(17.30 hodin)
(pokračuje Benda)
Navíc všechny výpovědní lhůty jsou tak krátké, že kterýkoli diktátor samozřejmě okamžitě takový trestní tribunál vypoví a pod jeho jurisdikcí nebude.
Proto soudím, že není vhodná doba na projednávání této novely ústavní listiny, a navrhuji, abychom návrh vrátili vládě k přepracování s tím, že se jím budeme zabývat až po volbách.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP František Brožík: Děkuji, pane poslanče. Nyní je přihlášen pan poslanec Vojtěch Filip, poté pan poslanec Výborný.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, paní a pánové, také bych se rád zabýval širším rozsahem tisku 1078 s tím, že samozřejmě je potřeba si uvědomit, za jakých okolností vláda návrh novely ústavy předložila a že je jiná situace, než se kterou jsme se setkávali například v červnu na mezinárodních konferencích o evropském právu a mezinárodním právu.
Je pravda, že po 11. září se ve většině evropských zemí jinak uvažuje o jurisdikci mezinárodních soudů, a je to logické. Myšlenka Mezinárodního trestního soudu, tak jak je popsána v dokumentech konference konané v Římě 17. července 1998, je stará více než 55 let. Tato myšlenka vznikla hned po skončení druhé světové války a mezinárodní společenství v době, kdy se organizovala vůbec první schůzka Organizace spojených národů, vyplynula v to, že takový Mezinárodní trestní soud nebyl ustaven. Byl ustaven norimberský tribunál pro potrestání konkrétních válečných zločinců. Ten stanovil podmínky, za kterých se tam jednalo a jakým způsobem se tam rozhodovalo.
Situace, kterou předkládá vláda, je trochu jiná. V tuto chvíli by šlo skutečně o přijetí původní myšlenky, originální myšlenky Mezinárodního trestního soudu, který by byl povolán k rozhodování o zločinech agrese, o zločinech genocidy, zločinech proti lidskosti a s výhradou válečných zločinů proti všem těm, kteří mají nejvyšší míru imunit a výsad. Problém nevzniká ani tak s Mezinárodním trestním soudem nebo se statutem, chcete-li Římským statutem, problém vzniká s tím, že takovým již fungujícím Mezinárodním trestním tribunálem je například haagský tribunál nebo chcete-li ICTY, to znamená tribunál zabývající se zločinem v takzvané bývalé Jugoslávii. A musíme si jasně říci nebo odpovědět si na otázku, pokud tuto novelu ústavy projednáme, jestli máme odvahu vydat české občany tomuto tribunálu. A není to otázka, která by snad byla mimo okruh toho, co tu dnes projednáváme.
Osobně jsem se zúčastnil dvou mezinárodních konferencí, které se týkaly zločinů v bývalé Jugoslávii, a musím říci, že hlavní žalobkyně, ať už je to současná Carla Del Ponteová nebo její předchůdkyně, má informace od různých mezinárodních organizací, od občanů a podobně, které se týkají i současných a minulých ústavních činitelů České republiky. Taková informace skutečně na stole paní Del Ponteové leží a je otázka, jestli se jí bude ona, konkrétně tato žalobkyně, zabývat, anebo se jí bude zabývat některý jiný žalobce tribunálu. Přeci není otázkou, aspoň před námi, jestli bude stíhán jenom Slobodan Miloševič nebo někdo jiný, anebo jestli bude stíhán i jiný představitel jiného státu, který se takovým nebo oním způsobem podílel na rozhodování o agresivním - a o tom nikdo nepochybuje - útoku paktu NATO na Svazovou republiku Jugoslávii. O tom, že šlo o akt agrese, není v mezinárodněprávních kruzích vůbec, ale vůbec žádné pochybnosti. Jedinou pochybnost má politickým způsobem delegovaná paní Carla Del Ponteová.
Musím si tedy položit víceméně chtě nechtě otázku, jestli je vůle České republiky vydávat občany České republiky Mezinárodnímu trestnímu soudu nebo jiným mezinárodním orgánům, které se zabývají trestáním občanů, a vydat je mimo jurisdikci České republiky. Já jsem ochoten odpovědět: Ano. Vůbec bych se tomu nebránil a jedinou podmínkou pro mě, že takové rozhodnutí, a tady zcela výjimečně souhlasím s kolegou Markem Bendou, by bylo v tom případě, že za a) taková mezinárodní smlouva nebude tak jednoduše vypověditelná, bude mít vysokou právní závaznost a na její ratifikaci se budou podílet vojensky a ekonomicky působící státy současného světa. Protože velká míra možného zneužití proti ekonomicky nebo vojensky slabým státům tady samozřejmě je a příklad ICTY je nabíledni.
Podotýkám, že pan ministr zahraničí a místopředseda vlády sdělil, že dosud není uloženo oněch potřebných 60 ratifikačních listin. Je pravda, že statut podepsalo k termínu - teď myslím statut Mezinárodního trestního soudu - 136 států. Vzhledem k tomu, že ta doba podpisu byla ukončena 31. 12. 2000, není možné, aby k němu běžným způsobem ostatní státy přistupovaly, a pro oněch cca 50 států je tento Mezinárodní trestní tribunál v podstatě orgánem, ke kterému se nikdy nepřihlásí.
Druhá výhrada, která existuje a která je důsledkem onoho kompromisu, kterého bylo dosaženo v Římě, je, že se nebude statut vztahovat nebo jurisdikce soudu by se nevztahovala ve věcech válečných zločinů na ty představitele států, kteří podepsali, ratifikovali mezinárodní statut, po dobu sedmi let, pokud by tu výhradu podle článku 124 statutu předložili. Znamená to, že v podstatě ten běžně známý zločin nebo válečný zločin, tak jak je popsán v Ženevské konvenci, by nebylo možné podle statutu Mezinárodního trestního soudu vůbec stíhat, protože tato výhrada je tam možná.
Musím z tohoto důvodu sdělit, že obecná debata, která by se týkala samotného rozhodnutí České republiky o tom, zda ratifikuje příslušný statut Mezinárodního trestního soudu, samozřejmě až po přijetí této novely ústavy, je tedy pochybná a že svým způsobem souhlasím s tím, abychom si přesněji vyjasnili, jakým způsobem chceme postupovat vůči těm ústavním činitelům České republiky a občanům České republiky, kterých se možná jurisdikce Mezinárodního trestního soudu týká.
***