajovat, nebo dokonce schovávat za nimi záměry, které tato vláda chce dělat o vlastní vůli a zcela autonomně, a pouze se skrývá za pláštík evropské integrace nebo evropských norem.
Pokud jde o Evropskou unii, možná by stálo za zmínku ještě jedno. Kdekoliv se za poslední dva roky v zemích Evropské unie konaly parlamentní volby, zpravidla v nich tam, kde doposud vládla sociální demokracie nebo kde vládly vlády levého středu, tak v těchto volbách v evropských zemích zpravidla vyhrály a moci se ujaly vlády pravého středu s naprosto odlišnými programy, než je program, který je nám právě předkládán. Jsou to zpravidla programy velice přísné až striktní finanční disciplíny. Jsou to programy ozdravění veřejných financí a jsou to programy, v nichž se končí s politikou masivních veřejných výdajů a v nichž se končí s politikou extenzivního sociálního státu. Zdá se skutečně, že poslední dva roky v zemích Evropské unie signalizují, že s touto politikou se prostě na evropské úrovni končí. Stejně tak lze v programech těchto nových pravostředových evropských vlád, ať už se jedná o Francii, Itálii, Portugalsko, Dánsko, Nizozemí nebo Irsko, lze vysledovat, že končí politika bezbřehého nazval bych to "huráevropanství", tedy onoho federalistického integracionismu, ke kterému se tato vláda zcela očividně hlásí. Tato politika končí ve prospěch daleko důslednější a razantnější obhajoby jednotlivých národních zájmů jednotlivých členských zemí Evropské unie.
Ne tak u nás. Čeští voliči, zdá se, si vybrali jinou cestu, i když nevím, jestli v případě oné obhajoby národních zájmů měli na mysli přesně to, co jim vláda předkládá, ale voliči na to mají bezpochyby právo. Ostatně ukázalo se v minulých letech, že i vláda levicová nebo vláda dejme tomu levého středu může nebo by mohla provádět velmi pragmatickou a velmi rozumnou politiku. Příkladem takového přístupu může být například vláda britské Labour Party, která sice podle svého názvu a podle svého politického zařazení je stranou a vládou levého středu, ale praktickými kroky dnes a denně dokazuje, že poměrně úspěšně dokázala nejenom vykrást, ale i realizovat pravostředový program své předchůdkyně, konzervativní strany.
To však není příklad této vlády, o které se domnívám na základě studia zmíněného dokumentu, že prezentuje skutečně výrazně levicovější program než bývalá menšinová sociálně demokratická vláda premiéra Miloše Zemana. A strany, které jsou její součástí, kromě nejsilnější vládní strany, tedy sociální demokracie, to znamená strany KDU-ČSL a Unie svobody, si v tomto ohledu dovolím označit za skutečnou vládní vycpávku, protože jejich podíl na tomto vládním prohlášení je podle mého názoru zcela minimální.
***