(15.10 hodin)
Předseda PSP Václav Klaus: Prosím pana senátora Lišku, pana zpravodaje Klase. Rozumím tomu, že jsme ve fázi před ukončením obecné rozpravy. Je tam přihlášen poslanec Jičínský a poslanec Payne. Prosím, pan poslanec Jičínský.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, je škoda, že byla dopolední diskuse přerušena, protože si myslím, že jsme trochu pozapomněli na to, co bylo řečeno dopoledne. Pokusím se navázat. Doufám, že si kolegové vzpomenou, abychom o této vážné věci mohli vést parlamentní rozpravu, hodnou vážnosti tohoto tématu. Jenom chci doufat, že někteří kolegové si uvědomí, že už je jiné téma, než bylo předtím, a že se budou věnovat této problematice.
Pan senátor, když odůvodňoval svůj návrh -
Předseda PSP Václav Klaus: Vážení kolegové, prosím zejména kolegy pana poslance Jičínského. Zkusme se navzájem poslouchat.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Pan senátor, když odůvodňoval svůj návrh, hovořil o tom, že vedle tří práv, která jsou zakotvena v listině, že to je právo na pravdu, právo na spravedlnost a podobně. V této souvislosti bych řekl, že jsme v pluralitní společnosti, a myslím si, že už dobře víme, že právo na pravdu znamená právo na pravdu, o které jsem přesvědčen, ale tato pravda rozhodně není jediná, není jediná pravda ani o historii. Rovněž tak i pokud jde o spravedlnost, pojetí spravedlnosti v tomto směru těžko může mít nějaký absolutní charakter. I tady se budeme velmi zřejmě lišit, co považujeme za spravedlivé a co považujeme za nespravedlivé.
Říkám to proto, abychom si uvědomili, že se tu pohybujeme v rovině ústavní a právní, a hovořím-li o tomto zákonu, těžiště argumentace musí být v rovině právní. Tím samozřejmě vůbec nepřehlížím, že problematika, kterou se tento zákon velmi zvláštním způsobem pokouší řešit, transcenduje ze sféry právní do sféry společenské, historické, ideové, mravní a že má mnoho rozměrů, a proto ani já se nemohu omezit jenom na argumentaci právní. Ale přesto základní východisko bude argumentace právní.
Zdá se mi, že pan navrhovatel jménem Senátu i pan zpravodaj se velmi lehce přenesli přes problém ústavnosti tohoto návrhu zákona. Přesto chci ještě vyslovit naději, že tento návrh se zákonem stát nemusí, a myslím, že by to bylo dobře, kdyby se nestal. Jde o to, že Listina základních práv a svobod jako jedno ze základních práv dává člověku právo na ochranu osobnosti, právo na ochranu jeho soukromí. Tento zákon je s těmito ústavními hodnotami v rozporu. V tomto směru to není konformní zákon s Listinou základních práv a svobod.
Do základních práv stát může zasahovat jen na základě vyšších společenských zájmů. Důvodová zpráva uvádí, že společenský zájem na uveřejnění je vyšší než ochrana údajů pracovníků nebo údajů o jejich činnosti. Ve skutečnosti tu však nejde o spor o zveřejnění údajů o činnosti, ale o spor veřejného zájmu a zájmu konkrétních osob, které by mohly být na základě navrženého zákona postiženy. Neexistuje nic, co by okruh těchto osob vyjímalo z ústavní ochrany, a pokud ano, muselo by to být na základě trestního zákona.
Listina základních práv a svobod stanoví, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat na výlučnou ideologii, tedy ani ne na primitivní antikomunistickou ideologii. Jde o antiústavní krok. Návrh by mohl projít jen tehdy, kdybychom suspendovali určité části ústavy. Chci říci, že určité kruhy v naší politice se k ústavě v polistopadovém období, a tedy v období po 1. lednu 1993, kdy nabyla účinnosti, chovaly mnohdy velmi přehlíživým způsobem.
Zákon o protiprávnosti komunistického režimu, to je zákon normální, běžný, byl přijat i v souladu s procedurou, ale tento zákon zrušil pro určité kategorie trestných činů ústavní zákaz retroaktivity v trestní oblasti. Jestliže byla tehdy taková vůle tak učinit, což se také stalo, mělo se tak stát ústavním zákonem. V tomto směru zákon o protiprávnosti komunistického režimu v této věci není v souladu s ústavním pořádkem. Říkám to jenom proto, že i navrhovatelé podle mého soudu se k ústavě chovají značně přehlíživým způsobem.
Úprava - a již o tom hovořili moji předřečníci - není v souladu ani s normami trestního práva, je v rozporu s lustračními zákony, které chrání práva osobnosti, i se zákonem na ochranu osobních údajů. Obdobně jako lustrační zákony se návrh opírá o záznamy pracovníků Státní bezpečnosti, které v mnoha ohledech jsou nevěrohodné. Již v souvislosti s návrhem zákona, který jsem tady svého času předkládal a který jsem navrhoval jménem skupiny poslanců, abychom učinili aspoň to ve smyslu zásad právního státu, že tam, kde soud rozhodl o tom, že evidence ve svazcích je neodůvodněná, je neoprávněná, aby aspoň v těchto případech byla zákonem konstatována tato skutečnost. Většina Poslanecké sněmovny toto nepodpořila a dala tak přednost tomu, aby Státní bezpečnost a její svazky ještě dnes dominovaly nad hodnotami právního státu. Čili je to zvláštní paradox a nevím, zda si ho navrhovatelé uvědomují, že ve svém boji proti StB, kterou diabolizují, jí dávají pravomoci ještě dnes. Jeví se mi to zvláštní, ale zvykl jsem si na to, že v našem politickém zápase ve snaze určité ideologické konstrukce prosazovat právní cestou takovéto věci nejsou u nás nijak výjimečné.
Také je tu zvláštní ustanovení, kdy Senát si sám navrhuje, že se stane orgánem, který konečně provede očistu, a samozřejmě že Senát to dělá způsobem v tomto návrhu, který je v rozporu s právním státem konstituovaným po roce 1989. Zvláštním orgánem se tu Senát chce stavět do role morálního cenzora, dohlížitele nad historií. Ale myslím, že je čas, aby už hodnocení minulosti se stalo věcí historiků, seriózní historické práce, kde se budou objevovat různé názory, polemika založená na vědeckých důkazech. Jestliže pan kolega Krása tady hovořil o tom, že je třeba uvolnit přístup historikům a badatelům do těchto archivů, jsem pro to, ale to ještě neznamená, že do nich má mít přístup každý bez jakéhokoliv omezení.
***