(16.10 hodin)
(pokračuje Matulka)
Domnívám se, že tentokrát tato šablona platit nemůže, protože povaha vznášených námitek zleva a zprava je taková, že námitky nestojí proti sobě, směřují proti různým kouskům, proti různým částem zákona, nejsou protichůdné. Místo toho, abychom námitky stavěli proti sobě a započítali je, je třeba je sečíst a dát na hromadu. Pan senátor Kroupa měl pravdu, když říkal, že dnes předloha vyhovuje málokomu, téměř nikomu.
Přimlouvám se, abychom nepotvrdili sněmovní verzi zákona, která je nám předložena k hlasování.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji panu poslanci Matulkovi. Vystoupí poslanec Cyril Svoboda, po něm poslanec Pleva.
Poslanec Cyril Svoboda: Vážený pane předsedo, vážená vládo, kolegyně a kolegové, církve, hlavně historické, které existují v České republice, mají pevnou strukturu a většina z nich jsou dokonce starší než náš stát. Struktura funguje, osvědčuje se a i doba po revoluci, po roce 1990, jasně ukazuje, že historické církve ve svém poslání nezklamaly, že důvěra, kterou dostaly po roce 1990, je důvěra, kterou si zaslouží, a je to ku prospěchu společnosti v Čechách a na Moravě. Tyto církve dostaly šanci, která je v naší ústavě, v Listině základních práv a svobod v čl. 16, zřizovat řeholní a jiná společenství nezávisle na státu podle svých předpisů. Tím již stát řekl svou nejvyšší autoritou, že respektuje vnitřní předpisy té či oné církve na roveň předpisům státním. Když říká "toto můžete udělat podle svých předpisů", tak říká, že pramenem práva v této věci jsou vnitřní předpisy církve a náboženské společnosti. A tento zákon najednou vyděluje část aktivit, které jsou typické pro církve od jejich počátků, totiž že se soustředí i na poskytování pomoci lidem kolem sebe, pomoci v nouzi, a že tato aktivita je najednou vyčleněna někam jinam a říká se, že musí být registrována jinde. Opět se ozývá něco, co mě velmi překvapuje, že církve jsou pro věřící a věřící pro věřící.
Druhý znak církví vedle prvního, o kterém jsem mluvil - že jsou historicky zakořeněné a že řada z nich je dokonce starší než náš stát - je, že z podstaty věci mají působit svobodně v české společnosti vně svých vlastních hranic. V tom se liší od spolků, protože spolky jsou soustředěny samy na sebe, kdežto církve jsou z podstaty založeny k tomu, aby působily vně. Tento zákon dává další omezení, kde stát si zvyšuje míru ochrany ve jménu ochrany proti sektám i na historické církve. Podle mne je to špatná cesta.
Myslím si, že třetí znak, že církve ve svém poslání nezklamaly, má být pokračováno v naší důvěře vůči církvím, totiž že nezklamou i nadále, a že stávající právní úprava nevolá po naléhavé nové úpravě, protože se podle stávající právní úpravy dá dobře žít a je tady dostatečný prostor pro diskusi, která povede ke společnému konsensu.
Je sice dobře, že pan ministr měl komise, kde zasedalo mnoho expertů a kde byly zastoupeny různé názorové proudy, ale je-li výsledkem této práce nesouhlas církví, mělo by nás to jasně zastavit. Nesouhlas tu je a měli bychom to brát vážně.
Z tohoto důvodu si myslím, že máme podpořit stanovisko Senátu a pokračovat v debatě na toto téma. V každém případě si myslím, že od počátku všechny církve nejsou, nebyly a doufám že ani nebudou v našich očích založeny jako organizace věřících pro věřící.
Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Václav Klaus: Děkuji za vaše slova. Dám slovo panu místopředsedovi Rychetskému, který využívá svého práva. Pochopil jsem ale, že jste vnesl do našeho parlamentního systému nový prvek, že když se náhodou zákon nebude líbit těm, kterých se bude týkat, bude to důvodem, abychom ho v Poslanecké sněmovně revidovali. To je nový prvek parlamentní demokracie.
Prosím, pane místopředsedo vlády.
Místopředseda vlády ČR Pavel Rychetský: Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážené paní poslankyně a poslanci, chtěl bych z tohoto místa podat pouze malé svědectví. Mám štěstí, že mohu navázat na to, co říkal pan poslanec Svoboda. Musím říci, že s ním hluboce nesouhlasím, protože pan poslanec Svoboda tady vyjádřil názor, že přijetím Listiny základních práv a svobod - řekl sice ústavy, ale myslel listinu - jsme přiznali vnitřním církevním normám podobu pramene práva. Musím říci, že je to naprostý omyl. V českém právním řádu neznáme jiné prameny práva než ty právní předpisy, které jsou předepsaným způsobem přijaty a publikovány ve Sbírce zákonů.
Jediný průlom do této tradiční kontinentální koncepce práva snad způsobila Ústava České republiky termínem, že nálezy Ústavního soudu jsou pro všechny závazné. Dá se říci, že se jako další pramen práva v českém právním řádu objevuje precedens pouze v podobě rozhodnutí Ústavního soudu. Ale i tam se vedou rozsáhlé odborné diskuse o tom, zda tomu tak opravdu je, zda se tato věta ústavy nevztahuje pouze k výrokům Ústavního soudu, a nikoli k odůvodněním jeho nálezů. Nelze dokonce vyloučit, že ani precedens není v českém právním řádu pramenem práva.
V žádném případě však není pramenem práva to, co se nazývá kanonické právo, to je předpisy, které vnitřně upravují tu či onu církev, náboženskou společnost a její vnitřní poměry.
Nyní k svědectví, které jsem chtěl podat. Dlouhé měsíce pracovala vládní komise a expertní komise na přípravě zákona a v jisté fázi na jaře tohoto roku jsem byl informován o tom, že došlo k nepřekonatelnému rozporu, patrně ne uvnitř těchto komisí, mezi stanoviskem jediné církve, a to římskokatolické, a stanoviskem předkladatele, to je Ministerstva kultury, nad osnovou zákona. Na žádost pana kardinála a pana premiéra se konalo společné jednání, na které jsem byl pozván. Rozpor se táhne do této chvíle. Byl o tom, že římskokatolická církev tvrdila: My máme nezadatelné právo konstituovat právnické osoby, to jsou církevní právnické osoby vyplývající z kanonického práva, a stát nemůže toto právo regulovat. Ministerstvo kultury tvrdilo, že nechce sice toto právo regulovat, ale že nemůže připustit takový průlom do právního řádu, ve kterém by právnická osoba, to znamená subjekt, který může zasahovat do dalších práv, který může zakládat právní vztahy, a to z důvodu ochrany třetích osob, mohla vzniknout jinak než způsobem předepsaným v zákoně. Znamená to, že právnické osoby lze založit buď přímo zákonem, nebo na základě zákona předepsaným způsobem.
Zdálo se, že tento rozpor je nepřekonatelný. Tehdy jsem přišel s námětem, který byl akceptován jak myslím biskupem Dukou a arcibiskupem Graubnerem, kteří byli účastníky této schůzky, tak na druhé straně Ministerstvem kultury.
***