(11.40 hodin)
(pokračuje Rozehnal)
Mám však s touto normou problém, který vám vysvětlím v další části.
Tvrzení důvodové zprávy, že návrh je zcela v souladu s příslušnými nařízeními Evropské unie, která se toho také týkají, nezpochybňuji. Co však tvrdím, že tento zákon v části, kde jsou aplikovány platné zákony České republiky, je v naprostém rozporu s principy a zásadami evropského práva.
V § 2 odstavec 2 je uvedeno, že žádost o vývozní povolení podle tohoto zákona se podává spolu se souhlasem, povolením nebo osvědčením vydaným podle zvláštních právních předpisů, popř. též spolu s žádostí o souhlas nebo žádostí o povolení na tiskopisu, který vydává Ministerstvo kultury. Znamená to, že vývozní povolení může být vydáno pouze na základě těchto zákonů: zákona o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty 71/1994 Sb., zákona o ochraně sbírek muzejní povahy č. 122/2000 Sb., zákona o archivnictví 97/1974 Sb. a zákona o státní památkové péči 20/1987 Sb. Dovoluji si tvrdit, že všechny tyto zákony jsou v rozporu s principy a zásadami evropského práva, a proto nemohou platit po dni vstupu České republiky do Evropské unie, a tím nemůže platit ani tento zákon.
Zdůvodnění. Musím konstatovat, že tyto i další platné zákony týkající se předmětů kulturní hodnoty a památkové péče obecně nejsou v souladu s Římskou smlouvou a obecnými zásadami práva Evropské unie. Jedním ze základních principů práva Společenství je, že zboží může volně obíhat uvnitř Evropské unie. Tato zásada je obsažena v článku 14 Římské smlouvy. Článek 28 stanoví, že kvantitativní omezení vývozu a veškerá opatření se stejným účinkem jsou mezi členskými zeměmi zakázána. Z této zásady existuje několik málo výjimek. Článek 30 stanoví, že zákazy a omezení vývozu mohou být ospravedlněny z důvodů ochrany národního bohatství majícího uměleckou, historickou či archeologickou hodnotu. Podle Evropského soudního dvora musí být tato výjimka vykládána omezeně. Pokud vím, tak Evropský soudní dvůr pojem národní bohatství nedefinoval.
Musím konstatovat, že definice kategorie kulturních památek je příliš široká na to, aby spadaly do rozsahu definice národního bohatství používané v Evropské unii. Výjimky v článku 30 Římské dohody Evropský soudní dvůr vykládá restriktivně. Odkazuje na judikát Evropská komise versus Itálie 10. prosince 1968, případ 7/68. Konstatuji, že podle zákona Evropské unie musejí být státní poklady omezeny na umělecká díla značného významu pro historii nebo lid členského státu.
Současná kategorie národních kulturních památek, jak definována v zákoně 20/1987 -v památkovém zákoně - spadá do přijatelné definice národního bohatství používané v Evropské unii, avšak kategorie kulturních památek zaručeně nikoliv. V Evropské unii je předmětem ochrany národní kulturní bohatství, nikoliv pouze statky, které se někdy nahodile na území konkrétního státu nacházejí. Klasický případ je, že za kulturní památku může být dle stávající úpravy prohlášena socha primitivního umění ze Šalamounových ostrovů, která jistě představuje národní kulturní dědictví Šalamounových ostrovů, nikoliv však národní kulturní dědictví české.
Zákaz trvalého vývozu kulturních památek je jednoznačně v rozporu se zákony Evropské unie. Zásada volného pohybu zboží se vztahuje rovněž na něj.
Evropský soudní dvůr rovněž vypracoval doktrínu, že předpisy práva Společenství jsou odvozeny z obecných zásad práva. Mezi obecné zásady, které soudní dvůr používá, patří právo na vlastnictví a ostatní lidská práva zakotvená v Evropské úmluvě na ochranu lidských práv a základních svobod. Jedním z těchto práv je, že nikdo nesmí být bez odpovídající náhrady zbaven majetku neboli vyvlastněn.
Vysoké postavení má mezi obecnými zásadami používanými soudním dvorem zásada právní jistoty. Tato obecná zásada právní jistoty či právního bezpečí je pravděpodobně nejdůležitější obecnou zásadou uznávanou Evropským soudním dvorem. Je to široký pojem, který se používá v mnoha situacích, protože jádrem zásady je zřejmá předvídatelnost.
Problém zákona 71/1994, který je součástí návrhu tohoto zákona, je, že vlastník předmětu kulturní hodnoty nemůže předem určit, zdali bude povolení k vývozu uděleno. Nemůže ani předvídat, zdali bude stát považovat předmět kulturní hodnoty za kulturní nebo národní památku. Rovněž nemůže předem určit cenu, kterou stát zaplatí, pokud se rozhodne přednostně odkoupit či jinak získat evidovaný předmět kulturní hodnoty. Kritéria stanovená ve zmíněných zákonech jsou naprosto vágní na to, aby občan věděl, co může očekávat, pokud jde o vývoz či evidenci jeho majetku.
Pokud chceme dosáhnout souladu s právem Evropské unie, musí také Česká republika poskytovat náhradu vlastníkovi předmětu kulturní hodnoty, u kterého buď bylo odepřeno vývozní povolení, nebo byl předmět zaevidován jako národní bohatství. Důvodem náhrady je, že jakmile je oběh předmětu kulturní hodnoty omezen na území České republiky, podstatně se tím snižuje jeho tržní hodnota. Tato skutečnost je považována za formu částečného vyvlastnění ze strany státu, což dává vlastníkovi předmětu podle obecných zásad práva Společenství nárok na náhradu. Skutečnost je, že tržní cena předmětu kulturní hodnoty závisí na tom, zdali může být obchodován na mezinárodním trhu s uměleckými předměty, či nikoliv. Pokud země stanoví, že předmět nesmí být vyvezen, pak by spravedlivá výše náhrady měla dosáhnout výše rozdílu mezi hodnotou na trhu mezinárodním a hodnotou na trhu domácím.
Upozorňuji na případ francouzského soudu Walter versus French Revenue, Cour de Cassation, z 20. února 1996. V tomto případě byla panu Walterovi udělena náhrada ve výši 145 milionů franků na základě toho, že stát Francie zapsal obraz van Gogha jako francouzský národní poklad bez toho, aby zaplatil náhradu ve výši odpovídající mezinárodní tržní hodnotě, ani alespoň cenu dohodnutou mezi vlastníkem a soukromým kupujícím.
Naše zákony nestanovují, že vlastníku zapsaného předmětu kulturní hodnoty bude nahrazena ztráta hodnoty jeho majetku. Konstatuji, že prohlášení předmětu kulturní památkou nebo národní kulturní památkou je formou vyvlastnění. Je všeobecně přijímanou zásadou mezinárodního práva, že pokud je vyvlastněn majetek nějaké osoby, pak má tato osoba nárok na náhradu. Prohlášení předmětu kulturní hodnoty za kulturní památku nebo národní památku bez odpovídající náhrady vlastníkovi porušuje všeobecné zásady oprávněných očekávání a úměrnosti, které tvoří součást práva Evropského společenství. Dále konstatuji, že vlastník předmětu kulturní hodnoty, které bylo získáno předkupem státem, by měl dostat adekvátní náhradu. Předkup bez adekvátní náhrady je forma vyvlastnění, které porušuje všeobecné zásady Evropské unie oprávněných očekávání a úměrnosti a článek 1 Protokolu Evropské úmluvy o lidských právech.
Upozorňuji na případ Beyeler versus Itálie, Evropský soud pro lidská práva, z 5. ledna 2000 č. 33202/96. V tomto případě Evropský soud pro lidská práva zvážil, že Itálie porušila základní komunitární právo - právo na majetek - získáním předkupu uměleckého díla bez zaplacení adekvátní náhrady vlastníkovi.
Domnívám se, že pokud nebude změněn základní zákon o památkové péči č. 20/1987 a zákon 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, který je lex specialis uvedeného zákona, nelze tento návrh zákona projednávat. Je pro mne nepříjemným překvapením, že v této novele se znovu odráží zákon 20/1987, o památkové péči, který je zcela v dikci zákona 22/1958. Platný zákon o památkové péči je právní úprava z období socialistického Československa, která vycházela z principu, že kulturní statky představují součást socialistického vlastnictví všeho lidu a že práva jedince - vlastníka věci - musí být limitována a omezena právy lidu, které zastupuje stát. Musím s lítostí konstatovat, že i návrh nového památkového zákona, který byl zveřejněn internetových stránkách Ministerstva kultury, je ve svém jádru přepisem těchto zákonů a jejich duch nás od Evropské unie odnáší někam do minulosti, jako bychom nepřijali stovky změn zákonů, kterými se snažíme přiblížit právu Evropské unie.
Vláda sociální demokracie tisíckrát proklamovala vstup České republiky do Evropské unie za svůj prioritní cíl a domníval jsem se, že tím současně akceptuje a chápe, že vstup do Evropské unie přináší pro stát nejenom výnosy, ale i náklady. Principy, které jsou v rámci zásad evropského práva, o kterých jsem se několikrát zmínil, a judikáty Evropského soudního dvora, Evropského soudu pro lidská práva se stávají součástí evropského práva, takže dříve nebo později se musí dotknout i práva našeho.
***