(11.10 hodin)
(pokračuje K. Vymětal)
To se mi zdá velice úsměvné, a to proto, že paní Kristýna se domáhá té půdy, kterou nezákonně její rod vlastnil do roku 1937, 1945, a chce ji vlastnit i dneska.
Já se domnívám, že takovýmto způsobem nelze ohýbat české právo, i když připouštím, že i dnes v České republice se může postupovat principem, že za peníze je možné všechno. Možná - sedí tady také předseda dozorčí rady pozemkového úřadu pan poslanec Palas, že se k tomu vyjádří, poněvadž zná situaci v pozemkovém úřadu, a třeba nám to objasní.
Dámy a pánové, jsem přesvědčen o tom, že pan ministr neodpověděl na otázku, kterou jsem položil v interpelaci, jak to, že pozemkový úřad vydává půdu v rozměrech, které původní vlastníci vlastnili nezákonně. Na to neodpověděl. A jestliže chce obhajovat, že pozemkový úřad postupuje správně, tak já jsem přesvědčen o tom, že postupuje nesprávně a protiprávně. Proto hned v úvodu navrhuji, aby Poslanecká sněmovna vyslovila nesouhlas s písemnou odpovědí pana ministra Fencla. Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Vymětalovi. Otevírám rozpravu. Jako první se přihlásil pan poslanec Štrait a potom Palas.
Poslanec Jaroslav Štrait: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, nepřekvapilo mě, že se problematika první pozemkové reformy dostala na pořad schůze. Náš parlament se dlouho stylizuje do role historického ústavu Akademie věd. Pokud si však všímá politických aspektů, to je v pořádku. Pokud se snaží mistrovat dějiny, tak je to velice špatné.
Dovolte mi také několik poznámek a víceméně praktických. První pozemková reforma jako taková, a to je celkem známá věc, fakticky za první republiky v 30. letech vyhasla. Mám i osobní zkušenost svých praprarodičů, kteří nesehnali, tehdy se prodával hektar půdy asi za deset tisíc korun, na Královéhradecku, z pozemkového vlastnictví Harrachů - teď mám na mysli konkrétně lokalitu Nechanice-Hrádecko - a prostě na to nebyly peníze a chalupníci si nemohli dovolit další a další hektary z tzv. "záboru" kupovat.
Tyto záležitosti už mě nemrzí, protože se řídíme jinou legislativou, zákonem o půdě z roku 1992 atd. Já jsem hned v roce 1992 tyto věci konzultoval tehdy s panem Kolowratem z Rychnova nad Kněžnou, velkým pozemkovým vlastníkem, který dostal zhruba polovinu Orlických hor, zmíněný Colloredo-Mansfeld dostává teď zhruba druhou polovinu. Nebyl jsem tehdy nadšen, že to Kolowratové dostali zpátky bez ohledu na zásady první pozemkové reformy, ale budiž. Šlo totiž - a teď je to ta první kategorie "feudální šlechty" nebo bývalých feudálních vlastníků, která si nezadala - teď mluvím o Kolowratech - nezadala ani s Habsburky, tedy krátce řečeno s Vídní, a už vůbec ne s nacisty. Za války tam dostali národní správu, teď to dostávají podle jiného zákona zpátky. To, co neprošlo prvorepublikovou parcelací. Vysloveně to nevítám, ale - vzhledem ke své levicové orientaci - tuto kategorii šlechty bych nazval kategorie číslo jedna. Horší je, když dostávají zpátky půdu potomci kolaborantů a spolupracovníků nacistů. I tento proces se děje.
Dovolte, abych připomněl, kdo tuto Pandořinu skříňku těchto pozemkových restitucí otevřel. Byl to svého času náměstek ministra zahraničí, tehdy se tomu říkalo jinak, náměstek ministra zahraničních věcí myslím, byl to pan Bratinka, a mám tady odpověď na interpelaci Josefa Zieleniece - tehdy to byl ministr federální a Bratinka byl malý český - který na Bratinkovu přímluvu - je to tady psáno přesně, teď cituji, že doporučil občanství Ernstu Waldsteinovi-Wartenbergovi, Adrianně Waldsteinové, Alexandru Waldsteinovi, Nikolausovi Blücherovi, Lukasu Blücherovi, Hugo Salm-Reifferscheidovi, to je proces, který teď nedávno probíhal na Blanensku, Rudolfu Czerninovi a Karlu Mariu Arcovi. Tím otevřel, jak vám říkám, proces, že tam byla naplněna další podmínka, tehdy československé, české státní občanství a možnost ucházet se o restituci.
I Ministerstvo vnitra se tehdy v roce 1992 výrazně podepsalo na těchto věcech, kdy dalo "mírnyx týrnix" české občanství osobě "vhodné zvláštního zřetele", a sice Des Foursovi Walderode. To je otázka Turnov, Smržovka a ve hře tam je nejméně tři tisíce hektarů. Tehdy se tady několikrát o tom diskutovalo a starší poslanci si vzpomenou, že to byla významná kauza. Dostal státní občanství, přestože byl členem Henleinovy sudetoněmecké strany. Zcela zdokladováno. Na vlastní žádost se stal občanem Velkoněmecké říše 16. července 1939. Zdokladováno. Sloužil ve wehrmachtu ve funkci dozoru nad zbrojní výrobou v Praze. Po propuštění z branných sil byl zmocněncem ve zbrojním průmyslu a pak dál ukrýval archiv abwehru. Těch věcí je samozřejmě víc a jsou o tom nezpochybnitelné doklady. Tehdy se na tom podepsal ministr Ruml. Tím zadal možnost, že Walderode, dnes už nebohý Walderode, spolupracovník nacistů, doloženo vše černé na bílém, se uchází o pozemky a další věci samozřejmě také.
Dnes sklízíme plody. Jenom pro zajímavost uvádím - proč dostal Des Fours Walderode, nebo páni z Pece, česky řečeno, proč dostali státní občanství, jsem se nikdy nedozvěděl. Tehdy jsem interpeloval pana profesora Klause, tehdy předsedu vlády a další, ministra vnitra, studoval jsem v archivech Ministerstva vnitra, a dodnes je řada archivů z tohoto období o této konkrétní osobě nepřístupná. Stále více se utvrzuji v názoru, že udělení státního občanství Walderodemu, on ho dostal totiž dvakrát, 1947, 1949 se vzdal, přestěhoval se atd., dostal ho v roce 1992 znovu, že to je určitá odměna a že pan Walderode byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti, tolik opovrhované a odsuzované Státní bezpečnosti.
Já se domnívám a mám k tomu i určité písemné důkazy, že sbíral nějaké informace o české emigraci. Ale to jsou věci podružné.
Dovolte mi ještě tuto poznámku. Pokud jde o Walderodeho, tři tisíce hektarů, nic moc. To není žádné velké pozemkové vlastnictví. Já ho považuji za sporné i s jinými, třeba se Schwarzenbergy atd., za sice vlivného, ale jenom chalupníka.
Tady jsou jiné kategorie, kterým se tyto věci, které teď projednáváme, hodí do krámu a na které jsme upozornili. Na prolomení hranice 1948 se těší celá řada jiných občanů České republiky - a to začne ten pravý klondike! V roce 1945 byl totiž znárodněn těžký průmysl, doly, energetiky, pojišťovny, banky. Šlo převážně o podniky, které zaměstnávaly více než 500 zaměstnanců. A o majetky také přišli ti, kteří spolupracovali s nacisty, kolaboranty a zrádci.
Kauza Walderode, která souvisí těsně s pozemkovou reformou, je v současné době uměle živená, je katalyzátorem dalšího vývoje těchto otázek v České republice. Bohužel ani soudní moc svými rozhodnutími národní zájmy příliš nechrání, ale celé to komplikuje.
***