(19.30 hodin)
(pokračuje Nečas)
Vypadá to jako maličkost, ale v každé vyspělé alianční zemi se jako součást operačního plánování pro vlastní jednotky volí i možnost této nouzové evakuace, jakési "exit strategy" v případě krize. A každá armáda v zájmu svých lidí myslí na to, jak tyto lidi v případě potřeby velice rychle stáhnout, a jsem poněkud znepokojen, že my podobnou strategii nemáme.
Místopředseda PSP František Brožík: Pane poslanče, čas.
Poslanec Petr Nečas: Dámy a pánové, bylo by velmi dobré, když by tyto věci byly známy Poslanecké sněmovně co nejdříve. Doporučuji, abychom toto vyslání schválili, na druhou stranu velmi doporučuji, abychom pro to neměli růžové brýle na svých očích, abychom neztratili elementární míru kritičnosti a racionálního pohledu na věc a abychom především neměli přehrané zahraničněpolitické ambice.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane poslanče. Hovořit bude pan poslanec Václav Frank, připraví se pan poslanec Miloslav Ransdorf.
Poslanec Václav Frank: Děkuji. Pane místopředsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové. Již několikráte jsem ve svých vystoupeních nepřímo kritizoval naši vládu za vysílání našich jednotek do zahraničí. Neočekával jsem a ani neočekávám, že budu pochopen, protože snaha naší exekutivy o praktické uplatnění v NATO a o podíl na boji proti terorismu je zřejmě nekonečná. Dokonce si dovolím tvrdit, že i nebezpečná pro ty, které naše republika s naším souhlasem na cizí území vysílá. Nebezpečná i proto, že právě v případě vyslání 6. polní nemocnice do Afghánistánu se znova prokázala naprostá nepřipravenost akce, a to jak po stránce finančního krytí, tak i po stránce technického zabezpečení.
Jsem rád, že nejsem sám, kdo má takový názor. Ale jsem také přesvědčen, že obohacení mezinárodní vojenské mise ISAF, která nyní bude pod britským velením, 6. polní nemocnicí, kterou nedávno pan ministr ve Velké Británii dojednal, naráží možná na velké problémy. Venku například na ten, že naše republika není sama schopna svá špičková zařízení s patřičnou obsluhou do Afghánistánu ani přepravit. A u nás doma se množí dotazy občanské veřejnosti, kdo a jak zaplatí nutné výdaje v řádu stamilionů, neboť zatím celé naše vojenské angažmá v této ušlechtilé záležitosti narazilo zjevně na neochotu, a ta se stupňuje, když se začíná hovořit o vypsání dalších dluhopisů.
Veřejnost vnímá, že v Afghánistánu probíhají na jednotlivých místech těžké boje se ztrátami, v zemi nevymizelo napětí mezi náčelníky kmenů, a dokonce ani ne mezi "samosprávnými" šéfy teritorií, a svědky jsme i toho, že poměr chaosu a pořádku je téměř denně kolísavý a jistoty jsou v nedohlednu.
Dovolím si také říci, že není přeci žádným tajemstvím, že boj proti terorismu, všechny vojenské, lékařské a humanitární snahy zejména na afghánské půdě jsou totiž od samého svého počátku kontaminovány tzv. velkou hrou o naftu a zemní plyn možná v celé střední Asii. V Afghánistánu to bylo totiž konkrétně tak, že Taliban spěl k moci právě ropnou cestou a dobyl Kábul ke všeobecnému uspokojení státního departementu USA. Vždyť šlo o vybudování plynovodu právě přes Afghánistán do pákistánských přístavů.
Často si kladu otázku, proč klameme veřejnost, když většina lidí již dnes ví, že po zásadní porážce Talibanu v operaci "Trvalá svoboda" na přelomu let 2001 a 2002 bylo v podstatě následně v Berlíně rozhodnuto. Afghánským premiérem se musel stát Hamíd Karzáí, bývalý poradce firmy Unocal, téže firmy, která v době pacifikace země Talibanem vlastnila 54 % akcií konsorcia pro těžbu zemního plynu v Turkmenistánu. Proč to říkám? Proto, že to byla tatáž firma, která vypracovala plán na stavbu plynovodu do pákistánských přístavů!
Vážené kolegyně a kolegové, jsem si vědom, že se jisté, někdy až možná podezřelé skutečnosti mnohdy nerady slyší. Ale jsem přesvědčen, a se mnou i celý poslanecký klub KSČM, že i tento rozměr poslední velké bitvy o Afghánistán, jistě ne jediný, existuje. Možná patří i k hodnotám západní civilizace a možná i stejně tak i k našim spojeneckým závazkům. Dokonce tvrdím, že vnímáme i snahu pana ministra, i jeho roli, která není v této situaci záviděníhodná. Možná že i on si v počátku v duchu přál, aby nakonec k odjezdu mise nedošlo. Stalo se jinak, a vy dnes, vážené kolegyně a kolegové, budete rozhodovat, zda tedy ano a kde na to vzít.
Dovolím si říci, že poslanecký klub KSČM dal již nejednou zcela jasně na vědomí, že takovéto akce, které nejsou v zájmu našich občanů, mnohdy - to neplatí o této - jsou i v rozporu s mezinárodním právem, a které nejsou finančně ani technicky připravené, nebude podporovat. Nejinak tomu bude i v případě tohoto vládního návrhu!
Děkuji.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji vám, pane poslanče. Hovořit bude pan poslanec Miloslav Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, s potěšením kvituji, že tu není pan premiér, aby opět reagoval na projevy z řad komunistických poslanců výroky o dinosaurech řvoucích při vylézání z páchnoucích bažin. Pravda, opomněl nepochybně důležitý fakt, že dinosauři byli plazi, a neměli tedy hlasivky, hlasové orgány, aby se takto mohli projevovat.
Nicméně pan premiér nám nedávno předvedl svůj diplomatický cit, a naplnil tedy tak svůj výrok sám ve své vlastní osobě.
Ale chtěl bych mluvit pro tuto chvíli o něčem jiném. Chtěl bych mluvit o tom, že na rozdíl od kolegy Výborného já shledávám v tom, že tuto záležitost uváděl ministr kultury, jako něco hluboce symbolického. Protože ať už mají pravdu ti novináři, kteří označují stav naší armády za komický, nebo ti novináři, kteří hovoří o tom, že stav naší armády je tragický, nebo ti novináři, kteří mluví o tom, že naše armáda je operetní, ve všech třech případech tyto věci spadají do resortu ministra kultury! (Potlesk.)
A myslím si tedy, že naše armáda, pokud jde o rozvoj strategického konceptu, spíše může přemýšlet o myšlenkách velkého čínského teoretika válečného umění mistra Suna, který v knize O umění válečném pravil, že největší umění vojevůdcovo je porazit nepřítele jeho vlastníma rukama. To je asi tak jediná věc, která nám momentálně po dvanáctiletém vývoji naší armády zbývá.
A teď zcela vážně k tématu, které sněmovna projednává.
Domnívám se, že operace, která se předkládá sněmovně, rozhodně nebude jednoduchá. Žádná procházka růžovým sadem to není ani pro speciálně vycvičené jednotky. A bylo by samozřejmě potěšující, pokud by polní nemocnice měla za úkol pomoci civilnímu obyvatelstvu, které bylo zkoušeno v minulých letech mírou nejvyšší.
Nicméně mám tady určité pochybnosti. Pochybnosti, které jsou dány tím, že v celém tom prstenci kolem Afghánistánu se vytvářejí vojenské základny Spojených států a jejich spojenců.
***