(15.00 hodin)
(pokračuje Ondruš)
Je to jistá obdoba posuzování míry společenské nebezpečnosti u trestných činů. Až potud je to v pořádku a lze to akceptovat, ale nesouvisí to nikterak s druhovým výčtem rizik, to znamená dál trvá ona možnost, kterou napadl Ústavní soud, možnost státního orgánu, v tomto případě Národního bezpečnostního úřadu, vytvářet bezpečnostní rizika nová, která zákonodárce neuvedl. Tedy nález Ústavního soudu v tomto bodě je neakceptován.
Za druhé nález Ústavního soudu vypouští třetí větu z odst. 3 § 36, a sice že důvody nevydání osvědčení úřad v oznámení neuvádí. Navrhovatel ji vypustil rovněž, čímž vyhověl nálezu Ústavního soudu, ale zároveň vypustil i zbytek odstavce, který mj. říká, že pokud osoba nesplňuje podmínky pro požadovaný stupeň utajení, vydá úřad osvědčení pro takový stupeň, pro který navrhovaná osoba podmínky splňuje. Mám tedy za to, že když už osoba souhlasí s prověrkou, která odhaluje zvláště u třetího a čtvrtého stupně celé její soukromí a soukromí její rodiny, je nelogické, aby pokud třeba nevyhoví nárokům na stupeň PT a splňovala by požadavky na stupeň T, aby jí toto osvědčení nebylo vydáno v tomto smyslu, což by znamenalo daleko menší propad funkční a společenský. Připadá mi to trošičku jako schválnost navrhovatele bez logického zdůvodnění.
Za třetí, Ústavní soud zrušil ustanovení § 73 odst. 2 o nemožnosti přezkumu rozhodnutí NBÚ soudem a konstatoval, že - a teď mi dovolte citovat: "Napadená zákonná úprava v zásadě odporuje samotnému smyslu § 36 odst. 2 listiny - a ostatně i čl. 6 odst. 1 úmluvy a čl. 4 ústavy - jenž spočívá v tom, že rozhodování o zásadních otázkách týkajících se individuální sféry jednotlivce prováděné správním orgánem musí být podrobeno přezkumu nezávislým a nestranným orgánem, kterým je zpravidla soud." Konec citátu.
Navrhovatel ponechal i v rozporu s tím, co uvádí v důvodové zprávě, napadené rozhodnutí v platnosti, to je podle novely trvá nemožnost soudního přezkumu. Nesplnil ani požadavek Ústavního soudu o možnosti odvolání se k nestrannému soudu nebo jinému podobnému tribunálu. Vládní návrh totiž v § 77 l) a k) tuto situaci navrhuje řešit tak, že odvolání bude podáno úřadu, ředitel téhož úřadu je přezkoumá, ustaví komisi a na její doporučení případně vrátí případ úřadu, jako by sám nebyl jeho součástí a neodpovídal za jeho práci. Tvrzení, že jednou je to ředitel a jednou tzv. úřad, nemůže být úspěšné, protože ředitel za úřad odpovídá, řídí jej a chyba úřadu je i chyba jeho. Prověřovaná osoba dále setrvává na vůli jedné instituce, kterou nelze považovat za nezávislou a nestrannou, a není tak umožněna realizace záruk před soudem nebo jiným nezávislým tribunálem. Je to skutečně podle mého soudu velmi zvláštní pojetí nestrannosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že reakce vládního návrhu na nález Ústavního soudu je buď nulová, nebo velice povrchní a účelová. Z dalších aplikačních změn, jak uvádí návrh, bych zmínil ještě doplnění § 8 odst. 7 písm. b) o právu úřadu získávat potřebné informace u fyzických osob. Tato drobná vsuvka by změnila charakter administrativního úřadu a vytvořila nový operativní útvar. Úkolem získávat informace jsou pověřeny příslušnými zákony zpravodajské služby, případně další bezpečnostní síly, jako jsou Policie ČR a celníci. Způsob získávání informací je u nich rigorózně a naprosto vyčerpávajícím způsobem vymezen, protože tato činnost hraničí úzce se zachováním občanských práv a svobod. Nevidím opravdu žádný důvod, proč by se měl rozšiřovat okruh oprávněných institucí. Tato nenápadná vsuvka má velmi široké důsledky v oblasti kompetence NBÚ a v oblasti práv a svobod občana a dle mého soudu ji nelze připustit.
Závěrem mi dovolte konstatovat, že vládní návrh není ani reakcí na nález Ústavního soudu, jak je uvedeno v důvodové zprávě, ani novým zákonem, který by uspokojivě řešil aplikační problémy, jak už řekl pan ministr. V souladu s výše uvedeným navrhuji tento zákon zamítnout v prvém čtení. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Pane zpravodaji, píši si vás do obecné rozpravy, kde budete muset teprve naformulovat tento návrh.
Nyní otvírám obecnou rozpravu. Jako první poslanec Houzák.
Poslanec Josef Houzák: Vážený pane předsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové, vláda předložila návrh novely zákona o utajovaných skutečnostech č. 148/1998, která je vyvolána, jak je uvedeno v důvodové zprávě a vystoupení předkladatele, nálezem Ústavního soudu a bezprostředně navazuje na předložený návrh poslanců.
Obsah navržených úprav je poměrně rozsáhlý a nepovažuji některé z nich za nepodstatné. Mohou přispět k lepšímu procesnímu řízení ve stanovených lhůtách. Velice mě však překvapilo, že návrh nereaguje na nález Ústavního soudu, pokud jde o institut odvolání, který nerespektuje návrh na řešení prostřednictvím odvolání nezávislého soudu. Ponechává stav, kdy o odvolání bude rozhodovat ředitel samotného úřadu i za předpokladu vytvoření určité komise. V tomto směru je návrh poslanecký po vhodné úpravě ve věci určení odvolacího orgánu věcnější a spíše reaguje na nález Ústavního soudu.
Určitou nedodělaností působí vyjádření v návrhu, že rozsah vládního návrhu je omezen z důvodu neplatnosti nového bezpečnostního standardu Severoatlantické smlouvy.
Domnívám se, že vládnímu návrhu by prospělo jeho vrácení a dopracování ve smyslu nálezu Ústavního soudu. Děkuji.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji. Pan poslanec Klas.
Poslanec Jan Klas: Děkuji, pane předsedo. Vážené dámy, vážení pánové, vážení členové vlády, předložený návrh zákona o utajovaných skutečnostech je již v pořadí druhým zákonem, který je k této problematice sněmovně během této schůze předkládán. Za sebe musím dodat, že je podstatně rozšířený, je mnohem šíře pojatým zákonem, než je návrh kolegů Nečase, Langera a Ondruše. Proč? Protože mj. zavádí, a tady mám rozdílný názor od kolegy Ondruše, jestliže četl pozorně předložený návrh, tak zavádí soudní přezkum.
Je jasné, že některá ustanovení zákona č. 148/1998, který jsme přijímali v červnu roku 1998, balancují od počátku na samé hranici ústavnosti zákona. Jisté je i to, že stížnost na nevydání osvědčení by měl přezkoumávat někdo jiný než ředitel NBÚ nebo ředitelé zpravodajských služeb. Mám závažné pochybnosti o tom, že přezkoumávajícím má být soud. Principiálně nejde o rozhodování, které patří soudu, a forma soudního řízení je navíc v tomto případě krajně nevhodná. I se všemi omezeními z důvodu utajení nelze v soudním řízení odepřít účastníkům, aby se do detailu seznámili s argumenty druhé strany a s důkazy, které nabízí.
Dovolte mi uvést příklad. NBÚ odepře vydat osvědčení, protože dítě prověřovaného si občas tajně šňupne heroin. Tedy slovy zákona jde o skutečnost, která může vést k vydíratelnosti. Je vyloučeno, aby v soudním řízení NBÚ jako žalovaný tento důvod zatajil, a pokud bude chtít soudní spor vyhrát, bude ho muset dokázat, zejména pokud žalobce bude trvat na tom, že jeho dítě není narkoman. Bezpečnostní prověrky se změní ve sbírání šmíráckých důkazů pro soudní jednání a soudní spory v praní špinavého prádla. V choulostivějších případech nemá NBÚ prostě šanci, protože musí mlčet. Například když manželka prověřovaného bude mít milence a ten bude dlouhodobě rozpracován jako možný agent cizí rozvědky, zvlášť kdyby mělo jít o podezření vůči rozvědce spřáteleného státu.
Úkolem soudu je mj. posuzovat, zda řízení vedené v konkrétní věci orgány státní správy bylo zákonné. V daném případě by přicházel v úvahu zřejmě přezkum postupu NBÚ při provádění prověrky. Ten však není nijak zásadně zákonem upraven a navíc jeho výsledek je závislý na zprávách jiných orgánů, policie a rozvědek.
***